Tael pokýval hlavou.

„Všechno, co jsem pochopil, je existence mechanismů, které pracují na složitějších principech, než jsou vnitřní protiklady. A tyto mechanismy jsou, abych tak řekl, nadřazeny silám dialekticky uspořádaného světa. Jsou mocnější!“

„Chcete-li, tedy ano. V normálním životě na Zemi devítinožku nepotřebujeme. Doprovodní roboti s námi cestují jen při obtížných expedicích na neznámé, vzdálené světy.

Pak jsou nenahraditelní.“

„A ve špatně uspořádaném světě jsou taky nepostradatelní,“

dodal Tael.

Stín obavy se mihl ve tváři Vira Norina a Pozemšťan se v té chvíli podobal Tormanťanovi.

,Potřebujete už jít, Vire?“ řekla Rodis, objala ho kolem krku a pohlédla mu do očí.

„Jste očekáván! Vás něco zneklidňuje?“

,Ano. Přišlo, co jsem dosud nepoznal, a to vyvolalo můj nepokoj.“

„Na Tormansu, kde se nic nesplní? Co bude dál, Vire?“

„Nevím. Musím si udělat jasno sám v sobě, ale dny letí…“

,Ano, času je tak málo, Vire, můj milý…,“ Fain hlas zjihl něžností.

,Astronavigátor seběhl ze schodů a proletěl kolem vyjevených stráží. Fai se konečky prstů opírala o zábradlí balkónu a stála v hlubokém zamyšlení. Proto Tael bez rozloučení odešel a odvedl devítinožku do podzemí.

Rodis dlouho nespouštěla oči z holého pohoří v dálce zahaleného rudým oparem. Katastrofa ve městě Kin-Nan- Te dosud nepřebolela, komplikace s Čedi právě skončily, a už se blíží něco dalšího. Jenže Rodis tentokrát nezná cestu k řešení. Co čeká Vira a jeho milou, kromě oboustranných obětí? A proč to postihuje právě Vira Norina, člověka s tak jasným rozumem a encyklopedickými znalostmi, který na kosmických lodích proťal Galaxii už nejedním směrem? I když podle zákona nenadálých zvratů je to možná přirozené při nepřekonatelných překážkách? Fai se probrala z úvah a zamířila do svých pokojů. Nezpozorovala ani, že mezitím nastal soumrak.

Už před prvními dveřmi vycítila Rodis přítomnost někoho, kdo byl jejím vjemům známý z dřívějška. Když předtím odcházela, neuvedla robota do pohotovosti, a teď ho zapojila, aniž rozsvítila. Náramek na zápěstí téměř neslyšně zazvučel a signalizoval, že se v místnosti změnilo složení vzduchu. Devítinožka rozsvítila malé růžové očko.

Fai uviděla pevně zavřené dveře do ložnice. Někdo číhal schovaný v pokoji, dveře nebyly zavřeny pro nic za nic.

Rodis otevřela a do chřípí jí pronikla skoro nepostižitelná vůně. Byla tak slabá, že by ji Fai možná ani neucítila, kdyby už dříve nebyla ve střehu. Vtom cosi ochromujícího zasáhlo její vědomi jako prudký úder do hlavy. Temná sila jako ocelová pružina se v ní začala rozpínat. Rodis pocítila divokou touhu výt, chechtat se a válet po zemi. Jen díky mocné vůli se vyrovnala s prvním náporem jedu. Ustoupila k robotu, vytáhla biofiltry a nasadila si je do nosu. Teď mohla zas uvažovat. Stále ještě s kalnou myslí vyhledala preparát T-9/32, univerzální protijed proti dráždidlům talamu.

I když Rodis nebyla lékařkou, poznala, že v místnosti je rozptýlena látka, která tlumí vědomí a uvolňuje bazální reflexy talamické skupiny a šedého mozkového laloku.

Protijed pomohl.

Sotva se Rodis vrátilo dřívější jasné myšlení a vidění, dala rozkaz devítinožce, aby osvětlila pokoj. Pak náhlým trhnutím odhrnula těžkou portiéru v okenním výklenku.

Tam, přikrčená jako kočka, byla schovaná Er Vo-Bia. Průsvitná maska s malinkým plynovým balónkem pod čelistí přikrývala obličej krásky, jež prudce vyskočila proti Rodis.

Hluboko vsazené oči hleděly na Fai s očekáváním a údivem, jako by se ptaly, proč se astronautka už nesvíjí na podlaze. Souložnice Čojo Čagase držela v ruce složitý aparát, jakých se na Tormansu užívalo k filmování.

Er Vo-Bia sáhla volnou rukou k širokému pásu, kde zřejmě ukrývala zbraň.

„Stůjte!“ přikázala jí Rodis. „Řekněte, proč jste to udělala!“

Krasavice ztuhla a zakolébala štíhlým tělem, jako by se toužila převtělit v hada, tak oblíbeného na planetě.

