Tím, že hluboce milujete všechny vaše milované tváře, že každé své vítězství považujete za prohru, vyvoláváte ve mně pocit, že si hrajete někdy i na furianta.

Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já se životu koukám do očí zrovna tak jako na krásnou ženskou, dívám se na ni, až když mě minula, až když mě přešla. Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí. Všechno, co mi jde vstříc, všechno je silnější než já, potřebuji se vždycky vzpamatovat, vzkřísit se z lehké mdloby; nejen z lidí. Třeba i měsíc, když se vyhoupne nad nová luka, mě tak ohromí, že nejsem schopen se na něj podívat, musím se dívat nejdřív vlevo, pak vpravo, a pak teprve bezmezně vzrušen se mu podívám do očí, abych po vteřině sklopil víčka, jako by se na mě podívala krásná ženská, o které přesně vím, že kdyby mě oslovila, tak hned začnu mluvit z cesty. S vykolejeností řeči to trvá dlouho, než se zklidním. Zrovna tak koketuji s větrem obracejícím stříbrné listy, zrovna tak jsem zmaten krásným bažantem, srnou, která uctivě vstane, když ji překvapím, jak leží v mé zahradě. První moje touha je odstřelit se od zdroje mého dojetí, utéci a odnést si dojem; který na mě vystříkne láskou na první pohled. Zrovna tak když vidím krásného křemenáče pod břízkami, okamžitě se dívám jinam, jsem docela rozechvělý, tak vzrušující je ten první pohled, tak drahocenný, zrovna tak jako vlnící se pole pšenice, tak jako krásná, rtutí potažená kapusta, stébla srhy… To je asi tím, že tím prvním pohledem z lásky do mne vniká podstata toho, co vidím. Já se tu chvilinku, na vteřinku stávám, já se vbourávám do toho, co jsem právě viděl. Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já jsem pokorný milenec ustrašený krásou, která mi přišla v čemkoli vstříc. Proto všechno vychutnávám, až když je pozdě, až pak, když se chvějivé obrazy zklidní. Zrovna tak docela polekán se na sebe dívám do zrcadla, které stárne se mnou a ve kterém nenacházím ani stopy něčeho, co by mě opravňovalo k tomu, abych o sobě řekl, že bych přece jen trochu měl být aspoň sám pro sebe furiant a frajer. Docta ignorantia…

Mluvíte o věcech, které mě nutí zeptat se vás, jestli podle vás lidské poznání má své hranice, nebo ne.

Nemá. A když, tak je to v tichu, ani o tom nevíte, a je to milost. Je to takový nějaký skok, o kterém mluví i pan Lukács. O mystice. Prostě mystik ví a nepotřebuje to zdůvodňovat. Mystik končí splynutím, podle pana Lukácse, a hrdina ztroskotáním. Ale oba dva mají k sobě velice blízko, protože jejich životy se staly naplněné. Ovšem to jsou krajní případy lidské existence, podle pana Lukácse, mého učitele. Já bych měl za to žít, abych se s ním ztotožňoval, protože několikrát jsem byl v situacích… Jako výpravčí jsem mohl být zastřelen zrovna tak. Čili otázka, jestli ta zbraň byla proti mně, jak je to v Ostře sledovaných vlacích. Já v té situaci byl, tak vím, co to je, být těch několik vteřin před smrtí. Ale znám také ten druhý pocit, pocit splývání s přírodou, s milovanou bytostí, ale hlavně s přírodou, kdy já se v ní úplně rozplývám. Je to nevýslovná slast, ale k slzám. A když jsem mohl být zastřelen, když jsem byl hrdina, tak jsem byl zděšeně klidný. Zděšen, ale tak zděšen, že jsem byl klidný jako výpravčí, který mohl být zastřelen tím mužem SS na tom ostře sledovaném vlaku. A zachránila mě náhoda, druhé jméno zázraku…

Ale my mluvíme o tom, jestli lidské poznání má své hranice, nebo nemá.

To jsou ty dvě hranice. Svět hrdiny a svět mystika.

Takže dokonale může poznat svět jenom ten člověk, který pozná milost?

