Kolik lidí jste znal, kteří byli, jak bych to řekl, nad vámi?

Já jsem poznal několik lidí, kteří byli nade mnou, a toho si vážím. Když jsem přišel do Prahy, tak jsem se seznámil s Egonem Bondym, je to básník, jako filozof se jmenuje Zbyněk Fišer, který umí sanskrt, který ví, co je zenbuddhismus, který mlád přeložil jako první pro svou potřebu Christiana Morgensterna. Pak se objevil Vladimír Boudník, Jiří Kolář, Jiří Weil. Střetl jsem se tedy s takovými, kteří mi dovedli zprostředkovat všechno i z minulosti, tak byli vzdělaní. Například Jiří Kolář si každý rok přečetl Shakespeara. Nic krásnějšího jsem o Shakespearovi nikdy neslyšel, než od Jirky. Protože od Shakespeara jde přímá cesta k Joycovi. Od Joyce je zas cesta k Eliotovi. Eliot, ta Pustá země, je velice poplatná vnitřní spřízněnosti s Joycovým Odysseem. A když jsem byl mlád, tak to byl zdánlivě neznámý malíř, Antonín Frýdl. Je to muž, který žil v naprosté chudobě, který mě seznámil s Kantem. Kvůli němu jsem se začal učit, když jsem měl jednadvacet, metafyziku.

Ti vaši přátelé chodili do libeňské uličky Na hrázi. Hodně jste se od nich učil?

Když jsem se tam nastěhoval, byl jsem mlád a bydlel tam jeden z nich, Vladimír Boudník, a pan Marysko, a později, s plynutím času, chodil do čísla dvacet čtyři Ivo Tretera a pan doktor Zumr, a nejenže jsme dělali svatby, veliké svatební hostiny, ale bavili jsme se o filozofii a o posledních věcech člověka s velikým smíchem. Tam jsem psal ty svoje první knihy, tam jsem se oženil a bydlel se svou ženou Pipsi. Chodili ke mně kulisáci z nedalekého divadla Stanislava Kostky Neumanna, chodili ke mně bratří Vávrové a Buřil, surrealističtí dělníci, nezapomenutelný pan Šmoranc, lakýrník, který se nejraději bavil o André Bretonovi a Jacquesovi Vaché, do kterého se promítnul. Všichni psali ty svoje texty, chodili jsme se dívat na ohlašovnu sňatků, a jak se nám líbilo jméno nevěsty, na její počest jsme udělali svatbu v domě. Pekli jsme vepřovou a pili od Vaništů kvanta piva, no a v té náladě jsme si předčítali texty, pan doktor Zumr mluvil o Heideggerovi, Jaspersovi, naše zamilovaná četba byl Lao-c’, jediná věta z jeho díla, vždycky jiná, a ta nám naplnila celý večer. Protože do mého bytu nikdy nemohlo přijít slunce, tak jsem nosil židli a stoleček po dvoře, putoval jsem za sluncem i na stříšku kůlny, kde hřálo zapadající slunce. Tam jsem měl lehátko a židli uříznutou v nohách tak, aby se vyrovnal spád střechy, dokonce jsem měl ty židle dvě, poněvadž jednu jsem použil na psaní, psal jsem na psacím stroji značky Perkeo, atomové šrajbmašině, německé sklápěcí mašině ze secese, která neměla háčky. Protože bratr mi tam jednou nechal bernardýna, jeden čas jsem měl dvůr plný libeňských kluků, a ten bernardýn miloval děcka a ona jej. Bylo léto a ověsili jsme ho plavkami jako čabrakami, a kluci ho vedli přes hlavní třídu a přes most tam dolů k řece, kde jsme se koupali. Já jsem si o tom i napsal, že ta ulička byla vlastně Na hrázi věčnosti, už i proto, že kdo bydlel v tom domku na dvoře, kdo bydlel v předním poschoďovém traktu, každý se jmenoval pan Fiala. Protože ten dům patřil panu Fialovi, barvy – laky, tak každý byl nazýván panem Fialou, i já jsem byl pan Fiala, Vladimír Boudník byl pan Fiala, prostě každý…

To znamená, že už v padesátých letech ten dům byl nějak proslulý, tam Na hrázi 24.

Na to mám taky jeden příběh. Víte, v tom domečku na dvoře jsme se nikdy nezamykali na noc, a tak se stalo, že několikrát k nám přišel někdo opilý, lehl si a spal. Teprve ráno jsme zjistili, že toho člověka vůbec neznáme, víte? Ten dům byl proslulý asi i tím, že byl neustále otevřený, jako ti lidé, kteří tam bydleli. Slavná je scéna, kdy tam spal můj bratr a švagrová a moje žena a já, a před ránem, byla ještě tma, kdosi vešel, hmatal spícím po obličeji, no a moje žena se zděsila. Rozsvítil jsem a stála tam opilá ženská v letech a podávala mi tři sta korun a prosila o podpis, že mi nese příspěvek Úra na děcko, že mě hledá celou noc po všech hospodách. Jindy tam přišel taky opilec po půlnoci a prosil, abychom mu nalili, že u Horkých v Židech už zavřeli a řekli, že teď se nalejvá a do rána je otevříno jedině u Fialů. Sípal ten člověk, sípal, protože prstem si přidržoval slavíka, takový průduch na krku, víte, a já jsem vstával a otevíral a vyprovázel, chodil svědomitě do práce, a přitom jsem měl čas i na noční hovory a přátele. Řekl bych, že Na hrázi věčnosti jsem tenkrát žil, a teď už všechno to, co jsem tenkrát žil, by mě zahubilo. Jsem brzy vyčerpán, už nedovedu posedět déle než dvě tři hodiny, jsem prostě už někdy unaven, ale jak to řekl Novalis, je tady vzpomínka, ta druhá přítomnost.

