Konec konců bylo těžké sedět a nic nedělat. Odešli tedy do strojovny. Kontrolní světélka uzavíracího mechanismu ještě pořád svítila. Inženýr pohnul pákou a ručička se poslušně pohnula, dveře. se pootevřely. Okamžitě je zavřel a řekl:

„S Ochráncem můžeme vyjet kdykoliv.“

„Dveře budou viset ve vzduchu,“ poznamenal Fyzik.

„Nevadí, okraj vrat bude nejvýš půldruhého metru od země. Pro Ochránce to nic není. Projede.“

Zatím však nehrozila nějaká náhlá nutnost vyjet, vrátili se do knihovny. Kybernetik ještě pořád seděl nad mikroskopem. Byl jako v transu.

„Nechte ho, třeba na něco přijde,“ řekl Doktor.

„A teď… musíme něco dělat. Navrhuji, abychom se zkrátka a dobře pustili do dalších oprav rakety…“

Vstali pomalu ze svých míst. Co jiného jim zbývalo? Všech pět odešlo do kormidelní kabiny, kde ještě zůstalo nejvíce stop: po katastrofě. Kolem řídících přístrojů byly ještě spousty klopotné, téměř hodinářské piplačky. Každý okruh kontrolovali nejprve s vyšroubovanými pojistkami, pak když byl zapojen proud, Koordinátor každou chvíli vyběhl nahoru a mlčky se vracel. Nikdo už se ho na nic neptal. V navigační kabině, ležící patnáct metrů pod zemí, bylo cítit jemné záchvěvy půdy, do které byla raketa zaryta. Tak uplynulo poledne. Práce přes to přese všecko pokračovala. S pomocí automatu byla by šla daleko rychleji, ale museli mít někoho na pozorovacím stanovišti. Do jedné Černý napočítal více než osm tisíc zásahů.

Přestože nikdo neměl hlad, připravili oběd a snědli jej — pro sílu i pro zdraví — jak prohlásil Doktor. Teď už s tím bylo málo starostí, nádobí nemuseli umývat, naházeli je prostě do útrob umývače. Dvanáct minut po druhé otřesy najednou přestaly.

Všichni okamžitě opustili svou práci a vyběhli tunelem ven. Mráček zastíral. slunce, celá do zlatova rozžhavená rovina ležela v horkém tichu, jemný, výbuchy do vzduchu vržený prach klesal, vládl mrtvý klid.

„Konec…?“ řekl nejistě Fyzik. Jeho hlas zazněl podivně silně, za všechny uplynulé hodiny si zvykli na ustavičný rachot. Poslední zásah zaregistrovaný automatem měl pořadové číslo deset tisíc šest set čtyři.

Pomalu vyšli z tunelu. Nic se nedělo. Ve vzdálenosti dvě stě dvacet až tři sta metrů táhl se kolem rakety pás rozryté, rozmělněné půdy, místy se jednotlivé trychtýře slily v táhlé propadliny.

Doktor vyšplhal na předprseň.

„Ještě ne,“ zadržel ho Inženýr. „Počkejme.“

„Jak dlouho?“

„Aspoň půl hodiny, a raději hodinu.“

„Časované rozbušky? Tam přece nejsou výbušné nálože!“

„Kdo ví.“

Mrak odplynul ze slunce, rozjasnilo se. Stáli a rozhlíželi se, vítr téměř utichl, vedro bylo čím dál tíživější. Koordinátor první zaslechl šelest.

„Co je to?“ řekl šeptem.

Napjali sluch. Také jim se zdálo, že cosi slyší.

Byl to podobný šelest, jako kdyby vítr pohyboval lístky keřů. Ale kam oko dosáhlo, nebyly ani keře, ani listy, nic než kruh zrytého písku. Vzduch stál, mrtvý, rozpálený, v dálce nad dunami se tetelil horkem. Šelest.se ozýval dál.

„Je to odtamtud…?“

„Ano.“

Mluvili šeptem. Šum bylo teď slyšet stejně silně na všech stranách — to se tak přesypává písek?

„Není vítr…“ řekl tiše Chemik.

„Ne, to není vítr. To je tam — kam ty projektily…“

„Půjdu tam.“

„Zbláznil ses?! A co když jsou to časované rozbušky?“

Chemik zbledl. Ustoupil — jako kdyby chtěl skočit do tunelu. Ale bylo tak světlo, tak se nikde nic nehýbalo — všichni stáli — zaťal zuby a. pěsti, zůstal. Šelest trval, rovnoměrný, rychlý, plynul odevšad. Stáli shrbeni, se svaly napjatými, bez záchvěvu, jako kdyby bezděčně očekávali rány. Tohle bylo tisíckrát horší než kanonáda. Slunce dosáhlo zenitu, stíny chomáčkovitých mraků se zvolna ploužily nad rovinou, kupovitá mračna s plochými základnami vypadala jako bílé ostrovy.

Na obzoru se nic nepohybovalo. Všude bylo pusto — dokonce i šedé kalichy, jejichž čárky se před tím nezřetelně zvedaly na pozadí vzdálených dun — dokonce i ty zmizely. Teprve teď si toho všimli.

„Pohleďte!“

Vykřikl Fyzik Vztaženou rukou ukazoval dopředu, ale událo se to téměř současně na všech stranách najednou. Člověk se mohl dívat kamkoli, všude viděl totéž.

