Podle mě milost získá ten, kdo se dozví, co je krása, jak to definovala Simone Weilová, francouzská filozofka: Krása je labyrint. Kdo má sílu, dostane se do středu labyrintu. Tam ho čeká bůh, sežere ho a pak vyzvrací. Tehdy vyjde z labyrintu, postaví se u vchodu a každého pocestného mírumilovně zve dovnitř.
Tím končí i Kafkův Proces. Josefe K., ke mně!
Když už jsme u Procesu a náklonnosti: vy máte právnický doktorát.
Dalo mi to moc práce, abych to všechno zapomněl.
Já vím. Máte tedy zapomenutý právnický doktorát. Co soudíte o kontrastu práva a náklonnosti?
Právem je modifikováno všechno to, co kdysi bylo náklonností. Náklonnost je, že váš subjekt má vnitřní právo dělat tu a tu věc i za cenu ztroskotání. A možná i ztroskotání mého. To je náklonnost, to je touha, láska, jsou-li osloveni básníci shora, tak jejich nebesa jsou usmířena, a nejsou-li, tak prostě ztroskotají. Ale i v tom pádu, když okusí, že ten, kdo je oslovil a způsobil jejich pád, ta podstata že existuje, tak jejich nebesa jsou usmířena i v tom pádu. Prométheova játra…
Takže vy cítíte v tom slovu právo agresivitu, anebo snahu o moc?
To je něco jiného. To bychom potom museli přejít do oblasti politické. Platón, který třeba je jeden z nejkrásnějších filozofů, žák Sokratův, považoval právo za vyšší než touhu, protože v jistém času dospěl k tomu, že básníky – cituje to dokonce i Picasso – by státoprávní občané měli vypráskat holí z republiky, protože ji kazí. A Picasso k tomu dodává: a to je to správné. Proto chválím zákonitosti akademie, abych je mohl překonat, abych mohl jít přes ně. A jinam. Čili ty jisté formy společenského chování, které vám nařizuje právo, když necháte bez povšimnutí, pak se z vás může stát Prométheus, který ukradne oheň… Já jsem se vždycky snažil, abych ukradl ten oheň, abych přestoupil zákazy a vytvořil teda sebe sama a svoje dílo, a moje nebesa byla vždycky usmířena. Čili musí být vždycky ta jistá zákonitost, musí být jisté předpisy, aby se je ten, kdo má odvahu, snažil přestoupit. I Ovidius, jestli se nemýlím, usiloval o zakázané. I když Prométheus ví, že bude potrestán, že přilétá orel, aby mu kloval játra, Prométheus ten oheň ukradl bohům, což je vrchol. Přestoupil příkazy, zákazy, přestoupil tabu a na svoje útraty posunul něco o trošku dál. A to je protiklad konzervatismu a inovace v dnešním smyslu, usilovat o něco nového, a víte, je to i v těch docela obyčejných věcech lidského života. A proto se dá říci, že máme kolem sebe ty obyčejné lidi, kteří velice často usilují o zakázané, velice rádi přestupují to, co je zakázáno. Já vím, to má každý v sobě, prostě tu jistou vzpouru proti konvencím, jak v erotickém, tak i v občanském životě. Ovšem máme pak ty vrcholné muže, máme třeba Mistra Jana Husa, v té oblasti morality a náboženství, a tedy i v té jisté politické věci, který prostě za to zaplatil, zrovna tak jako Giordano Bruno. I můj nejnádhernější člověk, Charles Baudelaire, i ten rok seděl, byl obžalován, že svými Květy zla narušuje občanskou morálku, víme, jak dopadl Rembrandt, když ukázal Noční hlídku, víme, jak dopadli impresionisté, když měli první výstavu, víme, jak dopadli fauvisté, víme, jak dopadli ve Spojených státech, co tam bylo to Armory Show v roce 1913. Když tam přišlo evropské umění, tak lidi řvali, šíleli z toho; to byl počátek, když si Amerika uvědomila, že už nejsou jenom ti kovbojové a ti stateční, to, co hraje Gary Cooper. Vždycky všechno, co je nové, co je příliš nové, vyvolává nejdřív skandál a zmatek, a pak se to stane dokonce i konvencí, a ve jménu třeba toho impresionismu se zase odsuzoval i expresionismus. Ale nedá se vyhledávat chtěně, že byste chtěl být progresívní a moderní, ne. To musí vyplývat z celé vaší osobnosti, abyste provokoval, a přitom byl nevinný. Tak tomu bylo podle mě v oblasti myšlení a umění vždycky.
Pane Hrabale, zůstaňme u práva; co soudíte jako bývalý právník, který už zapomněl na právnictví, o tomhle: zdá se mi příliš kontrastní i u Machiavelliho, že při psaní básní a divadelních her napsal i díla politického charakteru, že dokonce zformuloval jakoby dodnes platnou, působivou myšlenku: Na získání moci je vhodná centralizovaná forma státu, ale k udržení moci je potřebná republika.
