„A co když je získají všichni?“

„Nevadí. Každý bude vědět, že riskuje krk, a dvacetkrát si rozmyslí, než začne s násilím.“

Horní očko vlevo na okamžik zhaslo, rozsvítilo se a několikrát zamžikalo.

Rift se ulehčeně zasmál, vrhl se k pultu a zapojil systém okrajové frekvence. Malá obrazovka pomocného televideofonu poslušně zazářila a čekala na impuls. Grif vyřadil zpětný spoj a obrátil se na Sola Sajina:

„Už jsem začal mít obavy, zdálo se mi… Ale vzpomněl jsem si na dohodu s Rodis, že kdykoli se bude chtít se mnou poradit, dá znamení v době, kdy budu mít službu.“

Sajin zamířil ke dveřím.

„Zůstaňte zde! Nečekám žádná tajemství, myslím ta věčná milá tajemství, jediná, která se ještě uchovala na naší Zemi,“ řekl Rift smutně.

Sol Sajin se nerozhodně zastavil.

„Možná že s ní bude i Čedi,“ utrousil Rift.

Inženýr se znovu posadil do křesla.

Nemusili dlouho čekat. Obrazovka zaplála fialovým přísvitem plynových lamp, typických pro planetu Jan-Jach.

V záběru byla nevelká čtvercová zahrada vybíhající od paláce směrem k horám. Grif Rift věděl, že zahradu mají k dispozici pozemští hosté, a nedivil se tedy, když uviděl Fai Rodis pouze ve skafandru. Vedle ní šel Tormanťan s hustou černou bradkou. Rift poznal podle popisu inženýra Taela. Sol Sajin lehce strčil do velitele a ukazoval na roboty ve dvou protilehlých rozích zahrady. — Odcloněný přenos pro soukromé rozhovory, říkal si v duchu Rift, proč tedy mám být při tom já? Odpověď na svou otázku nedostal hned. Fai se nedívala směrem k hvězdoletu a počínala si tak, jako by o vysílači, který sama zapojila, neměla nejmenší tušení.

Šla se sklopenou hlavou a zamyšleně naslouchala inženýrovi.

Astronauti, kteří měli malou praxi v hovorovém jazyce Jan-Jachu, rozuměli jeho řeči jen částečně. Vysoká tráva šelestila ve větru, vějířovité nepěstěné keře se zmítaly a těžké disky temně rudých květů se klátily na tuhých stoncích.

Malá zahrada byla plna neklidného křehkého života, který zejména silně vnímali astronauti v nepřístupné řídící kabině kosmické lodi.

Kolem zahrady byla tma. Na Tormansu se noční osvětlení soustřeďovalo ve velkých městech, na důležitých dopravních uzlech a v továrnách. Na celém ostatním území planety vládla vždy dvanáct hodin temnota. Malý a vzdálený měsíc Tormansu nestačil ji ani rozptýlit. Ojedinělé hvězdy od galaktického pólu ještě zvýrazňovaly čerň oblohy.

Směrem ke středu Galaxie slabě zářila rozmazaná skvrna hvězdného prachu, bezútěšně ztracená v propastech vesmíru.

Fai Rodis vyprávěla Tormanťanovi o Velikém Okruhu, který pomáhal pozemskému lidstvu už více než půldruhého tisíce let tím, že v něm podporoval víru v moc rozumu a radost ze života, odhaloval mu nekonečný kosmický prostor a zbavoval jeho cestu za poznáním bezúčelného tápání a slepých uliček. To, co jsme dříve sice viděli, ale nechápali, a proto bez užitku míjeli na obrazovkách vnějších kosmických stanic Země, stalo se nám blízké od té doby, kdy bylo objeveno tajemství spirálního prostoru a paprskových hvězdoletů.

„Přišla éra Spojených Rukou, a tak jsme tu,“ skončila Rodis vyprávění. „Nebýt Velikého Okruhu, mohly uplynout milióny let, než bychom se vzájemně našli, dvě planety obydlené Pozemšťany.“

„Pozemšťany?!“ vykřikl překvapený inženýr.

„Copak vy o tom nevíte?“ zachmuřila se Rodis. Předpokládala, že Tael má blízko k Radě Čtyř, a domnívala se, že zná tajemství tří hvězdoletů i podzemního sálu v paláci.

Inženýr Chonteelo Tollo Frael je tedy první Tormanťan s třídílným jménem, který se dozvěděl tajemství Rady.

Tael nezvučně pohyboval rty ve snaze cosi říci.

Rodis přiložila dlaň k jeho spánkům a inženýr s úlevou vydechl.

