TANEČNÍ HODINY PRO STARŠÍ A POKROČÍLÉ

Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma

slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary

byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený

šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky

Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej

okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho

Altmana v zadním pokojíčku, nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky

postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle

plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v

plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo,

jak v ráji, proto pan děkan tak rád chodil podle plotu na revizi,

protože měl na kaplany smůlu, jeden kaplan mu ujel s jeho sestřenicí

do Kanady, druhej přestóupil do československý církve a oženil se,

a ten třetí přestoupil zákaz a přelezl plot ke krasavicím, který se

tam vopalovaly, a zamiloval se tak do jedný krasavice, že se z

nešťastný lásky zastřelil, revolver nebo brovnink, to je zbraň, na

kterou doplatí každej, my jako kluci jsme si ho vypůjčili a stříleli

jsme do plotu, jak Conar Tolnes, potom brácha ten brovnink

rozmontoval a už jsme to nedali dohromady, chtěli jsme se ze

zoufalství zastřelit, ale nemohli jsme ten brovnink dát dohromady,

to bylo naše štěstí, tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama

ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak

bankovní úředník, a posadil jsem se na hylznu od minimaxu, jak

diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách,

jako nějakej spolek "Ctitelů slunce", bylo jich šest a ležely na

znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně

do mračen, aby nechaly svoje tělíčka napospas mužskejm vočím, já,

že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renesance, koukal

jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana,

a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice

houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby

byl s tolika krasotinkama? to jedině císař nebo sultán, a tak jsem

těm kráskám vypravoval, jak jsem měl příjemnej sen, jak se mi zdálo,

že pekař sází do pece chleba a to je výhra na los, ale já los nemám,

ovšem pekařství jako takové ve snách viděti, to znamená noční

radovánky, ale co z radovánek? Havlíček a Kristus, ti se nikdy

nesmáli, ba naopak, spíš brečeli, protože když má bejt jeden

zástupce veliký myšlenky, tak nesmí dělat voloviny, Havlíček měl

diamantovej mozek, že i profesoři byli nad ním štajf, dávali mu

arcibiskupský křeslo, ale on radši spravedlnost, trošku kafe a

polívky a jen pracovat pro národ, aby se zmírnila negramotnost, to

jen zvrhlejm lidem se v noci zdá na ten způsob, v hnoji se váleti,

veselé časy ti nastávají, nebo noční hrnec v spánku viděti, pohodlná

budoucnost tě nemine, ovšem, milé slečny, to je právě ten monajz,

spolíhat sám na sebe a ne na rodiče, jak Manouch, kterýmu stačilo,

že jeho táta byl žalářníkem, a tak nic jinýho nedělal, než chlastal

a přicházel ke špatným zkušenostem, to jsou potom hádky, jak za

Rakouska, ten spor mezi sociálníma demokratama a volnomyšlenkářema

a klerikálama, jedni mysleli, že svět povstal z vopice, a druzí

zase, že bůh uplácal Adama z bláta a z jeho střeva udělal Evu, no

to ji mohl zrichtovat taky z bláta a přišlo to lacinějc, vždyť tohle

jsou všecko zmaty, tenkrát byl svět liduprázdnej jak hvězda, ale

lidi plantají jak mladý straky, a starají se, po čem nic, no to já

bych si mohl taky myslet na půvabnou dcerušku ministerskýho

předsedy, ale když to nemůže být, tak co? to to potom pěkně končí!

panenkomarjá! korunní princ byl pokaženej syfilisem a Večerová ho

práskla a ji zase zastřelil kočí, no to přeci uzná každá slečna, že

by byla zaživa pochovaná, kdyby ten její měl polámanej veřtat, to

já, když jsem sloužil u tý nejkrásnější armády světa, tak jsem

povídal štabarztovi, pane doktore, mě bolí na prsou, ale on mi řekl,

to mě taky, chlapče, takovejch kdybysme měli, jako jsi ty, sto

tisíc, tak porazíme celej svět! a dal mi jedničku a já jsem byl

vítěz a nesl jsem se jako za tři zelí, ale von na mě křičel, hej!

