A jsme u strýce Pepina, u rodinného vyprávění, u příběhů, které vám vyprávěli matka, strýc Pepin, dělníci z pivovaru a lidé v Nymburce.

Já jsem vždycky měl takový jistý komplex vůči matce. A ti kluci, s kterými jsem se kamarádil, měli matky, které vypadaly jako mámy, měly zástěry, byly ušmudlané od práce, prostě obyčejné ženské, a moje matka byla spíš jako moje starší sestra. Pořád se smála, ráda hrála divadlo a já jsem litoval, že nevypadala jako matky těch druhých. – No, u nás to bylo něco jiného, k nám, když mi bylo deset let, přijel strýc Pepin, u nás bydlel a jedl, pracoval v pivovaře, takže celá rodina byla jako kolotoč, a ten sloup, kolem kterého se otáčí, to byl strýc Pepin. A my jsme mu kladli otázky, které byly někdy velice nesmyslné, takže já si z dětství pamatuji jenom strýce Pepina a všechno, co strýc vyprávěl a čím my jsme ho provokovali k hovoru, u nás v tom pivovaře byl neustále křik strýce Pepina, náš smích, zmatené hovory, takové pomatené hovory, v jistém smyslu dadaistické, ovšem nikoli ve smyslu curyšského dada, prostě proti absurditě války a světa stavět absurditu hovoru, ale ve smyslu dada pražského. Pražské dada je termín, co užívali Teige, Vítězslav Nezval, čili ti poetisté. Teige dokonce o tom napsal ve své studii Svět, který voní, někdy kolem roku 1930, a myslím, že pražské dada hráli i divadelníci. Ty kličky na kapesníku.

Myslíte na počátek roku 1927, kdy se Osvobozené divadlo rozdvojilo a jedna jeho část s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem si založila scénu Dada, anebo na divadlo U Nováků (dnes divadlo ABC), kde pod názvem Osvobozené divadlo od roku 1931 rozvíjeli Voskovec a Werich své pojetí divadla jako dadaistické a lyrizované frašky, anebo na Burianovo „D“, které vyrostlo koncem roku 1933?

Myslím na všechny, kteří hráli pražské dada.

A kteří měli intelektuální ambice?

Já bych to nazval nějak jako pražská ironie. Vycházeli z Chaplina, navázali na tradici amerických filmových grotesek, na staroitalskou commedii dell’ arte. Chaplinovy rané grotesky jsou taktéž dadaistické. A přitom děsně lyrické…

A strýc Pepin taky?

Pepin vysloveně. Pepin byl vysloveně ta figura jako Chaplin, jako Lupino Lane, jako Frigo. Frigo byl melancholický a intelektuální, strýc Pepin je totéž jako Charlie.

A strýc Pepin stále vyprávěl.

No jo, ale on dovedl i hrát, on dovedl i tančit. Strýc dovedl tančit vynikajícím způsobem, ale tančil tak, jako tančí pomatení, víte, spíš tak, jako se tančí dneska, tak podle rytmu hudby strýc tančíval tenkrát. A strýc byl i katalyzátor jazykový, protože uměl kupodivu své myšlenky formulovat a dovedl ten svůj humor kořenit jistými moralismy. Byla to moje Múza přestrojená za obuvníka a sladovníka.

A matka? Vyprávěla vám také povídky a story?

Zvláštním způsobem, přes divadlo, přes domácnost, přes společnost. Byla nesmírně šikovná v domácnosti, a přitom měla zvláštní povědomí, patřila do bohémského světa, ráda hrála divadlo, celý svůj život hrála divadlo; co já si pamatuji, tak chodila do zkoušek, na premiéry. A vedla domácnost. Na tom malém městečku se hrálo divadlo s velkou chutí, a moje matka – to říkali i lidé, kteří přišli z Prahy, nebo herci, kteří nás navštěvovali – matka se jim skutečně líbila, divadlu se věnovala, měla velký talent, a ten talent k divadlu je nesen tím jistým způsobem bohémství. Tak jako moje matka byla bohémka, dovedla se smát, měla ráda společnost, musela být vždycky centrem společenské pozornosti; kdekoliv byla taneční zábava, moje matka se svými tanečníky nejlépe tančila. Vždycky večer na tom malém městě byla i oblečením nápadně hezká, byla půvabná a my kluci četli její gesta, neboť ona i takovým způsobem vyprávěla o sobě, o světě, vyprávěla přes domácnost, přes divadlo, přes společnost.