Silný jedinec, který ví, že má dostatek opory v jisté společnosti, a usiluje o to, aby se cosi změnilo, aby ta společnost byla lepší, tak může volit jakékoliv prostředky, aby se zmocnil toho cíle. K tomu má Machiavelli doklady v knize, která se jmenuje Il Principe. Já mám dojem, že má předchůdce. Je to vrstevník Dantův a jmenuje se Marsilius z Padovy, který někdy v roce 1325 ve spise Defensor pacis kodifikuje i právo na vzpouru jak proti papeži, tak proti císaři. A je to on, který položil koneckonců základ revoluce a buržoazního převratu proti dualismu feudálnímu, právě Marsilius z Padovy. Tam je v té poslední kapitole právo na vzpouru, čili dal plně filozofický základ nové, buržoazní společnosti, těm městům, Florencii, proti feudálům a hlavně proti dualismu císař a papež, poněvadž ta města se objevila jako nová politická skutečnost. Nové společnosti dal Marsilius z Paduy etický základ, který podle mě potom dodatečně zpracoval Machiavelli v tom II Principe. Já nevím, ale kdyby Machiavelli žil u nás a mohl sledovat vývoj Přemyslovců, kteří získali moc gigantickou vraždou Slavníkovců, teď tomu bylo tisíc let, tak ti Přemyslovci by mu mohli posloužit dostatkem materiálu k jeho knize II Principe, protože Přemyslovci dělali to samé. Pro ně vražda nebo vyloupat bratrovi oči, to nebyl problém. Slavníkovci byli něžnější, proto se také nechali zaskočit. Přemyslovci byli vždycky dostatečně krutí a odvážní, ale Karel IV. v krutosti překonal i Přemyslovce, byl neskonale krutý. Der letzte Universalist auf dem Thron… jak přesně označil Hegel našeho milovaného Otce vlasti…
A co když krutý člověk změní právo?
No to je právě to II Principe! Asi tomu tak je. Ale Baudelaire, když chtěl změnit formy, tak pravděpodobně postupoval zrovna tak krutě vůči těm veršům klasiků, tak nelítostně, jako Machiavelliho Il Principe; ti jistí Medicejští byli přece neskonale krutí. Já mám dojem, že i básník musí být krutý, když chce něčím pohnout; ne když se mu zachce, ale když nazrála doba.
Krutost lyriky a krutost politiky – já bych to nedával do jedné roviny.
Do jedné ne. Ale jisté podobnosti mají, aspoň pro mne. I státník někdy pracuje s lidmi, se skupinami lidí, nelítostně a krutě, jako pracuje i básník se svým tématem a se svými hrdiny. Na začátku hovoru jsme řekli: Kde je otec, tam je i pyramida, na vrchu pyramidy ten Il Principe, který prosazuje svou vůli tak totálně, že kdokoliv mu v ní brání, toho odstraní. Totéž napsal Sigmund Freud v Budoucnosti jedné iluze. Mám dojem, že ve Spojených státech v této myšlence pokračoval Herbert Marcuse. Já jsem s ním seděl někdy v roce 1967 v Albachu na sympoziu o Hegelovi, pil jsem s ním pivo a na toto téma jsme se spolu bavili. Kdy přestanou války? Až budeme všichni synové. Jakmile se objeví otec, tak se objeví Il Principe. Dokonce to je podstata i jeho filozofie, proto tak zapaloval levicově, marxisticky laděnou mládež v šedesátých letech. Při pivě jsem mu položil otázku, poněvadž to byla hegelovská konference, kdyby žil Hegel, zda by sport nepovažoval za jednu z kategorií, v níž se projevuje absolutní duch? Jako v náboženství, ve filozofii a v umění. Ale sport se objevil tak, jak ho Hegel neznal. A sport téměř nahrazuje náboženství. V jeho době sport nezapaloval masy. Pro mě jsou vrcholové fotbalové zápasy mší! A Marcuse se zasmál a pak řekl: Ja, mein lieber Herr. Ano. A byl dokonce překvapen, že na tenhle problém nepřišel on, že tahle otázka je bájná, jak jsem ji formuloval já při pivě. Zase to pivo. Bylo to nedaleko od Innsbrucku, v Albachu, vedl tam tu konferenci o Hegelovi. Já jsem tam byl pozván, abych naslouchal a poslouchal, a věnoval jsem se enormnímu pití innsbruckého piva, a k tomu jsme pili obstler. Když šel kolem, sedl si k nám. A viděl jsem, že pro něho nebyl problém vypít šest innsbruckých dvanáctek. Nehledě na můj dojem, že vypadá jako Goethe, neskonale krásný mužský, atletické robustní postavy, i ten nos goethovský. Romain Rolland řekl o Goethovi – truchlivý býk. Ten věděl, jak se ženskýma, víte? Jak Hidegkuti… A ještě mu ženy posílaly děkovné dopisy…
