člověk nebydlel ve chlívě, a nosil krasavicím kytičky, to náš farář

se nemohl vyčůrat a doktor Karafiát mu povídá, vždyť jsem vám to

říkal, jen planinu, a né maso a vínečko, jiná baba zase snědla po

porodu párek a doktor jí domlouval, nažrala jste se jablek, nebo co!

a pak manželovi vynadal, že šestinedělka nesmí párek ani vidět, a

dal manželovi krystýr, ale já když jsem chodil k doktorovi

Karafiátovi skrz tasemnici, hned mi dával dietu a nařídil mi, abych

si sedal do mlíka, jinej by mě vyhodil, ale doktor Karafiát mi

povídá, hned na vás vidím, že jste rozrušenej, a že tedy nejste pro

svátost manželskou, a co čert nechtěl, byl zrovna jarmark a na

náměstí jedna baba žrala jitrnici a vyběhl doktorův pes a uchramstl

tý bábě tu jitrnici i s pyskem, tak doktor musel babě koupit ještě

jednu jitrnici a přišít ten pysk, protože baba přišla s pláčem, to

tenkrát byli Lidi k ženám galantní, jeden profesor mi řekl,

nedovedli jsme si vážit Rakouska, nedovedli jsme si vážit

nevěstinců, to chlapi u nás bejvali z přebytku sil nervózní,

Gruléšek mlátil svoji ženu hamovníkama neboli kocourama, jak se

říkalo těm řetězům na stahování dříví na fůry, advokát Kir, ten co

zprostředkoval náš barák a postavil si vilu vedle soudu, vodotrysky,

palmy a mramorový sloup a na něm nahatou Evu, co měla pod nohama

celej svět a kolem sebe růžovej sad, tak ten advokát se zastřelil,

že jeho panička dala přednost chudýmu študentovi, jako v nějaký

operetě, to všecky bohatý paničky jsou plný romantiky, mně dávaly

takový návrhy, že jsem z toho dostal bředy, ovšem vám udělám ještě

botičky, vezmu si na voči ty zvětšovací skla, střevíčky forma KB,

falš genét, bílý futra a bílý branzole, čtverka šnyt a rysy

Derby-Pariser, jedny botičky s bílejma tálkama a absace lakovaný,

kramflíčky dva centimetry, niklovaný dírky a háčky celuloid, mosazný

štyftlíčky a mosazný šrouby, aby podrážky vydržely, pak vám každý

udělám do rezervy jedny botičky podzimní a jedny na zimu, dovnitř

podle libosti dáme červeného nebo žlutého beránka, pak jedny boty

do kopců a jedny boty docela jednoduchý na louku s červeným tálkem

a bílou vložkou, nebo ševro s obrubou takhle vysokou a se zeleným

lakem, to sjedu do Vídně k firmě Salamander, do toho střediska

obuvnického světa, který je na pět pater, sjedu tam pro Maitzen

laky, kytový a tak jemný jako obličej nějaký krasavice, středisko

obuvnického světa firma Salamander se salamandrem ve znaku, zatímco

firma Mercedes měla ve znaku opičku, na skle botičky, který vyrobily

kouzelný lidský ruce, každý poschodí ozářený jinačí barvou, hrabě

Zelikowski v zimě přiletěl na hřebcovi na execíráku jak stíhačka,

na vousech jíní, kůň hřívu taky samý jíní, hrabě známý svou

surovostí, jedna baba se mě ptala, kdepak slouží její syn? že mu

přinesla buchty! a zjevil se na hřebci hrabě Zelikowski a zařval,

negadaj s babami, z kurvy synu! a šlohl mě rajtpajčem a cválal přes

babu na hřebcovi ve dvacetistupňovým mrazu, to já jsem stál post,

bylo mi jedenadvacet let, energie, že by Praha mohla na ni tejden

svítit, ještě dneska jsem plnej čertů, když vidím tu záruku blaha

manželského, to urostlé ženské tělo, tenkrát mně nakulmovali sokoli

vlasy, půjčili mi sokolský šaty, luka plný sokolů, na stromech vlály

vlajky a mně to padlo jako prezidentovi, řada šimlů a za nima řada

červenejch koňů, dvě krasavice si kvůli mně roztrhaly jedna druhý

blůzičky, ale já jsem byl sečetlej spiskem páně Batisty, že člověk,

kterýmu není nic svatý, ten snadno zhřeší a jedny ženský že trpějí

na lásku a druhý na peníze, jiný zase na obojí, některý jsou zase

na prostopášnosti, anobrž libůstky, jiný zase na umělce, ovšem

manželství, to má bejt tak, jak si to přeje mistr Jan Hus, dívko,

nepodávej nohu dřív mládenci, dokavád nepoznáš, kdo je to zač, a

nejlepší je dbáti základu svěřených slov, proto Indové mají v

kostele bejka a klanějí se mu, ta Sibyla, ta co prorokovala smrt

Krista Pána, ta zaváhala jít přes lávku přes Jordán a poklonila se

tomu cedrovýmu dřevu a její kamarádky se jí ptaly, proč nejde dál?

