Myslím si, že v Budapešti, ve Vídni nebo ve Varšavě je tatáž situace: Každý třetí člověk v tramvaji spí a každý čtvrtý čte.
Ano, ano, bude to asi tím, že patříme k nějakému společnému povědomí, jak bychom to třeba mohli nazývat; to je ta střední Evropa, která byla nesena několika národy, do kterých patřili i Židé. Ta velká města, Budapešť, Vídeň, Praha, Brno, Krakov, vlastně byla protkána židovským živlem. Oni měli svoje noviny, a vždycky ten národ, s nímž žili, se je snažil dohnat. Už jako šestiletí kluci uměli talmud nazpaměť, za starého Rakouska. A všimněte si, že kde je průsečík několika jazykových povědomí, tam je vždycky kultura. Takový Brňák nebo Pražák musel prostě vždycky být sečtělý.
Můžu vaší odpovědi rozumět tak, že ve střední Evropě byl vždy větší hlad po kultuře než kdekoli jinde?
No to je samozřejmé. Vyplývá to z geografie. Střední Evropa – už ten pojem sám říká, že nemáme moře. Dále: kolem moře, pochopitelně kolem Středozemního moře, byla vytvořena světová kultura. Části té světové kultury, Řekové, Římané, došli třeba až na Slovensko, no ale jenom došli. Tedy ta střední Evropa si vlastně musela vytvořit všechno sama. Její uvědomovací proces, vytvoření té kultury, je staré asi tisíc let. Takže tady u nás, kde nemáme moře, nemáme ten obrovský pocit, co lze cítit, když se díváme do moře. Každý Středoevropan chce vidět moře, a když ho vidí, je hluboce zasažen. Čili my místo toho moře jsme museli mít moře informací. My jsme vždycky museli být jedničky: i v křesťanství, i v reformaci, i v tom baroku. Ty informace, které přišly ze Západu, u nás tedy, alespoň v Čechách, a myslím si i v celé střední Evropě, vždycky dosáhly takového vrcholku, až jsme to přetáhli téměř ad absurdum. Ať je to gotika, ať je to baroko, vždycky jsme to přetáhli ad absurdum. A u nás, ve střední Evropě, vždycky to, co jinde bylo samozřejmostí, tak u nás to byla ohromná událost. Dvě maličkosti: když žena jela poprvé v automobilu v Paříži, tak ženská jela v automobilu; když ale v Praze jela první žena v automobilu, tak tam přišlo čtyřicet tisíc lidí. Prostě obrovská událost; třeba když tu byla Josephine Bakerová nebo Mastroianni nebo Gérard Philipe, tak to je tady obrovská událost i dodneška. Všecko je najednou součástí nejen tisku, ale každý u toho musí být. Když sem přijela tajně Barbra Streisandová, tak lidi ji i tak poznali na ulici. A poznají spisovatele, sportovce, a je to událost, jak jsme už řekli, když vychází nějaké dobré čtení, když přicházejí slavní sportovci a umělci…
Zase jsme u čtení. Já jsem měl jako žák základní školy s vyučovacím jazykem maďarským hezký zážitek ze školní četby Babičky.
Když jsem já četl poprvé Babičku, také ve škole, tak jsem měl dojem, že čtu noviny. No totiž, teprve později jsem zjistil, že právě noviny jsou psány v duchu doby. Němcová je vrstevnice George Sandové, která je umělá, strojená, chtěná. Němcová je to pravé realistické, ušlechtilé umění. A začíná velice hudebně, má to preambuli, téměř básničku. Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té mírné tváře… Babička měla syna a dvě dcery. Tečka. A jede to. A rozvíjí se dále ten příběh, jako kdyby to vyprávěl Čechov nebo nějaký realistický americký spisovatel; ona vlastně Němcová předbíhá dobu. Když jsme četli její milostnou korespondenci, byl to objev; je v ní naprosto otevřená. Také dovedla sebrat pohádky, jako náš básník a folklorista Karel Jaromír Erben, který sebral takové pohádky, co byly zdánlivě zasuté, a všecky ty pohádky jsou velmi zraňující. Zatímco jsem Babičku četl jako noviny, dodatečně jsem zjistil, že Němcová psala pro budoucnost. Už je to plný realismus, a dokonce takový strohý a úsečný. Výpověď. Dokonce taková jaksi potřeba hojit se psaním. Tu Babičku musela psát, jakmile si na ni vzpomenula. Aby to napsala, musela být velice zbědovaná. Psala proto, aby sama sebe vyléčila z hluboké melancholie a beznaděje. A přitom dovedla vytvořit dílo optimistické. A v tom je také hodnota literatury, víte, ona musí hojit, to není jenom tak psát, jen psát, to musí mít hluboký kořen. A je hodně spisovatelů, kteří píšou téměř hlavně proto, aby nespáchali sebevraždu nebo aby se necítili bídně, na dně. A morálně byla Němcová také velice rozbitá a společnost přitom chtěla, aby hrála divadlo a reprezentovala tu probuzenou společnost. Její úkol a úděl, jak jsme řekli, nebyl komický, ale tragický! Tragický! Byla to ušlechtilá žena s tragickou náplní, krasavice, která musela udělat věci, které by nikdy nedělala, kdyby nebyla k tomu donucena tím, že nikdy neměla peníze, že byla na dně. A ta Babička se jí zjevila jako záchrana, i v té syrové – řekli bychom – surovosti. Ona píše tak jako mužský, Božena Němcová. Je to výpověď, ale současně je to i krásná literatura. A osud. A fascinace milenců.