„Chtěla jsem,“ procedila sevřenými zuby, „odhalit tvoje skutečné já, ukázat tě v pravé podobě. Až by ses tu válela, mučena zvířecím chtíčem, nafilmovala bych tě a ukázala film vládci. Má o tobě příliš vysoké míněni, moc tě vynáší.

Aby tedy viděl, co jsi zač!“

Fai se dívala na krásný obličej, zkřivený zlostí. Spojení primitivní duše s dokonalým tělem vždycky udivovalo lidi se smyslem pro krásu, a Rodis nebyla výjimkou.

„Na Zemi,“ řekla konečně, „máme za to, že každou nedůstojnou akci musí okamžitě vyvážit protiakce. Odložte masku!“

Živočišnou hrůzu Tormanťanky nemohl zakrýt ani respirátor.

Ale byla nucena se podřídit nepřekonatelné vůli.

Za chvilku ležela Er Vo-Bia na zemi, s hlavou zvrácenou, se zavřenýma očima a vyceněnými zuby. Zakoušela to, co chtěla připravit Rodis.

A náhle začala vykřikovat: „Jangare, Jangare! Chci tě!

Ještě víc než dřív! Rychle! Jangare!“ V odpověď na její volání se v mžiku rozletěly dveře a na prahu stál sám náčelník „fialových“.

Někde tu vyčkával, dovtípila se Fai.

Jangar pochopil, že jejich záměry i tajemství jsou vyzrazeny, a vytrhl zbraň. Ale ať byl sebehbitějším střelcem, v rychlosti reakce nemohl s Fai soupeřit. Stačila zapojit ochranné pole. Obě kulky vystřelené na její břicho a hlavu se odrazily a zasáhly Jangara. Jedna do kořene nosu, druhá mezi klíční kosti. Jeho zrak upřený na Rodis pomalu hasl, obličej se zalil krví. Zvrátil se naznak, sklouzl po stěně, a pak se svalil na bok dva metry od své milenky.

Výstřely se rozlehly po celém chrámu. Bylo třeba bez meškání jednat. Rodis vtáhla Er Vo- Biu do ložnice, zavřela dveře a otevřela obě okna dokořán. Nato otevřela Tormanťančiny zaťaté zuby a vlila jí do úst lék. Křečovité pohyby ustaly. Za chvíli Er Vo-Bia otevřela oči a mátožně se zvedla.

„Zdá se… já…,“ vypravila ze sebe chraptivě.

„Ano. Prodělala jste všechno, co jste nalíčila na mě.“

Zlobu na dívčině tváři vystřídal náhle strach, zjevný, ubohý strach.

„A co kamera? Co Jangar?“

„Tam,“ Rodis ukázala na dveře do sousedního pokoje.

„Jangar Je mrtev.“

„Kdo ho zabil? Vy?“ Fai zavrtěla hlavou:

„Zabil se sám. Vlastními náboji.“

„Tedy o všem víte?“

„Máte-li na mysli svůj poměr s Jangarem, pak ano!“ Er Vo- Bia padla Rodis k nohám.

„Smilujte se! Vládce mi neodpustí, nesnese takové ponížení.“

„To chápu. Lidé jako on soupeře nestrpí.“

„Jeho pomsta bude hrozná. A fialoví surovci dovedou strašně mučit.“

„Jako váš Jangar?“ Krásná Tormanťanka svěsila hlavu, s němou prosbou o slitování.

Rodis odešla do vedlejšího pokoje a za okamžik se vrátila s kamerou.

„Dostanete ji,“ řekla a natáhla ruku, „za zbytek jedu.“

Er Vo-Bia se zachvěla a rychle podala Fai maličký rozprašovač.

„Teď odejděte. Prvním oknem na galérii a skrčte se za balustrádou. Až přijdete k postrannímu schodišti na zadní straně, sejdete do zahrady. Doufám, že vládcovu kartičku máte s sebou?“

Er Vo-Bia stála mlčky před Rodis, zkoprnělá úžasem.

„A nebojte se. Nikdo na planetě se nedozví o vašem tajemství.“

Tormanťanka stála dál, pokoušela se cosi říci, ale nemohla.

Fai se jí opatrně dotkla prsty.

„Utíkejte! Nestůjte tu! Já už taky musím jít.“ Fai se obrátila, uslyšela za svými zády podivný vzlykot a vyšla z místnosti. V prvním pokoji se před ochranným polem kupili strážní v čele s důstojníkem. V rohu leželo Jangarovo tělo.

Po rozmluvě s Rodis v nemocnici dal vládce planety zřejmě příkaz, aby ho s ní vždy bez prodlení spojili, protože se hned objevil na improvizované obrazovce devítinožky.

Strážci se v mžiku rozutekli.

Rodis řekla, že Jangar po ní střílel. Čojo Čagas už dostatečně znal účinek ochranných clon, aby pochopil, co následovalo. Ostatně, vládce nebyl nikterak zarmoucen smrtí náčelníka své osobní stráže. Naopak, zdálo se, že je spíš spokojen.

Rodis neměla čas přemýšlet o tak složitých vztazích.

Bála se, že po Jangarově záhubě bude musit odejít z chrámu.