Kolik vás bylo v rodině?

Já mám ještě bratra, žije vedle mě v Kersku, nikdy jsme se nehněvali, navštěvuji ho každou sobotu a neděli a ještě jsme se nikdy nepohádali ani se švagrovou, a to už je veliký úspěch. Můj brácha ale ovládá ironíi tak, že on měl psát…

Mluvil jste o knihách, o kořenech, které jste poznával v dětství, ale já předpokládám, že to matčino divadlo patří také k těm kořenům.

Ne, ne, ne, mě to, že matka hrála, neuvádělo v nadšení, spíš jsem se lehce styděl, já jsem neměl rád, když se smála, byla afektovaná nebo se snažila být středem pozornosti. Já jsem měl takový komplex, jistě ne doslova Oidipův, ale prostě z toho, že matka byla středem pozornosti, byl jsem z toho jako zakaboněn, i otec Francin býval zakaboněný, tak jako to trpěl, ale že by z toho měl radost? Byl rád, když už se z taneční zábavy nebo společnosti šlo domů. On byl radši doma. A matka zase doma udělala všechno, co bylo potřebí. Měla dvě kozy a prasata, to všecko uklidila, někdy se služkama, ale většinou sama, a už letěla, vzala si kostýmek a už štrádovala na zkoušky do divadla, to, řekl bych, byl takový její vrchol. Matka se ráda předváděla, ráda hovořila, ráda hrála a ráda se bavila o divadle, četla o divadle, všechny ty recenze, všechno, co se hrálo v Praze, musela také vidět. Takže k nám chodila společnost, moje matka měla několik přátel, se kterými hrála divadlo, a s velkým zájmem a zasvěcením věděli nejen to, co hrajou, ale to, co se hraje vůbec, jako zkrátka v pražských divadlech. Já jsem měl potom svoje ideály, literární, prostě Franze Kafku a tak dál, a ona zase měla třeba Andulu Sedláčkovou, do které se promítala, měla účes i gesta jako ta Andula.

Strýc Pepin byl ve vašem dětství doma takovým jazykovým katalyzátorem, hověla mu dráždivost, rozechvívající smysly a fantazii.

No jo. Měl neuvěřitelný přednes!

Když to tak vezmeme, přednášel vám vlastně pohádky; nenutí vás to k psaní pro děti?

Pro děti jsem napsal na objednávku takovou pohádku, takovou story, která se jmenovala Kopretina a vyšlo to v Mladé frontě v roce 1962. To bylo jediné, co jsem napsal pro děti, výjimka vlastně. Dokonce jsem tu Kopretinu zasadil do jednoho výboru, jakože jsem teda s těma dětma počítal, ale jinak mě nikdy nenapadlo psát pro děti, protože já mám vždycky před sebou nějakou knihu, kterou musím napsat, víte? Mám před sebou text ve vzduchu, jsem nabitý jistými obavami, které hledají a pak nacházejí společného jmenovatele, a já to musím napsat. Kdyby mně teď někdo dal objednávku na divadlo anebo na dětskou knížku, tak s ním nemluvím, já jsem se na objednávku neohlížel, protože já se vždycky domnívám, že ta kniha, kterou mám napsat, jako třeba teď, musí být dokončena, musím dát na sebe pozor, abych neumřel. Protože to můžu napsat jedině já a já mám knihu před sebou; a co jsem napsal, to už mě vůbec nezajímá. Tak já se zabývám, je to vlastně luxus, že se zabývám jen sám sebou, víte? Jen svými problémy, a1e moje problémy jsou vlastně obecné. Já jsem uvaděč na společného jmenovatele. Pozor; já jsem si nikdy neříkal spisovatel, já jsem si vždycky říkal zapisovatel. Já většinu hezkých příběhů slyším od cizích. Takže já jenom sbírám, tak jako paní Božena Němcová sbírala pohádky, já sbírám do hlavy celou řadu těch story, až jich mám celý takový lustr, těch sklíček. Když pak mám ten přetlak, když mi hrozí, že mi hlava praskne, tak musím na to sednout, za psací stroj. A tak jako nadechnete, vydechnete, prostě systém dýchání, píšu tak dlouho, až ze mě odtečou všecky ty obrazy, které mě znepokojovaly, které tam do sebe strkaly jako děti, když si hrají na písku, a zase jsem prázdný a zas to do mě natéká.