vokřála a nesli jsme pak spolu prádlo na mandl a baby šílely

žárlivostí, no jo, nám by nepomohl, a já jsem Libušku poučoval

snářem Anny Novákové, válení prádla na mandlu že znamená, dopátráš

se tichých tajemství, a Libuška mi řekla, jaký dělá přípravy, aby

oslavila svoje jednadvacátý narozeniny, a dodala, že podle mých vočí

by se se mnou stejně bála jít k půlnoci na ostrov, tak jsem jí to

řekl, to vás Libuško všecko přejde, jste moc divoká, vy budete tak

dlouho dělat, až si vás vezme nějakej vdovec, to musejí být sakra

fígle, jeden jak četník aby byl, jedna panička mi radila, moc

nemluvte, ale za stmívání si nás odveďte do lesejčka, Vlasta od

Havrdů, ta, která uměla hrát na piáno a německy a postavila suchou

vrbu na piliáru a ty sukýnky jí takhle spadly, jako když ohrnete

makový květ, ta mi zase říkala, ty kluku, ty mě jedině dráždíš tím,

že vo mě moc nestojíš, Navrátilka, jak jsme spolu dělali excentrický

tance v Katolickým domě, ta mi šeptala do ucha, koukejte, jak celej

sál se po nás dívá, a já jsem chtěl přidat vložku, jak ji dělá

Fuksa-Košťálová, a zaletěli jsme pod stůl excentrickou silou,

Jarmilka se mnou chtěla dělat ve Slávii to, co viděla ve Velkým

Ziegfeldovi, ale nevydržela ten výpad do figury tanga a přeletěla

mi přes hlavu a zabořila si brejle do obočí, dodneska se může

pochlubit pěknou jizvou, nejradši jsem ale míval řečenou Vlastu od

Havrdů, byla do mě šíleně zamilovaná, tu jsem nosil lokálem na

ramenou a ona se mi smíchem počůrala a celá hospoda šílela tou

slavností, pak se někde zabila v autě s vojákama, ale Havrda mi

povídal tuhle, že to není pravda, naopak že je živá, až moc, že je

ale ošetřovatelkou, ta byla tak temperamentní, že byla náchylná na

klášter, já jsem si tehdejšího času koupil přimič nosu, na nos se

to dávalo, jako ženský ty natáčky, ten přimič se utahoval šroubkama,

podle toho, jakej jste chtěli nos, já jsem chtěl, jako měl Rudolf

Valentino, starej Švec, ten kterej držel gotýska u Havrdů, na

sklonku svýho věku šel kolem kostela a povídá, ještě jsem tam nebyl,

copak tam pořád dělají? a uviděl jednou tu slávu a zůstal tam jako

kostelník a litoval, škoda že jsem tohle nepoznal dřív, Vlasta

tenkrát vhodila prsten pod nohy sličnýho mlynáře, já jsem jí nikdy

nic nekoupil, jen sem tam jsem přinesl růži, a to ženský poráží,

hned všeho nechala a sedla si ke mně, ale já jsem dělal, že čtu

noviny, a Vlasta povídá, co tady sedíš jak hořká houba? a já jsem

ji přitiskl na piliár a číšník jí šel na pomoc a já jsem ho kopl,

že letěl jak kopací balón, a já jsem se sklonil jak vítěz a políbil

jsem ji a celá hospoda šílela, v drogeriích byl přístroj na parní

lázeň na obličej značky Pramen mládí, poctěno zlatou státní medailí,

v elegantním provedení, na víku krabice byla krásná hlavinka

paničky, jak má hlavu v takový kukani, do který vede poniklovaná

trubička z mosaznýho přístroje, a ta panička je v košilce zdobené

bruselskou krajkou, na který byl vyšitý nápis: Zůstanu mladá, jedna

krasavice mi pošeptala u gramofonu na Žofíně, půjdeme spolu na

rande, jen co se vydrbu a vezmu si čistý prádlo, hrozně ty potvory

žárlily a jednou mi chtěly dát do kafe jed, se starým Řepou jsme

tenkrát rozváželi volama pivo, ale ti voli si lehli u nádraží na

koleje a vechtr nemohl spustit šraňky a vlak musel zůstat stát a

mašinisti seskákali a konduktéři točili vocasama, ale volové leželi

a vlak měl deset minut zpoždění, vlakvedoucí stál před tím malérem

a vypočítával z hodinek minuty a výpravčí s tou plácačkou dával

volům znamení, ale volové dál žvejkali, až jeden mlíkař si vzpomněl,

že nejlepší je současně těm volům vstříknout vodu do ucha, a taky

jo, volové zvedli vocasy a zase tak trapovali a řezali zatáčky, že