ale ona odpověděla, že jednou z tý lávky bude kříž, tak šla raději

přes tu vodu bosa, sukničky v hrsti a do tý lávky byl

zaškatulkovanej už ten kříž, a Sibyla věděla, že přijde Kristus a

bude učit lidi, že si jsou bratři, taková to byla mudrcka, ten samej

systém jak svatej Václav, co tak rád pěstoval víno, a jezdil na

šimlovi v bílý košilce a rozdával chudákům peníze, jak nějakej

sociální ústav, Číňani, ti zase věřejí bohu síly a lásky, proto ten

jejich bůh má v nose pozlacenej kruh a hubu jak žralok, taková je

to bubřina pozlacená, až obchází hrůza, zato černoši jsou spíš

básníci, ti věřejí, kde co sežrat, a řvou a skákají a ten jejich

král sedí nahatej na trůně a má v ruce vidle a jejich královna má

na sobě jen takovej cafr, aby jí mouchy nesedaly na biograf, a když

jim někdo umře, tak jednu půlku pochovají a tu druhou spapají, takže

pan cestovatel Holub jim radši ujížděl na bicyklu a národové Ohňové

země a Butakutové a Arabeli a Matabeli za ním utíkali, a ač měli

dobré plíce, přeci ho nedohonili, jen křičeli za panem cestovatelem,

muž na hadu! a cyklisti to hnali do Varšavy a vyhrál to Krula,

dvaadvacet let, zrovna tak bylo i mně, když jsem stál v Prostějově

před firmou Weinlich, dvorní dodavatel, kterej měl nad vchodem

vorla, židák, zlatej cvikr a nastrojenej a navoněnej a nesl knihu

a kouřil kubo, jako když přijdete na univerzitu, ti dva jeho

zástupci, Fogl a Vertsberger, oba taky navoněný jak akademisti, a

já jsem před nimi stál jak před porotou, jedny boty v ruce na ukázku

a Weinlich povídá, ty boty jste dělal sám? a kolik tuctů mi jich

uděláte za tejden? a já řekl, že dva tucty, tak mi honem

gratulovali, honem mi dali bergštajg ševro a boks a povídali, honem,

ať nepřijdete pozdě na vlak, a já jsem odcházel jak Montgomery, ten

skromnej vítěz od Tobruku, ta ohromná čest dělat u dvorního

dodavatele, to je to samý, jako dneska pracovat s majitelem Řádu

práce, dvorní dodavatel měl medaile a na štítě rozepnutýho vorla,

Kafka a Dvořák šili císařovi šaty a boty a arcivévodům taky, na

uzeniny byl specialista Vymětal a Popelka, samý šunky ve výkladu

mezi smrčkama a asparátem, jeden můj kamarád byl kapacita na fraky,

pozval jsem jeho bratra k nám, aby okřál v přírodě, ale on se tak

ožral slivovicí, že jsme ho obkládali do tvarohu, aby neumřel, tak

ten dělal u dvorního dodavatele Kafky, zelený kalhoty a zlatý

medaile měl ve znaku, tam si dal šít generál von Wucherer bledě

modrej kabát na Boží tělo, ale ten zlatej límec mu nepasoval, tak

přišla jeho panička, generálka, hovado j ak Marie Terezie, ale

starej Kafka, nervózní jak skladatel, už ji rafl a metl s ní po

forhauze a křičel, když to pasovalo tisícům, tak to muselo pasovat

tomu vašemu freiherovi, tak vidíte, proto si často vyjdu na hřbitov

a mladíci, místo aby pracovali, tak dřímou pod pomníčkem a já tady

v sedumdesáti letech s vámi skotačím jak císař se Šratovou, a ještě

si troufám, že vám udělám červený lakýrky, jako jsem udělal sestře

doktora Karafiáta, která byla krasavice, ale měla skleněný voko, je

to nepříjemný, protože nevíte, co s tím vokem vyvede, jeden čepičář

z Prostějova mi řekl, byl s takovou v biogr fu, vona kejchla a to

voko jí zaletělo a o přestávce museli ho hledat pod křeslama, a když

ho našla, tak ho opucovala, zvedla víčko, a lup ho! a zamrkala a

bylo to, protože ševcovina, to máte to samý jako pekařina, co se