„Porušila jsem slib daný vašemu vládci. Ale nemohlo mě napadnout, že vedoucí zpravodajských středisek celé planety nebude znát její skutečnou historii.“

„Vy, jak vidím, pořád ještě nechápete, jaká propast dělí nás, obyčejné lidi, od těch, kdo jsou nahoře a kdo jim přisluhují.“

„Asi taková, jaká je mezi dlouhožijícími a těmi, kteří bez vzdělání musí předčasně zemřít.“

„Mnohem větší. Krátkožijící si mohou doplnit znalosti samostatně a vyrovnat se nám v názorech na svět, ale my se za normálních okolností nedozvíme nikdy nic kromě toho, co nám dovolí shora.“

„A vy tedy nevíte, že se zde na planetě Jan-Jach poslouchají někdy přenosy z Velikého Okruhu?“

„To není možné!“ Fai se mírně usmála při vzpomínce na návštěvu bibliotéky v Ústavu společenského uspořádání.

Vedoucí „hadonoš“, polichocen zájmem Pozemšťanů, prováděl je ohromným sálem s množstvím sloupů, výklenků, vytesávaného kamene i pozlaceného dřeva pokrytého basreliéfy. Hadi podobní květům či snad květy podobné hadům, tento neodbytný motiv se opakoval na stupňovitých výčnělcích horní části stěn, na balkónových mřížkách, na hlavicích i podnožích sloupu. Úzká okna roztínala masívy regálu s knihami a vytvářela na kamenné podlaze změť vějířovitých stínů. Průzračné stropní kopule ozařovaly ve výšce umístěné plastiky zvířat, lastur i lidí v maskách, zkřivených bláznivými či zuřivými grimasami. Podél hlavní osy dlouhého sálu stály na bizarních stojanech hvězdné glóby, oddělené od sebe stoly s barevnými mapami. Jediný pohled na ně Pozemšťanům stačil. Žádné teleskopy by nedokázaly zobrazit cizí světy do takových podrobností a v takovém přiblížení.

Bylo jasné, že Tormanťané občas chytali přenosy z Velikého Okruhu.

Ubohý inženýr dál zíral na Rodis udivenýma očima.

Pohled idealisty, myslila si Fai, když ho porovnávala s těkajícíma očima „hadonošů“ nebo s tvrdým, pronikavým pohledem fialových strážců. Učinila smluvené gesto.

Grif Rift zapojil zpětný obraz.

„Seznamte se se svými kolegy na hvězdoletu, Taele,“

řekla Rodis a ukázala na stereoobraz Rifta a Sajina. „Mluvte ale trochu pomaleji, nemají dostatečnou praxi v jazyce Jan-Jach.“

Astronautům se nervní Tormanťan zalíbil.

Fai se pomalu vydala podél květinových záhonů, aby Tael měl možnost pohovořit si sám s jejími přáteli.

„Mohli byste zaplnit mezery v našich znalostech? Můžete nám ukázat Zemi i planety jiných hvězd a nejvyšší vymoženosti jejich civilizací?“ ptal se vzrušeně inženýr.

„Všechno, co jsme sami poznali!“ ujistil ho Rift. „Ale ve vesmíru je stále spousta jevů, před nimiž stojíme jako děti, které nedovedou číst.“

„Kéž bychom měli alespoň desetinu vašich znalostí,“

usmál se inženýr Tael. „Říkám, měli, protože na planetě Jan-Jach jsou lidé, kteří by si mnohem víc než já zasloužili seznámit se s vámi. Jak to udělat? Sem do paláce nemají přístup.“

„Mohli bychom promítat filmy a hovořit asi tak s tisíci lidmi u hvězdoletu,“ řekl Grif Rift.

„A zajistit jejich bezpečnost,“ dodal Sol Sajin.

Začali posuzovat návrh. Fai se diskuse nezúčastnila.

Grif pohlédl občas na její černou postavu, stojící u divně pokroucené plastiky na rozhraní dvou zahradních cest.

„Největší obtíž jako vždy není v technice, ale v lidech,“

shrnul debatu Grif Rift. „Jak je vidět, nedovedete rozeznat psychickou strukturu člověka podle jeho zjevu.“

„Vy jste to předvídal, když jste mluvil o indikátoru nepřátelství,“ připomněl Sol.

„Pokud ho nemáme, jaký smysl má moje předvídavost?“

Fai se k nim přidala a řekla: „Když jsme nevymyslili psychoindikátor, musíme se sami ujmout jeho role. Eviza, Vir a já jsme psychicky víc trénovaní, budeme tedy vybírat Taelovy přátele a známé. Tak získáme první posluchače.“

Když v kabině zmizel obraz parku, řekl Sol Sajin:

„Všechno mi to připomíná legendu o Jolantě, jenže obráceně.“

„Obráceně?“ nechápal Rift.

„Pamatujete se na legendu o slepé dívce, která nevěděla o tom, že je slepá, dokud se u ní neobjevil rytíř? Také tady je tajemná zahrada, muž slepý z nedostatku poznání i rytíř ze širého světa, ale v ženské podobě. Má dokonce i brnění…“

Rift se pousmál a lehce zabubnoval prsty na pult.

„Pořád jedna a táž otázka: činí poznání člověka šťastným, nebo je lepší úplná nevědomost v souladu s přírodou, jednoduchý život, prosté písně?“