jsme ztráceli půlky piva a ředitel nás dořval a tak se rozčílil, že

povídá, honem, tady máte bicykl a skočte mi pro egyptky, a já jsem

vzal bicykl a tlačil jsem ho k trafice, a když jsem přivezl pěšky

ty cigarety, ředitel nadával, kde jste byl tak dlouho? povídám, já

neumím jezdit na bicyklu, a už do pivovaru přicházela Zdenička,

nastrojená jak papež, a že by se mnou chtěla důvěrně mluvit, a šli

jsme na šalandu a sladovníci mysleli, že Zdenička je se mnou v jiným

stavu, ale já jsem jí chtěl jen ukázat ten vobraz nad postelí, jak

nějakej Otelo vraždí svou milenku, ale Zdenička dávala deku na vokna

a ředitel poručil, aby sladovníci přinesli žebřík, a lezl osobně se

dívat do šalandy v prvním patře, viděl jsem nad dekou jeho obličej,

za kterým byl na nebi mrak obroubenej zlatým světlem a uprostřed

černej jak komín, vypravoval jsem potom na kavalci Zdeničce o tom,

jak Kaluža a Halíř zatýkali Leciána, a jak potom Lecián stál na

popravišti a říkal katovi Wohlschlegrovi, dělej, máš studený ruce,

a Zdenička mi řekla, že manželství se mnou musí být ráj, ale já jsem

ji z toho zvolna vyváděl, řekl jsem, že nemám k manželství

dostatečně vyvinutý zločinecký sklony, když potom přijdou děti, to

že je malér, to i císař vyskakuje v noci z postele, takovej

skladatel Schumann vlezl z toho do studený vody a říkal ve filmu svý

ženě, lidi jsou loutky, to jsou ty inspirace, copak když už je

skladbička hotová, tak to se už může jít na kořaličku a na špacír,

Zdenička mi potom kladla na srdce, abych si lehl, že to spraví

stokoruna, ale já jsem řekl, že podle spisku páně Batisty je

nejlepší používat pannu, to že je ten rajskej pocit, když dva si

jsou vzdáleni na hubičku, to ani my vojáci jsme nebyli zvyklí lízt

za holkama voknem a násilnit je, tak nás to učil obrst Zawada, ten,

pod kterým padlo osm koní a šestatřicet maršbatalionů, tohle když

jsem vypravoval jedný paničce, tak se hihňala, to že se potom

nediví, že jsme se vojensky zhroutili na všech frontách, že jsme

byli degenerovaný vojsko, obrst Zawada měl s sebou vlčáka a dvě

baterie kanonů, byl silně obsazenej les a stromy stříkaly do povětří

jak sirky, ale obrst Zawada si prohlížel mapy a dával na ožehavý

místa kulomety, měl zlatej límec a na něm velikou hvězdu, pořád jsme

se museli učit, jak na nepřítele, obrst Zawada mě bral za bradu a

prohlížel, jestli jsem oholenej, pak prohlížel kvéry a ve tři hodiny

ráno už se podávalo kafe a v pět se šla ablézovat fronta, první

začal hornist a potom tambor a oficíři lítali, Zdenička čárala po

podlaze deštníčkem a přestalo pršet, ale ředitel si pořád clonil

voči a díval se, co tam vyvádíme, ale Zdenička mi řekla, abych

přišel večer, že mi ukáže štráfkovaný peřiny a nový gramofonový

desky, Stříbrný kapradí a charakteristický intermezzo Mlýn v Černém

lese, potom šla cestičkou ze sladovny a chlapům tekly klinty jak

bernardýnům, když viděli tu hříčku přírody vypolstrovanou pěkným

masíčkem, ředitel se díval za ní dalekohledem a já už jsem si hodil

přes rameno vidrovací lopatu a šel jsem zvidrovat mladíka a myslel

jsem na Smetanu, jakej to byl votrok a ne žádnej pán, nakonec když

umřel, tak v Jabkenicích mu do dvou kufrů jeho not balili buřty, to

je to, zpříjemnit národu volnej čas, tak jak to chtěl i Dvořák,

řeznickej tovaryš, ale národ zatím nejradši chlastá a dává si zahrát

Humoresku, Havlíčka vedli četníci, ta jeho žena Juliánka aby se

bejvala z toho zbláznila, srdce jí mohlo puknout žalem, Havlíček měl

tedy fršťák, sakra, ty jeho epigramy a epištoly, Bondy, básník,

přijel k mýmu synovci s kočárkem, ve kterým měl ty svoje dvě děti,

a vypili tři konve piva, a že zavírali, tak si přinesli pivo na noc

i do lavoru a vedli dál akademickou debatu, až z toho usnuli, a