Литмир - Электронная Библиотека

Slunce stálo vysoko, malé, zploštělé; v dálce nad písčinami se rozpálený vzduch tetelil jako aspik. Sedli si v dlouhém pruhu stínu, který shora vrhal nakloněný trup rakety.

„To je hrozně divné zvíře a neuvěřitelná historie, jak mohlo spustit ten generátor,“ řekl Inženýr. Pohladil si tvář, vousy už přestaly píchat — všichni už měli plnovous, opakovali pořád dokola, že se musí oholit, ale nějak nikomu na to nezbývalo času.

„Ale teď, po pravdě řečeno, nejvíc mě z toho všeho těší, že nám ten generátor vůbec dal proud. Znamená to, že aspoň vinutí je v pořádku.“

„A ten zkrat? „poznamenal Fyzik.

„To nic není, vyhodilo to automatickou pojistku, to je učiněná hloupost. Mechanická část se úplně rozsypala, ale s tím si budeme vědět rady. Ložiska — máme rezervní soupravy, jen je najít. Samozřejmě, vinutí teoreticky taky můžeme uvést do pořádku, ale holýma rukama — nad tím bychom zešedivěli. Teď si myslím, že se mi proto nechtělo hnout ani prstem, abych si všecko pořádně prohlédl, protože jsem se bál, že je to všecko na padrť, a to víte, co by s námi bylo.“

„Reaktor,“ začal Chemik. Inženýr se zamračil. „Reaktor — ovšem. Na reaktory taky dojde. Napřed musíme mít proud. Bez proudu nic nepořídíme. Trhlinu v potrubí můžeme odstranit v pěti minutách, ale musíme svařit potrubí. A na to zase musíme mít proud.“

„A co, chceš se pustit do mašin — hned teď?“ zeptal se Fyzik s nadějí v hlase.

„Ano. Vypracujeme plán pořadí oprav. Už jsem o tom mluvil s Koordinátorem. Napřed musíme mít aspoň jeden činný agregát. Přirozeně, bez rizika se nic nedá podnikat, protože agregát musíme spustit bez atomové energie, čert ví jak! Snad žentourem… Aby do toho… Od té doby, co nefunguje elektrické řízení, nemám ponětí, co se děje v reaktoru.“

„Nic zvláštního, neutronové clony působí i bez řízení na dálku,“ řekl Fyzik, „reaktor automaticky přešel do stavu klidu — nejvýš by při počátečním rozběhu mohla vzniknout trochu vyšší teplota. Jestliže chlazení…“

„Pěkně děkuji! Reaktor se může roztavit a tomu ty říkáš,nic zvláštního‘?“

Dohadovali se tak čím dál prudčeji, pak už začali diskutovat věcněji, ale žádnému se nechtělo jít do rakety, čmárali schémata na písek, když se v otvoru tunelu objevila hlava Doktora, který na ně zavolal.

Vyskočili.

„No, copak?“

„Na jedné straně málo, ale na druhé — hodně, „odpověděl Doktor, který vypadal dosti podivně, protože když mluvil, vyčnívala ze země pouze jeho hlava.

„Málo,“ pokračoval, protože i když to zní podivně, nemám pořád jistotu, je-li to jeden tvor, nebo dva. V každém případě je to zvíře. Má dva systémy oběhu krevního, ale nejsou od sebe úplně oddělené. Ten velký tvor — nositel — se pohyboval, jak se domnívám, skoky nebo kroky.“

„To je velký rozdíl,“ řekl Inženýr.

„Tak i tak,“ vysvětloval doktor. „To, co vypadalo jako hrb — je zažívací trakt.“

„Na hřbetě?“

„To nebyl hřbet! Když byl zasažen proudem, padl vlastně břichem vzhůru.“

„Jak to chceš říci, že ten menší, podobný…“ Inženýr nedomluvil.

„Dítěti,“ dokončil klidně Doktor, „ano, jezdil jakoby na koni na tom nositeli — buď jak buď, možné je to. No, jako na koni ne,“ opravil se, „většinou, pravděpodobně, byl schován v tom otvoru v těle — má tam takové vakovité hnízdo, jediná věc, s kterou to mohu srovnat, je klokaní vak, ale ta podobnost je nepatrná a ne funkční…“

„A domníváš se, že to byl tvor inteligentní? No snad…“ řekl Fyzik.