Ale o tom nemůžete podat zprávu. A když ji někdo podá, tak je to blábol, zmatek, anebo jedna věta, jako zen. Zmatkový hovor ze stanoviska racionálního člověka. Čili je to text, jako mají svatí, jako mají blahoslavení. Začíná to Tertullianus: Credo, quia absurdum est, věřím, protože je to absurdní, čili je to kontradikce in adjecto i in subjecto, dalo by se říct. Těch vět je víc rozsetých. Je to třeba Sokrates: Vím, že nic nevím. Může to být míněno ironicky, ale podle mě pro člověka dvacátého století je to přesné. Třeba v šestém století našeho letopočtu starý pán, můj učitel Lao-c’ v jedné kapitole Tao-te-ťingu říká uměti neuměti, to je to nejvyšší, jo? A když budeme dál listovat v hlavě, Mikuláš Kusánský, biskup, velice osvícený člověk, jeho vrcholná věta Docta ignorantia, „Učená nevědomost“, což je vlastně uvádění na společného jmenovatele Immanuela Kanta. Co Kant prvně dokázal svou filozofií, ohne Subjekt kein Objekt, že prostě objekty neexistují, Ding an sich selbst je nepoznatelná, existuje všechno v subjektu, kde se to zrcadlí. Teprve všecko, co myslíme, že je objektivní, musíme označkovat kategoriemi prostoru a času a třeba i jinými, čili subjektem. Otázka poznání je jakýmsi skokem – jako Kierkegaard – což je cesta, dalo by se říct, k chápání vbourat se do těch věcí, cesta skokem do Ding an sich selbst. Cesty milosti mají všechna náboženství, kterým je to jasné, no a tamto ostatní je racionální, to je prostě 100+ 1, to můžete vypravovat dál a dál, a ten rozum chodí kolem a chodí kolem. Vy trefíte na nádraží, dovedete si koupit lístek, zařídíte spoustu věcí, řídíte ten magneťák, to je racionální činnost. Abychom mohli obsluhovat tenhle krampl, do kterého mluvíme; ale to není to mužské, to, na co se vy ptáte, o to usilují muži na světě víc než dvacet tisíc let. Ty první záznamy jsou, že mužští chtějí vědět. Používají forem náboženských, někdy racionálních, ale vždycky se dostanou jenom na práh, dovnitř však mohou skočit jen ti, jak to řekl Kristus, blahoslavení chudí duchem, blahoslavení pomatení. Blahoslavení, abychom navázali na Dostojevského, který se ztotožňuje s Kristem, jsou ti obyčejní sedláci, ten lid, s kterým se ztotožňuje Dostojevskij, a vždy je u něj pravý ten pokorný člověk, a nikdy ne ten statkářský intelektuál. A když je statkářský intelektuál hrdinou, tak končí tragicky. Dokonce sám se pokouší vzít si život, jako třeba Stavrogin. Stavrogina když čtete, když čtete Běsy, přál byste si být Stavroginem; co všechno on překračoval! Přál byste si být Raskolnikovem, Ivanem Karamazovem, a také někdy jste. Domníváme se, že se všeho zmocníme rozumem, vždyť i lidská společnost a stát – také jsme si mysleli, že teď tím rozumem mu natrhneme triko, a rozum… a rozum… a rozum… Ne. Vždyť všecko má tu rytmizaci. A vrátíme se k té otázce, ze které jsme vyšli. Je to otázka o poznání, je to otázka nesmírně delikátní, mužská. Pokud teda já vím, já jako hrdina jsem mohl být jen jednou, ale nebyl jsem, ovšem vím, co to je, protože jsem poznal tvář smrti. Ta druhá fáze, to mystické splynutí, to mě už potkalo několikrát. A kdybych to analyzoval, kritiku praktického rozumu, tak ne že bych to věděl, jen to vím, že už od dětství jsem byl okouzlen měsíčnou nocí, měsíčnou zasypanou nocí, prostě hvězdy, měsíc, a já venku v sadě pivovaru, a já jsem byl ve stavu naprosto splynutém, že jsem už nebyl. A ten malinký Immanuel Kant píše: Když tak kráčím někdy srpnovou nocí a jsem okouzlen třpytem hvězd… To má téměř romantický řád, Ich begreife das Unbegreifliche, chápu to nepochopitelné, a to je hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Jak říkám, jsem žák a odkojenec Françoise Rabelaise, on pochopitelně Kanta citovat nemohl, ale v Gargantuovi a Pantagruelovi je celá antická moudrost, přetavená v několik set, možná tisíc takových za dvojtečkou, když se dovolává řeckých a římských filozofů, dokonce i jistých orientálních. Třeba nejkrásnější, když v Gargantuovi a Pantagruelovi přirovnávají dvorní básníci jistého perského krále k bohu, tak jim odpověděl: Můj lasanoforos to popírá, můj nočník to vyvrací. Rozumíte. Čili tyto drobnosti, které nemají co dělat s tím mystickým vytržením. Když vím, že i Kant šel nocí a splynul s ní, tak i moje nesmělé splývání jako chlapce a jako jinocha, i teď někdy, dostane vždycky takovou nějakou pevnost, vždyť vím, že ještě nějaká jiná hlava než moje může uvažovat také tak, neboť byla zasažena. Tímhle jsme zasaženi, pozor, já jsem zapomněl, to není spekulace, to je zasažení. Řekl bych tedy, že ty šifry, které jsou znaky vyšší skutečnosti, šifry, které směřujou k logu, bůh a zlo a dobro, to všechno, co směřuje minimálně k transcendenci anebo až k metafyzice, tak to jde jen nějakou cestou milosti. A milost je vlastně i odvaha k tomu skoku, abyste se tam ocitnul. To přichází jakoby zvenčí. Že vy jste tím osloven. Já bych řekl, i tajemství šifer podle Jasperse je v tom, že šifry hovoří k vám, ne vy k nim, vy jste osloven, a v tom je ta milost, že jste osloven. Fruitio dei…