vy máte čas, tak pojedete s mojí paničkou na nádraží, a jeho paní

byla krasavice, ten samej systém jak Mařenka Zieglerová, obryně jak

Marie Terezie, nastrojená jak královna, a hned se mě ptala, ještě

jste svobodnej? a dávala mi pak dvacku od cesty, ale já jsem to

nevzal, to je ta rytířskost, Havlíček a Kristus by taky tu dvacku

nevzali, to víte, tenkrát jsme trpěli na reprezentaci, já jsem rád

nosíval cvikr a v kravatě připíchnutý vyznamenání, co dostal dědeček

mýho kamaráda ve skoku vysokým, za spolek Achilles v Brně, hlavně

jen když jste měli prachy, za prachy tenkrát všecko, i krásný

slečny, kdo byl hrbatej, nebo se na něj přivalilo stáří, tak za

peníze jste si mohli koupit krasavici, tak svět pořád jde vesmírem

a já, i když jsem přísahal císařům a prezidentům, pořád jsem vítěz,

pořád mám ty kouzelný ruce, jak operatér nebo doktor, švec má

vždycky jemný ruce a taky mi říkali profesionista, sám Baťa mi

poslal dekret, abych u něho dělal, abych mu postavil jeho firmu na

nohy, baronka Břízová, která k nám chodila pro mlíko, koukala po

mně, pak sklopila voči a povídá, nejste vy taky šlechtic? a byla to

nóbl dáma, ten samej ksichteček, jak mají kočičky na čokoládě, její

dcera si vzala krásnýho soudce Justa, toho, co dával syčákům a

vožralům vysoký tresty, Tónek Opletalů dal tomu soudci facku za to,

že ten mu dal třináct měsíců za to, že prořízl Říhovi při akademický

debatě chřtán, a tak Kristus, doktor všech národů, opora chudáků,

už tenkrát věděl, že člověk je náchylnej k lotrovinám a hned zase

k slzičkám, proto taky měl tu sílu a za všecky vzal ten trám na

hřbet a zbitej a samá krev nesl to dva kilometry na Golgotu, faráři

podnes jsou z toho diví, nejradši dětem vykládají o svatý Trojici,

že otec je vlastním synem a syn je svým otcem a dopisujou si pomocí

holubice, no zmaty, až vám z toho vrzá v mozku, jako by faráři toho

měli málo, co slyšejí při zpovědích, ty maléry s nemanželskejma

synama a nevlastníma otcema, tohle ale lidi nemají rádi, protože

Kristus chtě tu lásku k bližnímu, tu disciplínu, ne tu lásku na

kanapi jak si to některý tutani pletou, blázni, který jsou na mozek

charabél, to já se můžu pochlubit, já, kterej jsem míval na paměti

Havlíčka a v ševcovině jsem býval inžený rem lidských nohou, botičky

hezky anštychovat bílou dratvičkou a hřebíky nesmějí píchat do paty,

já, kterej jsem používal lepidlo značka Elbet a Gumidrabant ze

sloních kopyt, ale idioti a vožralci vládnou světským míněním, jen

ať to dokážou jak nebožtík Masaryk, ještě v sedumdesáti postavit

stojku na koni, nebo jako ti mniši v Tibetu, který postavili

elektrárnu a svítějí si v klášteře na živoucího Buddhu, to malinký

děťátko, nebo pan profesor Einstein, co vynalezl ponorku s atomem,

nebo Rusáčci, co dělají zkoušky v letu s tryskovým pohonem kolem

světa a lítají tak rychle, že jen vzlítnou, už musejí brzdit, takže

jeden tachonýr řekl, že není daleká doba, že při takový cestě kolem

světa si bude ten tryskáč vidět na vlastní vocas, neebo že lidi

vstoupějí do takovýho ajroplánu a hned zase vystoupějí, tak rychle

se bude cestovat, že lepší bude sedět doma, hlavní ale pořád je, aby