Vládce jí navrhl, aby se kvůli bezpečnosti přestěhovala znovu do paláce, ale Fai zdvořile odmítla. Vymluvila se na neprostudované materiály, kupící se malebně ve třech místnostech, kam je připravil Tael.

„Kdy skončíte svou práci?“ zeptal se Čagas opatrně.

„Jak jsme se dohodli, asi za tři týdny.“

„Ach ano! Před odletem musíte být pár dní mým hostem, abych ještě jednou využil vašich znalostí!“

„Můžete využit znalostí celé Země.“

„Jste stále stejná. Proč ale…,“ vládce se zamyslil, jako, by nenacházel přesný výraz, „mě to k vám tak táhne?“

„Pravděpodobně proto, že já jediná vám říkám pravdu.“

„Kdyby jen to!“ Čojo Čagas ji pokynul na rozloučenou a zmizel.

Pár minut nato strážci horlivě drhli podlahu v místě, kde ještě před chvílí ležela Jangarova mrtvola, a s pověrečným strachem vrhali pohledy na Rodis, která přecházela z pokoje do pokoje. Musila vypnout devítinožku a obávala se přílišné zvědavosti „fialových“. Stráže zmizely. Místo nich se objevil udýchaný, polomrtvý Tael.

„Moje chyba! Moje hloupost!“ vykřikl a zůstal stát na prahu.

Rodis ho klidně zavedla do pokoje a zavřela dveře. Pak mu pověděla, co se stalo.

Tormanťan se zvolna uklidňoval.

„Teď jdu a vrátím se do podzemí. Budeme tam na vás čekat. Nezapomeňte, že dnes máte před sebou velkou a důležitou audienci!“ Kolem inženýrových rtů se mihly šibalské vrásky.

„Vy mě napínáte,“ řekla Fai s úsměvem.

Tael zrozpačitěl, protože cítil, že čte jeho myšlenky.

Mávl rukou a odběhl.

Fai zamkla dveře, když předtím jako obvykle zapojila bezpečnostní zařízení na devítinožce, a sestoupila do podzemí.

Ve Svatyni Tři Kroků ji očekávali Tael s Gachdenem a neznámý člověk s ostře řezanou tváři a pronikavým pohledem světle hnědých očí.

„Pochopila jsem,“ řekla Rodis dřív, než ji inženýr s architektem hosta představili. „Vy jste umělec?“

„To ulehčuje náš úkol,“ řekl Gachden, „jestliže jste pochopila, že se máte stát symbolem Země. Ri Bur-Tin čili Ritin je sochař a chce na přání mnoha lidí vytvořit váš portrét. Je jedním z nejlepších umělců na planetě a pracuje neobvykle rychle.“

„Z nejhorších,“ řekl nečekaně vysokým a veselým hlasem sochař. „Alespoň podle míněni těch, kdo na Jan-Jachu spravují umění.“

„No tak tedy začněte, Ritine! Mám stát, sedět nebo chodit?“ Sochař se zarazil, zavzdychal a neodvažoval se odpovědět.

Fai pochopila, ale nespěchala, aby mu pomohla. Hleděla na něj úkosem a vyčkávala. Ritin s námahou pronesl:

„Víte, Pozemšťané… nejsou jiní jen tváří, zevnějškem, ale i tělem, které je zvláštní… není rozhodně lehké, nepůsobí však ani těžkopádně. Při vší síle a masívnosti jsou vaše těla pružná a pohyblivá.“

„Vy tedy chcete, abych vám stála bez šatů?“

„Bude-li to možné! Jen tak vytvořím dokonalý portrét Pozemšťanky.“

Tormanťané se nestačili ani vzpamatovat, když se Fai zjevila ještě vzdálenější a nedostupnější ve své hrdé nahotě.

Architekt zbožně sepjal ruce a hleděl na ni. Připomněl si postavy hrdinů, zakryté maskami. V normálních šatech by se zdály mohutnější. Rodis oblečená vypadala naopak menší a tenčí, zatímco linie jejího nahého těla byly mnohem určitější a kontrastnější než na skulpturách předků.

Tael stál jako přimrazený, s pohledem upřeným k podlaze.

Dokonce si přikryl oči dlaní. Náhle se obrátil a zmizel ve tmě galérie.

„Nešťastník, on vás miluje!“ vyrazil malíř přerývaně, skoro drsně a nespouštěl přitom z Fai oči.

„Šťastlivec!“ namítl Gachden.

„Dej si pozor! I ty budeš ztracen! Ale mlč!“ řekl Ritin velitelsky.

„Umíte tančit?“ obrátil se k Rodis.

„Jako každá žena na Zemi.“

„Tak tedy zatančete něco takového, aby celé tělo bylo v pohybu, každý sval!“ Sochař začal v šíleném tempu skicovat na listy šedého papíru. Několik minut vládlo mlčení.

Pak umělec bezmocně svěsil ruce.

