Takže na vysoké škole jste totálně propadl knihám.
Ano. Když mi bylo dvacet, propadl jsem knihám a vzdělání tak, že jsem nejen studoval a vystudoval práva, ale chodil jsem na filozofické přednášky, zamiloval si Schopenhauera, řecké filozofy, chodil jsem na přednášky o surrealismu, o celé francouzské literatuře, nebudu ani vypočítávat, co jsem všechno přečetl, jaká města jsem v Evropě navštívil, kterými obrazárnami jsem prošel, kolik jsem přečetl knih o výtvarném umění. A tak mohu sám sobě dělat osvětáře…
V tom mohutném poznání jste asi dřív přečetl ty prokleté, než řekněme Nerudu.
No jo. Daleko později jsem znal Nerudu; já jsem začínal americkou literaturou, francouzskou literaturou v překladech. Pochopitelně jsem narazil na surrealisty, na Apollinaira, a samozřejmě na Baudelaira, na Rimbauda. Baudelairovy věty se dají číst vždycky. Ti mrtví jsou více než živí…
Měl jste obrovskou výhodu, že jste mohl číst v češtině v polovině třicátých let vrcholnou světovou literaturu.
Jistěže! Je to kupodivu! Pan Čapek, který nikdy nenapsal báseň, je jeden z prvních, který v roce 1920 udělal výbor Francouzská poezie nové doby, a především nás seznámil s tím hlavním, to jest s Apollinairem. Baudelaira, Verlaina, Rimbauda už překládala generace ještě předtím. Apollinaire byl takový jako magnus parens, prostě velký otec, jak pro Seiferta, tak pro Vítězslava Nezvala, tedy pro avantgardní skupinu poetistů, jejímž střediskem byl Devětsil. Nezvala úplně uhranul tak, že se téměř stal jeho oddaným žákem. Poetismus představoval originální a vzácnou vazbu domácí modernistické tradice a evropského avantgardismu. Byl produktem českého prostředí. No a pochopitelně i pro mě znamenal moc; proto je tak velký zjev ten Apollinaire. Pak se tedy objevovaly i překlady americké poezie. Teda nedalo by se říct, že by tady v těch letech něco ušlo pozornosti…
Na tom, že nic neušlo, měla jistě obrovskou zásluhu i nakladatelství.
To bylo typické. Tenkráte se ještě neříkalo: osvětáři. To až teď; tamti byli jako iluminátoři společnosti, považovali za svou povinnost, aby národ byl co nejvíce informován. Naší politikou malého národa byla kultura. Čili měli jsme ty nositele, ty vydavatele, Štorch-Mariena, Melantrich, i na malých městech byla taková malá nakladatelství, která si považovala za čest, když vydávala nějaké bestsellery. No a myslím, že za nové epochy, za socialismu, pochopitelně tato soukromá nakladatelství odešla, ale jako taková tady zůstala, a tak zase jsou tu Mladá fronta, Československý spisovatel, Odeon, ti lidé, kteří rozhodují o vydání, tak se zase snaží, aby se vydaly věci hodnotné, které by přispívaly k vzdělání a k poznání. A to je pro spisovatele dobré i špatné…
Byl bych rád, kdybyste pohovořil o tom, jak současná vydavatelství drží krok se současnou světovou literaturou.
Mohlo by to být i lepší. Postrádám celou řadu básníků, které člověk zná jenom z časopisů, v náznacích; ale máme tady nakladatelství taková jako Odeon. Poslední jejich kniha, která mě uchvátila, je Sophiina volba od Williama Styrona. Vynikající autor, vynikající překlad, a zase se nedostane. No – prostě jako v Budapešti, jak se objeví pořádná kniha, tak je ten den pryč. Mohlo by to být zkrátka lepší. Řekl bych, že dneska netisknou podle poptávky a nabídky, ale vydávání, to je kulturní politika. Když to přehlédnete, ani to nechcete vědět. Nakonec ovšem rozhoduje, jestli je papír, anebo ne. Ale co dělat?
Máte jako spisovatel představu o čtenáři, myslíte na něho, když píšete?
