„Dal jsem toho kapánek moc,“ napadlo Inženýra, ale řekl jenom: „Všecko v pořádku, jedeme.“ Masívní těleso se zachvělo a podivuhodně lehce se rozjelo k otvoru. Sotva znatelně se kolébali, když jím projížděli, na zemi tuhla troška ohnivé kaše — roztavené kyseliny křemičité.

„Jsme vlastně barbaři,“ blesklo Doktorovi hlavou. „A co já tady dělám..?“

Inženýr zpřesnil směr a přidal. Ochránce uháněl jako auto po dálnici, vnitřní, měkká plocha pásů tichounce mlaskala na válcích. Dělali téměř šedesát kilometrů v hodině a vůbec jim to nepřipadalo.

„Mohli bychom otevřít?“ zeptal se Doktor. Seděl dole, na malém sedátku, u ramene měl obrazovku, vypouklou, podobnou iluminátoru na parníku.

„Samozřejmě, že by se mohlo, co přisvědčil Inženýr, „jenomže…“

Spustil kompresor. Z věnce na vrcholku věžičky vytryskl bezbarvý roztok a spláchl z pancíře zbytky radioaktivního prachu praménky ostrými jako jehla. Pak se rozsvětlilo. Pancéřová hlava se otevřela, její vršek sklouzl dozadu, strany se ponořily do trupu a jeli, chráněni pouze silným, panoramatickým sklem běžícím kolem dokola. Otevřeným vrškem tam proudil vítr a čechral jim vlasy.

„Tak se mi zdá, že měl Koordinátor pravdu,“ zabroukl po chvíli Chemik. Krajina se neměnila — pluli přes moře písku, těžké vozidlo se mírně pohupovalo a projíždělo napříč ploutvovitě se zvedajících dun pořád ve stejném rytmu. Inženýr zvětšoval rychlost, ale pak to s nimi počalo házet, pásy pronikavě hvízdaly, předek poskakoval z jedné duny přímo na vrcholek druhé, na okamžik se zabořil, odhazoval těžká mračna písku, několikrát to stříklo až do vozu.

Při padesáti kilometrech houpání ustalo. Jeli tak více než dvě hodiny.

„Ano, měl asi pravdu,“ řekl Inženýr a nepatrně změnil kurs ze západního na jihozápadní.

Příští hodina jízdy nepřinesla žádné změny, tak zahnuli ještě jednou a jeli už viditelně k jihozápadu. Zatím urazili sto čtyřicet kilometrů.

Barva písku se poznenáhlu měnila. - Z téměř bílého, velmi sypkého, který se za nimi táhl jako dlouhý, rozčechraný vrkoč, měnil se v červenavý a těžší, už tak neprášil, a když byl pásy vyhozen vzhůru, ihned klesal zpět. Také duny ležely dál od sebe a byly stále nižší. Čas od času míjeli šlahouny úplně zasypaných keřů vyčnívajících z písku. V dálce se objevily nezřetelné malé skvrnky, ležely trochu stranou ve směru jízdy. Inženýr k nim zamířil. Rostly rychle. Po několika minutách už rozeznávali svislé, z písku vyrůstající desky, podobné osaměle trčícím troskám hradeb nebo zdí. Zpomalili, když vjížděli do úzké uličky. Po obou stranách se zvedala erozí rozhlodaná nároží hradeb, svažujících se pod ostrým úhlem. Obrovský kamenný balvan ležel uprostřed a uzavíral jim cestu. Ochránce zvedl hlavu, bez obtíží zdolal překážku, octli se jakoby v úzké soutěsce — mezi spárami a průhledy, mezi nedoléhajícími deskami, bylo vidět další zbytky zřícenin, všecky do hloubky rozhlodané vodorovnými vrstvami eroze. Z nánosů kamenných sutin vyjeli na volné prostranství. Opět se tady objevily duny, ale byly upěchované, jako slisované a nezvedal se z nich prach. Svah mírně klesal, sjížděli dolů po táhlém úbočí, v dáli, níž, bylo vidět tupé, palicovité balvany a další bělavé obrysy zřícenin.

Úbočí končilo, po dně kotliny poseté skvrnitými balvany dojeli k protějšímu svahu, táhnoucímu se až k obzoru, pásy se už vůbec nebořily, půda byla ubitá, objevily se první koláčovité chomáče hroznovitých porostů, skoro černých, pouze proti nízkému slunci prosvítajících temně rudou barvou, jako kdyby listovité puchýřky naplňovala krev. O něco dál k jihozápadu byly porosty ještě vyšší, tu a tam uzavíraly cestu, Ochránce se přes ně prodíral zabořen do poloviny pásů, téměř nezvolňoval rychlost, bylo přitom slyšet dutý, nepříjemný praskot, zvuk tisíců praskajících puchýřků, z nichž tryskala lepkavá, černá šťáva, která třísnila keramitové desky. Brzy byl celý trup až po věžičky jako postříkán rudě brunátnou barvou.