Ale pane Hrabale, vy mi pořád kličkujete, unikáte, pořád o něčem jiném. Snažně prosím, jak milujete svůj národ?

Kličkuju… ale to je můj styl, víte, že jsem chtěl, aby ten náš dialog měl jako motto několik vět z Haškova Švejka? Koupal jste se v Malši? – Nekoupal, ale letos může bejt hodně švestek… Ale jestli miluju národ? To sám nevím… snad psaním. Já myslím, že mám rád lidi, když těch padesát let se jim vydávám, mám otevřenej barák, vydávám se jim v hospodách těch padesát let, myslím, že mám národ rád proto, že zmenšuju rozdíl mezi takzvaným obyčejným člověkem a intelektuálem… že už nerozlišuju mezi sebou a lidma. Ale jak jsem už řekl, to bejvalo, teď za těch padesát let vydávání se jsem unaven, jsem tak trošku hodně daun, já nenaříkám, protože na psaní je to nejkrásnější, že to nikdo nemusí dělat, ale já už jsem tak trošku groggy, víte… ukličkoval jsem se na tom mým kapesníku…

To se vám, pane Hrabale, ale vůbec nedivím… Dobrá, vy máte rád lidi, vyplývá to z vašeho hominismu. Ale jak je podle vás třeba milovat národ?

Já mohu hovořit jen a jen sám o sobě… Má láska k národu je spojena s láskou k prostředí, ve kterém žiji s těmi ostatními, je to sakrální vztah k jazyku, k rodné řeči a argotům a slangům, k brněnskému hantecu, kterým se hovořilo v mém rodném Brně… Moje láska k národu je ale i to, že jsem více než čtvrt století makal, že jsem si bral více povinností než práv… Moje láska k národu je ale i to, že jsem psal, že jsem měl odvahu psaním říkat věci, které se neříkají… Právě proto miluju všechno, co souvisí s mateřštinou a jadrnou řečí i projevy a zvyky… Miluju tento národ tím, že se snažím zformovat po svém všechno to anonymní a nehorázné i něžné, co jsem kolem sebe viděl a slyšel… Tu mnohodimenziální skutečnost se trpělivě pokouším převést na jednodimenziální řádky psacího stroje, rukopis, kterým chci oslavit lidový hovorový jazyk, protože obyčejný lidský hovor je i můj jazyk. Proto v těch mých jazykových pohostinstvích, mezi mými lidmi žije anonymní Oscar… Proto ten můj jazyk mi dává jistou brilantností takové skvostnosti, takové lahůdky. Všiml jste si, že třeba anekdotu nevymyslel nikdy intelektuál? Pan Sandburg se pokusil napsat knihu anekdot, ztroskotal. I Sandburg. To musí být to anonymní množství, prostě anonymní národ, který ovládá jazyk nějak spontánně, jako vyšší signální soustavu, která není racionální. Pro básníka lidová píseň je vrchol, nemůže jí dosáhnout. Anekdota lidová je anonymní, nemůžete toho dosáhnout. Jisté rituály a zvyklosti, které jsou někdy kruté, na vesnici třeba pomlázka, narození, svatba, pohřeb, to má jisté rituály, které nemůžete vymyslet, protože se nějak ustalovaly staletími. Pozor! Hegel říká krásnou větu: Lepší člověk je ten, kdo se lépe vyjadřuje… A kupodivu je tu ten národ, který se svými anonymními výtvory, artefakty žije, vemte malované truhly. Nakonec všechno můžete odvodit z lidu. A já celé mé psaní, mé pravé nebo ty nejlepší nápady můžu odvodit z toho, co jsem slyšel, co mi bylo dáno. Já jsem byl osloven, to, co jsme si říkali, že ta šifra, ta transcendentální místa musí k vám mluvit. Pak teprve jste zasažen a jste poctěn tou milostí, že jste ve stavu mystickém, že jste ten, který jste, že jste identický. Ale nebudu mluvit jenom o výtvarném umění, to samé máte s lidskou, mateřskou řečí. Vždyť vy to víte příliš dobře. Všechno je vlastně v tom lidu, se kterým žiji. Já nikdy nejsem jako třeba vy, to je vaše métier, abyste se vyptával záměrně. Já jsem jeden z nich, jsou nebo nejsou na mě hodní, já jsem prostě tam a já jsem jeden z nich, ale když dojdu domů, tak najednou mě píchne v hlavě, já jsem něco uslyšel, co jsem ještě nikdy neslyšel. A uslyšel jsem anekdotu, kterou nevíme, kdo vymyslel, tam není autor. Bohudík v gotickém umění to nebylo jinak, co vám v gotice opravdu láme srdce a mozek, tak to bylo anonymní… Ale dneska každý, kdo namaluje vobrázek, kdo napíše básničku, kdo udělá sošku, tak hned chce být jmenován aspoň laureátem…