To určitě ne. To vůbec nepřichází v úvahu, protože – mohu-li teďka o tom mluvit, když je mi teprv sedmdesát let a teprve teď mi to jako dochází – čím víc na sebe koukám zpátky, jak jsem začal psát první verše, tím líp vidím, jak jsem vždycky psal sám pro sebe. Ale já jsem vlastně tak napitý tím prostředím, kterým se pohybuji, kterým neustále jdu, a domů se jdu jenom vyspat; od dětství jsem trvale mezi lidma, ani si neuvědomuji, že když mluvím o sobě, o krajinách mých věcí, když se bojím, že vlastně mluvím také o druhých. Tím, že se vyjadřuji krajně subjektivně a jsem sám sobě prvním čtenářem, vlastně cítím, jak píšu pro sebe; a teprve dodatečně potom zjišťuji, že vlastně mi to ti lidé berou od pusy, že jsem vlastně mluvil za ně. Takže má krajně subjektivní výpověď je najednou objektivní. Je to ovšem jako dmychadlo, čili já nadechnu a zas vydechnu. Prostě já nadechnu a už mám tolik a tolik informací, a když píšu, tím vydechuji. Já píšu na stroji, a dovedu psát velice rychle, někdy má můj stroj průtočnost jednu stránku za osm minut; takže sbírám, sbírám. Nejsem mluvčím všech, ale jisté kategorie čtenářů; každý spisovatel má takové své čtenáře, se kterými má společnou představu, jak má asi vypadat svět a jak se má člověk ve společnosti chovat a co může od společnosti chtít, a co je pro něj zábava, a co je pro něj neštěstí. A v tomhle smyslu mám právě těch několik set tisíc čtenářů, dá se říct, se kterými máme společného jmenovatele. Jdou vám po prstech, a to je…„vo držku“…
Tak přece jen myslíte na čtenáře. Vždyť píšete pro čtenáře, se kterým máte společnou představu.
Protože ti mí lidé také tak hovoří. Já se pohybuji v milieu pražské ironie, toho, co je významem schválně trošku jinak. Teprve hovorem nebo životem se ti lidé dovídají, nevědí všechno hned, a priori, teprve dodatečně. Až když se zklamou, až když jsou příliš nadšeni, až když se octnou v situaci, o které se nenadáli, že v ní jsou, teprve v ní a jí se to dovědí, a to právě už, jak bychom řekli, má ironický a zároveň dramatický náboj. Protože tento ironický náboj sbírám od prostých lidí, je v tom něco, že píši o nich a pro ně. Jsem stále mezi nimi, takže sbírám, sbírám, a když jsem nabitý, tak si honem sednu ke stroji.
To jsou kořeny toho, že píšete velice rychle a s obrovskou energií?
Ty kořeny mají asi sociální aspekty. Víte, ta moje slavná zaměstnání trvala vždycky čtyři roky, čtyři roky Kladno, čtyři roky Divadlo S. K. Neumanna, čtyři roky sběrna papíru a čtyři roky dráha, a když jsem pracoval na Kladně, tak jsem neměl moc času, a přece měl. Víte proč? Neboť tenkrát mi stačily dvě tři hodiny a psal jsem. Psával jsem vždycky v takovém mračnu, najednou se mi zachtělo psát, a když to chtění psát vyšlo zrovna do mého volna, tak jsem psal a psal a psal. Jinak jsem nyl a tesknil někde v práci, mračno na mě sestoupilo, ale neměl jsem čas je opsat. Tenkrát tři hodiny, to byl mohutný čas, to byl věrtel času. Proto jsem se také naučil psát hrozně rychle, už jsem vám řekl, někdy má můj stroj průtočnost jednu stránku za osm minut. No, a když jsem pracoval na Kladně, tak čtyři roky jsem míval každý druhý týden odpolední šichtu. To byl dárek nad dárky, psal jsem dopoledne, to jsem byl poctěný, byl jsem král času. Dneska mi stačí to, co mi říkával Hrubín: Hele, Bohouši, jseš na tom taky tak blbě? Já když mám vyplnit složenku a odnést ji na poštu, tak nejen ten den, ale i ten den další je v prdeli, jseš na tom taky tak? Povídal jsem tenkrát: To ještě, Františku, ne. Ale vážně? – A dneska vím, že jsem na tom zrovna tak, jak tenkrát František. A opsal jsem si nářek Oskara Kokoschky, že když jsem byl mlád, tak neděle trvala celý měsíc, dneska rok je pro mne ani ne týden. No jo, ale když jsem byl mlád, tak jsem nepsal, jenom četl, četl toho Ledajáka, to jsem uměl zpaměti, svíjel jsem se smíchy jak strýc Pepin, a znovu a znovu četl. A díval se kolem sebe.
