„Rifte, kde jste viděl jednoduchý život? Ten je jen v pohádkách. Pro myslícího člověka byla vždycky jediným východiskem poznaná nutnost. Může si vybrat buď cestu dolů, do otroctví, nebo vzhůru, k poznání a tvůrčí práci.“

„Máte pravdu, Sole. Ale jak jim pomoci?“

„Vědomostmi. Jenom vědoucí lidé si mohou volit vlastní cestu. Jen oni dokáží vybudovat ve společnosti ochranné systémy, které by vylučovaly despotismus a klam. Výsledek nevědomostí máme před sebou. Jsme na vydrancované planetě, jejíž sociální struktura dovoluje pouze jedné dvacetině obyvatelstva získat vzdělání. Ostatní opěvují rozkoš předčasné smrti. Ale dost už slov. Zmizím na pár dní a zamyslím se trochu nad indikátorem. Předejte balení informací Mentě Kor.“

Sol Sajin vyšel. Dlouhá tormanská noc ubíhala jen zvolna. Grif přemýšlel o tom, zda jejich záměr pomoci obyvatelům Tormansu nebyl právě tím zakázaným a zločinným vměšováním, kdy představitelé vyšší civilizace, kteří nechápou zákony cizího života, hrozivě poškodili proces normálního historického vývoje? Lidstvo na některých planetách zobrazilo podobné vměšování v legendách o poslech Satana, o přízracích temna a zla.

Rift začal přecházet po kabině a neklidně pohlížel na sedm světel, jako by od nich čekal odpověď. Chtěl se poradit s Fai Rodis, ale neměl k tomu čas. Ona sama je seznámila s Tormanťanem nižší hodnosti. A vybrala vhodně takový moment rozhovoru, z něhož Pozemšťanům bylo rázem, jasné, že tu jde o nezákonné zkreslování informací.

Ne, každý člověk má nesporné právo na poznání a krásu!

Neja Cholli, Olla Dez, Grif Rift a Div Simbel stáli v lehkých havarijních skafandrech na kupoli hvězdoletu. Bílý balón vysoko nad nimi zářil zrcadly elektronického periskopu a slabě bzučel turbinkou, která ho udržovala proti větru. Před Divem Simbelem se prostírala do všech podrobností krajina kolem. Pilot zvedl ruku a Grif Rift otočil široko rozestavené objektivy stereoteleskopického dálkoměru směrem vyznačeným na limbusu. Pozemšťané jeden po druhém tiskli oči k hledáčku dálkoměru a souhlasili s místem, které vybral pilotážní inženýr.

Uprostřed neúrodných svahů rudohnědé půdy, vsazených do hradby žlutých pobřežních kopců, byla okrouhlá proláklina, zřetelně ohraničená výčnělky zvrásněných pískovcových vrstev. Ke hvězdoletu obrácená strana horského pásma spadala dolů příkrou strží, jež chránila dolinu před větrem. Přímořské svahy kopců byly až k hladině zarostlé hustými křovisky.

„Místo je ideální,“ řekl spokojený Simbel. „Kotlinu zahradíme ochranným polem po obou delších krajích, a také z protilehlé zadní strany až těsně k moři. Diváci budou připlouvat v noci, vystupovat v keřích a postupně přecházet do úžlabiny.“

„Ale co maják?“ zeptal se Grif Rift.

„Nebude zapotřebí,“ odpověděla Olla Dez. „Pro ochranné pole musíme sestrojit věžičku, a ta bude sloužit i jako te1evideofonní vysílač od Temného Plamene. Postavíme stožár se štěrbinovým ultrafialovým zářičem, a pak už jen stačí opatřit diváky luminiscenčními goniometry.“

Stráže, které pozorovaly hvězdolet, uviděly, jak se spustil bílý balón, a příšera, která se tu objevila z neznámých hlubin vesmíru, najednou zařvala. Dvojí táhlé zahoukání volalo náčelníka hlídek.

Objevil se důstojník a pochopil, že Pozemšťané, stojící na kupoli hvězdoletu, hodlají cosi dělat mimo prostor lodi.

V této rozbrázděné krajině nebyla nikde ani živá duše a důstojník dal signálem souhlas. Od kosmického tělesa se začaly šířit vlny prachu a dýmu, vytvořily kolmou stěnu a zakrývaly výhled na přímořské kopce. Když se kouř rozplynul, viděli Tormanťané přímou cestu, proraženou mezi křovisky a výmoly a končící na vyvýšené náhorní rovině, kde rostly řídké stromy s ostnatými povislými větvemi.