A co Neruda?
No jo, Neruda, kdybych mu chtěl v zásadě tak trochu lichotit, tak si myslím, že ty moje nejlepší povídky by mohly být, totiž já bych si to přál, aby byly rovnocenné Povídkám malostranským, které považuji za vrchol. Tak tam dovede Neruda položit vedle sebe protikladné věci, prostě tančí s krásnou dívkou, a ona pak vyskočí a jde domů, kde leží její mrtvá matka. Víte, je to takový, jak bychom to asi řekli, je to předchůdce Čechova. Je to můj učitel…
Váš učitel?
Jistě. A předchází i celou tu dobu Čechovovu.
Ale zatímco vaše epika je plná ironie, u Nerudy ironie chybí. Řekl bych, že jste spíš pokračovatelem ironie Jaroslava Haška.
No jo. Neruda byl daleko čestnější člověk. Měl představu o tom, že je to někomu adresováno. On byl spisovatel s velkým S. Na něho koukají, on je mluvčí. Kdežto já už asi patřím do kategorie, nebo jsem se vždycky spíš promítal do Jaroslava Haška, který sice psal do novin, ale ta jeho ironie je tak obrovská, že já ji nejsem schopen ještě ani dohlédnout. A to, co je teda Švejk, to je tak obludné, že na to snad přijdu až půl hodiny před tím, než umřu. Jak on za sebou zametl stopy! Protože nesmíme zapomenout, že on napsal do novin několik set článků, kde už ta ironie je tak veliká, že tam je malá mystifikace. Novinové zprávy o zlámaných nohách, o neštěstích, o opilcích, on už tohle vnesl do novin. Radko Pytlík to sebral a uveřejnil, a vy kupodivu zjistíte, že Hašek už jako novinář se připravoval na to, co říká Švejk. Měl dokonalou představu. Ta ironie, která mu potom jako z toho vyplynula, je už samozřejmostí, on ji měl připravenou a vstřebanou v sobě jako novinář. Jeho článek vždycky skončí úplně takovým zvratem jako pohádka, tam už je ta pražská ironie. Čili ozvláštnil tu novinovou zprávu tak, že ji maličko mystifikoval; ty údaje, ty záchytné body jsou správné, ale přece nakonec vyvolá ten zvrat úsměv, čili jdete najednou proti toku té informace, kterou začíná jen v pěti řádcích. Článek má třeba osm řádků a ty poslední tři řádky to úplně obrátí. Klička na kapesníku.
Dalo by se říci, že zliterárnil informace?
Musel. Musel vyhledat, kde se co stalo, aby měl takzvanou lokálku, a Radko Pytlík jich uveřejnil několik set. A tam najednou zjistíte, že to je můj autor, to jsou ty noviny, které jsou v knihách. To je ten existenciální kaz v diamantu.
Přestože jste Nerudu nazval svým učitelem, zdá se mi, že vaším opravdovým učitelem je Jaroslav Hašek.
Myslím, že jsem je oba četl ve svých třiceti letech, ale Neruda mi teprve nyní říká něco, co mi dřív neřekl; víte, tak jako když jste četl Čechova a když jste četl Rudou jízdu od Babela a když jste četl Hemingwayovy a Faulknerovy povídky, tak Neruda zůstal vedle nich jakoby školní četbou. Ten se objevuje teprve teď. Teď se mi objevuje ta mohutnost paní Boženy Němcové. Teď, když jsem starý, tak teprve mi najednou vyvstávají z mysli některé povídky Nerudovy a zazáří tak, jak jsem je nikdy neviděl, víte, v té plné řekl bych mohutnosti autora, který žil v letech sedmdesátých, a já najednou dodatečně zjišťuji, že některé jeho povídky mohly být klidně napsány v letech dvacátých tohoto století třeba u Američanů nebo i u Rusů. Tím chci říct, že i my jsme měli a máme se o co opřít. Je to neskončený proces, takový, kdy si člověk stále něco objevuje. Teď čtu znovu Zapomenuté světlo Jakuba Demla, je to pro mě vrcholná próza dvacátého století. Světová. Jak je to napsáno a v čem je to Zapomenuté světlo velké; vyšlo i v Paříži a Paříž objevuje Ladislava Klímu i Jakuba Demla. Psáno je to někdy v letech třicátých a působí to, jako by to napsal v týdnu. Má to střed, scénář jako nejlepší felliniovský film, i střih dokonce. Deml je mistr střihu. Takže jsem pyšný na to, že jsem zkrátka tady z té střední Evropy a že sem patřím, k těm mým špičkám, jak já je uznávám. Moje vrcholné špičky prózy jsou: Hašek, Kafka, Weiner, Klíma, Deml, víte, oni byli také tak trochu prokletí, rozumíte? Pana Čapka mám rád; byl to muž ve smokingu a reprezentoval společnost, prezidenta, Penklub, a byl to gentleman. Ale já jsem se nějak naučil od Francouzů milovat takové ty prokleté básníky, Villona, Baudelaira, víte, spíš takové, kteří se museli o to rvát, a dokonce měli azyl v kriminále, neměli to tak jednoduché, a proto byli pravděpodobně tak geniální. Villon třeba. Nějaké takové to dědictví té „sladké“ Francie, prostě těch prokletých básníků. Hašek a Klíma také moc dobře znali ty prokleté. Sami byli prokletí…