„Nestačím. Je to moc rychle! Vaše pohyby jsou stejně bleskové jako vaše myšleni. Dělejte jen koncovky, já vám dám vždycky znamení, a vy strnete v příslušné póze!“

Tak se práce dařila líp.

Když sezení skončilo, začal sochař svazovat objemnou kupu náčrtů.

„Pokračovat budeme zítra…! Dovolte mi ale, abych se tu chvíli posadil a počkal. Vy budete hovořit s,Anděly’ a já si vás ještě zachytím vsedě. Nikdy bych si nepomyslil, že lidé vyšší civilizace budou tak silní!“

„Nejste sám, kdo se tak zmýlil. Mnozí naši předkové se domnívali, že člověk budoucnosti se změní v tenkou, křehkou a něžnou bytost. V průsvitný kvítek na štíhlém stonku.“

„Vystihla jste to úplně přesně, dokonce i stejnými slovy!“

zvolal sochař.

„Z čeho by člověk žil, má-li čelit životu, bojovat s ním, a zároveň se z něho radovat? Nechat za sebe pracovat stroje?

Jakýpak je to život? Abychom zdolali množství obtížných úkolů — neboť jen tak žije člověk naplno — musíme být silní, zvláště naši muži. Abychom pochopili svět ve vší jeho kráse a hloubce, musíme vládnout silnými city. Na stole u předsedy Rady Čtyř jsem viděla symbolické sousoší.

Představovalo tři opice, z nichž jedna si zacpávala uši, druhá tiskla tlapy na oči a třetí si zakrývala ústa. Jenže v protikladu k tomuto symbolu tajemství a pokorného jednání je člověk povinen slyšet vše, vidět vše a hovořit ovšem.“

„Když vy začnete vykládat, má každá věc své pravé místo,“ řekl sochař, „ale tím mi není o nic lehčeji s vaší všestrannou osobností. Plastické návrhy udělám, jakmile si ujasním podobu. Podivnou, nezvykle krásnou podobu, ale ne cizí, o to je práce obtížnější. Pochopte, něco takového nemohu stvořit naráz!“

„Nepřesvědčujte mě, já všechno chápu. A posedím s vámi ještě potom, až všichni odejdou. Ale dřív než se objeví Šedí Andělé, potřebuji informaci o Svatyni Tři Kroků.

Zjistil jste něco, Gachdene?“

„Svatyně vznikla v době založení chrámu, kdy náboženský kult Času byl v plném rozkvětu. Přístup do ní měli pouze ti, kdo prodělali tři stupně zkoušek, čili tři kroky zasvěcení.“

„Nemýlila jsem se tedy, je to víra, která k vám přišla ze Země. Učí, že zásluh lze v životě dosáhnout jednou provždycky.

První je tak zvaná zkouška ohněm, jíž se získává vytrvalost, nejvyšší odvaha, důstojnost, důvěra v sebe sama.

Symbolizuje proces, při němž v duši člověka shoří všechno špatné. Po zkoušce ohněm je možné ještě ustoupit a stát se normálním člověkem. Po dvou dalších je cesta zpátky odříznutá. Zasvěcenec už nemůže žít obyčejným životem.“

„A to všechno byly jen pověry?“ zeptal se s lehkým zadrháváním Tael, vracející se z galérie.

„Všechno zdaleka ne. Mnohé věci jsme převzali pro psychologický trénink. Ale víra v nejvyšší bytost, která sleduje lidské osudy, byla přežitkem prvobytných představ o světě.“

Do podzemí vstoupilo osm lidí, jejichž tváře i zasmušilým Tormanťanům připadaly kruté. Temně modré pláště měli volně přehozené přes ramena.

Architekt je chtěl dovést k Rodis, ale muž v čele skupinky Gachdena nevybíravě odstrčil.

„Ty jsi vládkyně cizinců ze Země…? Přišli jsme ti poděkovat za přístroje, o nichž jsme snili celá tisíciletí. Dlouhé věky jsme se skrývali a nic nepodnikali, ale teď se můžeme vrátit k boji.“

Fai Rodis pohlédla na kamenné tváře příchozích, z nichž vyzařovaly vůle a rozum. Nenosili žádné ozdoby ani odznaky a jejich oděv, s výjimkou plášťů určených pro noční putování, se nijak nelišil od obvyklých šatů průměrných DŽI. Pouze na palci pravé ruky měl každý z nich široký platinový prsten.

Fai vybídla hosty, aby se posadili. Pak ukázala na prsten a zeptala se mluvčího Andělů: „Jed?“

Muž povytáhl obočí úplně stejně jako Čojo Čagas a jeho rty sebou sotva znatelně škubly v krutém úsměvu.

„Poslední smrtelný stisk ruky pro ty, na koho padne naše volba.“

„Odkud má vaše společnost svůj název?“ zeptala se Rodis.

„Nikdo neví. Tradice o tom nic neříká. Nazýváme se tak od samého založení, tedy od okamžiku, kdy jsme se objevili na planetě Jan-Jach z Bílých Hvězd, nebo ze Země, jak tvrdíte vy.“