Trychtýři rozrytá půda se zachvěla. Pohnula se. Všude tam, kde střely dopadly, vysouvalo se z ní něco, něco jiskřícího v slunci. Skoro rovná, hřebenovitá čára třpytivých výhonků, někde ve čtyřech, někde v pěti šesti řadách. Něco vyrůstalo ze země tak rychle, že bylo vidět, když člověk napjal zrak, jak růst pokračuje.

Kdosi vyrazil z tunelu, uháněl, jako by je neviděl, k srpovité linii zrcadlově lesklých plaménků, Kybernetik. Vykřikli a rozběhli se za ním.

„Vím!“ křičel. „Vím!!“

Klesl na kolena před sklovitým mnohořadem výhonků; vyrašily už na prst ze země, u základu byly silné jako pěst. Okolo každého z nich se písek lehce hemžil, pod zemí se něco horečně chvělo, pohybovalo, pracovalo. Bylo slyšet jakoby přesypávání miliard nejjemnějších zrníček písku najednou.

„Mechanická spermatozoa!!“ vykřikl Kybernetik. Snažil se rukama odhrabávat půdu kolem nejbližšího klíčku. Nešlo mu to. Písek byl horký. Vymrštil ruce vzhůru. Kdosi odběhl pro rýč, začali hloubit jámu, až hlína lítala do vzduchu.

Smíchány s ní, zaleskly se rozčlánkované, dlouhé, jako kořání propletené žíly zrcadlově lesklé hmoty. Byla tvrdá, zvonila pod nárazy lopat jako kov. Když byl důl hluboký více než metr, pokoušeli se vytrhnout ten podivný útvar, ale ani se nepohnul, tak byl srostlý s ostatními.

„Černý!!“ vykřikl sbor hlasů jako jedněmi ústy. Automat přiběhl, písek se mu rozstřikoval pod nohama.

„Vytrhni to!“

Chytáky se semkly okolo zrcadlových žil, silných jako mužská paže. Ocelový trup se napínal. Spatřili, jak se jeho nohy pozvolna zabořují do země. Tichounký zvuk, jako k prasknutí napjaté, vibrující struny, vycházel z trupu automatu. Narovnával se, zabořen napůl v zemi.

„Pusť!!“ vykřikl Inženýr. Černý se těžkopádně vyhrabal z dolíku, kam se propadl, a stál bez hnutí.

Také oni stáli nehnutě. Zrcadlově lesklý plot byl už téměř půl metru vysoký. Dole — těsně u země dostával pomalu trošku temnější, mléčně namodralou barvu, ale nahoře pořád rostl.

„Tak, to bychom měli,“ řekl klidně Koordinátor.

„Ano, ano!“

„Chtějí nás uzavřít…?“

Nějakou dobu mlčeli.

„Ale není to přece jen trochu primitivní — konec konců, teď bychom mohli odejít,“ řekl Chemik.

„A nechat tam raketu,“ řekl Koordinátor. „Musela si ji pořádně prohlédnout — ta jejich rozvědka! Všimněte si — zastřelili se skoro přesně do brázdy, kterou vyryly ty jejich kotouče!“

„Opravdu!“

„Anorganická spermatozoa,“ řekl Kybernetik. Uklidnil se. Oklepával si z rukou písek a hlínu. „Anorganická zrna, semena — chápete? Zasadili je tou svou artilerií.“

„To není kov,“ řekl Chemik. „Černý by ho ohnul. To je cosi jako supranit, nebo keramit, s tvrdnoucím povlakem…“

„Ale ne, to je přece prostě písek!“ zvolal Kybernetik. „Nechápeš? To je anorganický metabolismus! Proměňují písek katalyticky v jakýsi vysokomolekulární derivát křemíku. A dělají z něho ty žíly tak, jak rostliny sbírají z půdy soli.“

„Myslíš?“ řekl Chemik. Poklekl a dotýkal se lesklého povrchu. Zvedl hlavu.

„A co kdyby trefily na nějaký jiný typ půdy?“ zeptal se.

„Přizpůsobily by se. To pokládám za jisté! Proto vlastně jsou tak pekelně komplikované. Jejich úkolem je vyrobit vždycky hmotu co nejtvrdší, co nejodolnější ze všech možností, jaké mají k dispozici.“

„Ach, není-li to nic jiného. - Ochránce všecko rozhlodá. A nevyláme si zuby,“ usmál se Inženýr.

„Myslíte, že oni na nás zaútočili?“ řekl tiše Doktor. Užasle na něho pohlédli.

„A co je to? Není to útok?“

„Ne. Řekl bych spíše — pokus o sebeobranu. Chtějí nás — izolovat.“

„Tak co? Máme sedět a čekat, až budeme jako červi pod skleněným zvonem?

„A nač máme Ochránce?“

Zaváhali.

„Vodu už nepotřebujeme. Raketu se nám — pravděpodobně — podaří opravit do týdne. Řekněme — do desíti dnů. V nejbližších hodinách se rozjedou atomové syntetizátory. Nemyslím, že by to měl být skleněný zvon — spíš — vysoká zeď. Přehrada, nepřekonatelná pro ně, domnívají se tedy, že pro nás taky. Díky syntetizátorům budeme mít i potraviny, nepotřebujeme od nich nic. A oni, nemohli nám opravdu dát jasněji na srozuměnou, že nejsme vítáni…“