Nekoupal. Ale, pane Hrabale, ten novej tureckej sultán musí bejt moc hodnej člověk. Děkuji vám za rozhovor. Díky i za to, že jsem tímto hovorem pochopil, co to je pražská ironie…
P. S.
Hovory mezi Dunajskou Stredou a Prahou jsme začali a dokončili v Maďarském kulturním středisku v Praze, odpovídal jsem na otázky pana Szigetiho alla prima, nejdříve jsem si myslel, že to bude lehké, ale po sedmém sezení jsem se začal lekat a trnout, protože magnetofonový pásek jsem nemohl korigovat, hynul jsem, že možná jsem tam řekl věci, které jsem tak dokonale neznal, že jsem tedy odpovídal často zmateně, bezelstně, a tedy nezodpovědně… ale pan Szigeti měl kuráž a snad začínal tu svoji dráhu jako reportér a já takovým lidem držím nejen palec, ale nastavuji i hovořící ústa… A potom, já jsem vždycky zvědav, co to bude dělat?
A tak jednoho dne mi pan Szigeti z té jeho Dunajské Stredy přinesl sto šedesát stránek toho našeho rozhovoru, který mu tam doma z magnetofonu přepsaly dívky… a já jsem to začal číst a ten text byla směsice slovenštiny a češtiny a jakýchsi dadaistických vět, které ale vůbec nedávaly smysl… ale já jsem čtrnáct dní četl… a když jsem začínal z toho rozhovoru být diskordantní, tak v zájmu svého mentálního zdraví jsem poslal ten text nazpátek, aby si to pan Szigeti opsal sám, do češtiny přeložil… A myslel jsem si, že se toho pan Szigeti poleká a vzdá to.
Ale pan Szigeti to nevzdal a loni před vánocemi mi přinesl sto čtyřicet stránek a já jsem zjistil, že ten hovor už začíná mít smysl, že ty překvapující otázky a ještě překvapivější moje odpovědi jsou prizmatem, jehož sklíčka vrhají lehce humorný třpyt… A tak jsem četl a zase četl znovu, vystřihnul jsem traktáty o malířích, které vmontoval pan Szigeti do mých odpovědí z Domácích úkolů, což neodpovídá hovorovému stylu… kolážemi jsem doplnil tu a tam některé mé odpovědi a nazval jsem ten rozhovor Román-interview… Ale! Při dalším pročítání jsem se začínal usmívat; zjistil jsem totiž, že ten chaos začíná míti řád od té chvíle, kdy jsem narazil na Hidegkutiho kličku a z nadhledu nad textem jsem uviděl, že vlastně celý ten hovor jsou kličky na kapesníku, že ta klička pana Hidegkutiho překonává sémantickou zmatenost nejen otázek, ale i mých odpovědí, že ty jisté nedostatky hovoru začínají být čtenářskou zábavou, že četba tohoto rozhovoru je penicilínem proti konvenci a stereotypům… A tak jsem nazval ten interview Kličkami na kapesníku, jako dík a poctu panu Hidegkutimu, který dovedl ozvláštnit fotbalovou hru technickými kouzly s míčem na malé ploše tak, že vyrážel nejen protihráčům, ale hlavně divákům dech…
Pan Szigeti mi ještě při své neutuchající horlivosti dodal dvacet otázek týkajících se sexu a erotičnosti a středoevropské kultury a politiky… Ale já jsem si naštěstí vzpomenul na Sigmunda Freuda, který jednou řekl… že sami sobě dlužíme jistou diskrétnost… Vzpomenul jsem si, že Freud odmítl analyzovat svůj sen jen proto, aby nepoškodil dobré jméno své rodiny… A tak jsem odmítl vstupovat na tenký led otázek pana Szigetiho, protože i já musím mít tu určitou cudnost i takt a nevyžvanit všechno jako u katolické ušní zpovědi… protože pozor, pane Hrabale, pozor! Haškův román Švejk a jeho hrdina je nejcudnější postavou světových dějin, a tedy i románu… Jsem ne přesvědčen, ale mám dojem, že tento rozhovor, ty Kličky na kapesníku jsou neseny i duchem pražské ironie, že Jaroslav Hašek mě natolik osvítil, že jsem byl schopen vsuvkami a kolážemi dáti textu hravý smysl…
V Kersku 26. února 1986 BH