Dosáhli dvoustého kilometru. Slunce se již dotýkalo západního obzoru, dlouhý, obrovsky zvětšený stín vozidla se vlnil, prohýbal a čím dál víc natahoval. Najednou to strašlivě zaskřípalo pod Ochráncem, který se na okamžik zvedl a zapadl do čehosi, co se rozletovalo s táhlým řinkotem. Inženýr zabrzdil, ale ujeli ještě několik desítek metrů, než vůz zastavil. V široké, v houštinách za.sebou proražené stopě uviděli kusy rezavé konstrukce, rozdrcené vahou Ochránce; pomíchané s rozedranými úlomky keřů. Jeli dál. A znovu narazili, tentokrát jedním z pásů, na trosky mříží, zprohýbaných dírkovatých ramen, na pláty děravých plechů zarostlé bradavčitými keři — Ochránce to všecko svými pásy rozdrásal na kousky, hnětl to se šťávou, prýštící z rozdrcených hroznů na skřípající kaši. Po nějaké době se hradba porostu ještě zvýšila, odporný rachot a skřípot rzí prožraného železa ustal, najednou se černavé, o pancíř narážející lodyhy s bradavčitými puchýřky rozběhly na obě strany, vjeli do několik metrů širokého průseku. Po druhé straně se černala hradba houštin úplně stejná, jako byla ta, kterou se prodrali. Inženýr na místě zatočil a rozjeli se průsekem, spadajícím dolů jako lesní cesta, její hlinité dno bylo upěchované, pokrývaly je jílovité skvrny ukazující, že tudy kdysi proudila voda.

Průsek neběžel rovně, občas polovina velkého, do šarlatova rozžhaveného slunečního kotouče hořela naproti předku stroje. Terč je oslňoval, občas, v zatáčkách, se schovával a pouze krvavými záblesky protrhával husté, jako inkoust černé křoví, které se zvedalo do výše dvou i tří metrů. Cesta se zužovala a také svah byl příkřejší. Najednou spatřili celý obrovský kotouč zapadajícího slunce a před ním se rozkládal o několik set metrů níž položený, nesmírný, pestrobarevný prostor.

V dálce se leskla vodní hladina, odrážející sluneční červeň. Okraj jezera, nerovný, pokrytý skvrnami tmavé vegetace, prozrazoval umělé zajištění — stroje na rozkročených nohách; v popředí, téměř pod samým svahem srázu, na jehož okraji Ochránce prudce zabrzdil, rozbíhaly se jako nepravidelná mozaika podél jasných pruhů jakési stavby, řady kolmých, ostře se lesknoucích stožárů, ne větších než zápalky; dole vládl živý ruch různými směry se plazily řady šedých, bělavých a brunátných teček, mísily se spolu, tu a tam tvořily koncentrické shluky a opět se rozbíhaly jako dlouhé nitky, a přitom tento celý, hustě osídlený terén se ustavičně třpytil drobnými jiskřičkami, jako kdyby v desítkách domů jejich obyvatelé neúnavně zavírali a otvírali okna, přitom se tabulky lesknou v slunečních paprscích. Doktor vyrazil výkřik nadšení.

„Jindřichu, to se ti povedlo! Konečně něco normálního. Obyčejný život a jaké stanoviště pro pozorováni!“

Zatímco to říkal, už přehodil nohu přes okraj otevřené věžičky. Inženýr ho zarazil.

„Počkej přece, vidíš slunce? Za takových pět minut zapadne a už nic neuvidíme. Musíme celé to panorama nafilmovat a to co nejrychleji, jinak to nestihneme.“

Chemik už vytahoval zpod sedadel kamery, rychle mu pomohli nasadit největší teleobjektiv, podobný hlavni granátometu; aby se nezdržovali, házeli stativy na zem, zatím Inženýr rozmotal kotouč nylonového lana, konec zachytil za okraj věžičky, zbytek závitů hodil přes předek Ochránce a seskočil dolů. Zbývající dva už zvedali stativy, běželi ke kraji srázu, dohonil je s oběma konci lana v ruce, přitáhl je a připjal karabinky u pasu každého z nich.

„Pro samý spěch ještě někam spadnete,“ řekl. Sluneční kotouč klesal do hořící vody jezera, když kameru postavili. Ozval se rychlý bzukot mechanismu a velký objektiv se podíval dolů, Doktor poklekl, přidržoval přední nohy stativu, kterým hrozilo, že sklouznou do propasti. Chemik přiložil oko k hledáčku, zamračil se.

„Strašně to oslňuje!“ vykřikl. „Podej sem clonu!“

Inženýr utíkal nahoru, za chvilku přinesl nejsilnější protisluneční clonu a v největším chvatu pokračovali v natáčení. Sluneční disk už vězel do poloviny pod obzorem, Inženýr držel oběma rukama směrové páky, přejížděl kamerou rovnoměrně nalevo i napravo. Chemik občas zadržel ten pohyb, namířil objektiv na místa, v nichž v malém zorném poli hledáčku zpozoroval zhuštěnou cirkulaci skvrnek a tvarů, pohnul transfokátorem, změnil ohniskovou délku, Doktor pořád klečel, kamera tichounce bzučela, filmový pás se rychle odvíjel z bubnu, jeden skončil, vyměnili cívku, jako by hořelo, už běžela druhá. Už pouze kousíček slunečního kotouče vyčníval nad temnějící vodou, když se objektiv úplně sklonil dolů, na největší centrum pohybu. Doktor, vychýlený téměř polovinou těla, visel na napjatém laně — jinak by nebylo možno udělat snímky — viděl pod sebou srázně spadající, dole narudlé vlny hlinité stěny, osvětlené čím dál bledší červení. Při posledních metrech druhé cívky červený disk zhasl, nebe ještě bylo plné záře, ale.rovinu a jezero již zahalil šedomodrý stín — kromě záblesků světýlek nic už nebylo vidět.