Důstojník stráže se rozhodl informovat své představené o nečekané aktivitě pozemských hostí. Ale nestačil ještě ani navázat radiotelefonické spojení se Správou Očí Rady, když se z vnitřku Temného Plamene vysoukalo zařízení, podobné nízkému, vertikálně postavenému válci, a začalo se majestátně valit po právě zřízené cestě. V několika minutách dosáhl válec konečného bodu a krouživými pohyby vyrovnával kamenitou půdu. Vířil stále rychleji, pak náhle začal růst a s každou novou obrátkou zvedal do výšky spirálovitě zatočený pruh bílého kovu. Zatímco důstojník podával hlášení, mezi stromy se už vztyčila zářící věžička, podobná doširoka roztažené pružině, ukončené tenkou tyčí s malou krychlí na vrcholu.

Z hvězdoletu nikdo nevyšel, věž stála bez hnutí. Nad suchým rozpáleným pobřežím všechno ztichlo. A Tormanťané se rozhodli nic nepodnikat.

Týž večer předal Temný Plamen Fai Rodis mapu krajiny a plán improvizovaného hlediště. Rodis upozornila astronauty, že Čojo Čagas jí připomněl „soutěž“ v tancích.

Olla slíbila, že do čtyřiadvaceti hodin připraví svůj výstup.

I Sol Sajin opustil svou samotu, když zapojili velikou stereoobrazovku na hvězdoletu.

V paláci Coam čtyři devítinozí roboti zaznamenali obraz kruhové místnosti na korábu a zpětně i celý Perleťový sál ve vládcově sídle.

Vynikající tanečnice Gae Od-Timfift vystoupila se svým partnerem, který sice nebyl vysoký, ale zato ramenatý, s mužnou, soustředěnou tváří. Předváděli velice složitý akrobatický tanec, plný prudkých obratů a víření, v němž byl symbolicky vyjádřen vzájemný boj mezi mužem a ženou. Tanečnice měla krátký oděv z úzkých rudých stuh.

Těžké náramky jako okovy poutaly její levou ruku. Na štíhlé šíji zářil náhrdelník podobný obojku. Žena padala, zachytávala se svého partnera a opět klesala na podlahu před ním. Ležela na boku v nádherné a bezmocné póze, ruce i nohy napjaté jako struny a prosebný pohled upřený vzhůru. Pak ohnula jednu nohu v koleně a druhou ruku pokorně vztáhla k partnerovi, ochotna podřídit se jeho přání. Bylo to zjevné ztělesnění vlády muže nad nicotnou, ale zároveň nebezpečnou mocí ženy.

Umění a krása účinkujících, dokonalá lehkost a plastičnost nejobtížnějších póz, vášnivá, smyslná výzva tanečnice, jejíž tělo sotva zakrývaly poletující stuhy, to všechno zapůsobilo mocným dojmem i na tormanťanské vládce.

Čojo Čagas, který posadil Rodis vedle sebe, aniž si všímal zachmuřené Jantre Jachach, naklonil se k Fai s blahovolným úsměvem:

„Obyvatelé planety Jan-Jach jsou krásní a dovedou umělecky vyjádřit i nejsubtilnější pocity.“

„Rozhodně!“ souhlasila Fai. „Pro nás je to tím zajímavější, že na Zemi nemáme mužské tanečníky.“

„Cože? Vy netančíte v párech?“

„Tančíme, a moc! Ale mám na mysli speciální, sólové výstupy velkých umělců. Jenom ženy jsou schopné vyjádřit svým tělem všechna vzrušení, trýzně a touhy, které se zmocňují člověka při hledání krásna. Drama soupeřství, uražené ješitnosti či zotročování ženy patří u nás minulosti.

„Co ale můžete pak tancem vyjádřit?“

„U nás je tanec něco jako magie, kouzlo — křehké, tajemné, prchavé, ale zároveň hmatatelně reálné.“

Čojo Čagas pokrčil rameny.

„Fai se zbytečně namáhá, když užívá pojmy, které jen vzdáleně odpovídají našim,“ zašeptala Menta Kor za zády Diva Simbela.

,Olla se určitě nedočká uznání po tom, jak zde tou ženou točili, kroutili a smýkali, div že ji netloukli,“ řekla Neja Cholli.

Zazněla prudká melodie. Jako proudící a šplíchající řeka se všemi zákruty a víry. Pak utichla, a hned ji vystřídala jiná, pomalá a teskná. Hluboké tóny jako by vyplouvaly z tiché průzračné tůně.

V odpověď na to se v hloubi improvizované scény, rozdělené na bílou a černou polovinu, objevila nahá Olla Dez.

Palácovým sálem se rozlehl tichý šum, ale byl přehlušen vysokými a tvrdými akordy, na něž Ollino zlatisté tělo odpovídalo neustálým tokem pohybů. Melodie se změnila, byla teď skoro hrozivá a tanečnice se ukázala na černém pozadí. Ale vzápětí pokračoval tanec opět na stříbřitě bílé polovině. Překvapivý soulad, dokonalé splynutí tance s hudbou, rytmus i hra světla a stínu uchvacovaly, jako by přiváděly člověka až na kraj propasti, kde musí skončit nevýslovně krásný sen.