„Jistě musel být inteligentní, když dovedl otevřít dveře, zavřít je za sebou, nemluvě ani o nastartování strojů,“ řekl Doktor, který jaksi nejevil ochotu vylézt nahoru. „Háček je v tom, že to nemá nervový systém v našem slova smyslu.“

„Jak to!“ přiskočil k němu Kybernetik Doktorova hlava zvedla obočí.

„Co dělat. Je to tak. Jsou tam orgány, o jejichž funkci nemám potuchy. Má to míchu, ale v lebce; v té malé lebce není mozek. Totiž… cosi tam je, ale každý anatom by mi řekl, že jsem nedouk, kdybych se mu pokoušel namluvit, že je to mozek… Jakési žlázy, ale jakési vstřebávací — a mezi laloky plic — má totiž — troje plíce — našel jsem nejpodivnější věc na světě. Něco, co se mi moc nelíbilo. Dal jsem si to do lihové lázně, pak si to prohlédnete. Zatím jsou důležitější práce. Ve strojovně to bohužel vypadá jako na jatkách. Musíme to hned všecko vynést a zakopat; v raketě je poměrně teplo a rychlost je skutečně žádoucí — zvlášť v takovém vedru. Můžete si nasadit tmavé brýle, zavázat tváře, zápach není nepříjemný, ale taková hora masa…“

„Žertuješ, viď…?“ zeptal se mdle Fyzik.

„Ne.“

„Teprve teď vystoupil Doktor z tunelu. Na gumové zástěře měl druhý, bílý plášť odshora dolů červeně postříkaný.

„Opravdu, člověk z toho může padnout do mdlob. Je mi velice líto. Co dělat. Je to nutné. Pojďte hned.“

Nato se otočil a byl pryč. Ostatní se po sobě podívali a jeden po druhém mizeli v tunelu.

Hrobařina, jak to nazval Chemik, skončila až pozdě odpoledne. Pracovali polonazí, aby si nepošpinili kombinézy, a vynášeli obrovskou masu, v čem se dalo — v kbelících, na plechových nosítkách; rozčtvrcené pozůstatky zakopali dvě stě kroků od rakety, na vrcholu pahorku, a přes Koordinátorovo varování, aby šetřili vodou, spotřebovali na umytí pět kbelíků. Dokud se krev velkého tvora nesrazila, podobala se lidské krvi. Ale rychle měnila barvu v oranžovou. Usychala v nažloutlý drolivý prášek.

K smrti unavená posádka si posedala v nízkém.slunci pod raketu. Na jídlo neměl nikdo ani pomyšlení; všichni jen dychtivě pili kávu a vodu. Jednoho po druhém přemáhala dřímota. přestože měli právě promyslit prvou etapu opravných prací. Když procitli, byla už noc. Zase museli chodit do skladiště pro jídlo, otvírat plechovky konserv, ohřívat je a po jídle umývat nádobí; o půlnoci se nečekaně; rozhodli, protože všichni byli vyspalí, že si nepůjdou lehnout, ale že hned zahájí počáteční práce.

Srdce jim bušila rychleji, když odhazovali plastikové a kovové harampádí z příkrovu pomocného reaktoru. Pracovali ručními pákami a kladkami, celé hodiny promarnili prohrabáváním ocelových trosek při hledání každé náhradní součástky, každé maličkosti, olovnice nebo klíče; nakonec dokázali, že celý postranní generátor byl prohlédnut, zadřené ložisko bylo vyměněno, a lopatky nejmenšího z kompresorů — byly už zase v použitelném stavu. Inženýr to ostatně provedl způsobem stejně prostým jako primitivním, protože rezervních lopatek bylo málo, odřízl prostě každou druhou lopatku — rotor musel pochopitelně pracovat méně výkonně, ale buď jak buď, byl schopný provozu. V pět hodin ráno Koordinátor oznámil, že jsou práce u konce — tak nebo tak, řekl, budeme muset podniknout ještě jednu výpravu, i kdyby jen pro doplnění vody, důvodů se ostatně najde víc a nemůžeme si zavést obrácený rytmus spánku a bdění. Zdřímneme si do svítání a pak se znovu pustíme do práce.

Zbytek noci uplynul klidně. Ráno nikdo nejevil chuť, aby vyšel nahoru, všichni byli ochotni pracovat dál, a to ihned. Inženýr už vyrobil jakýsi první komplet nástrojů a nebylo nutné běhat pro každou hloupost po všech možných kajutách. Napřed zkontrolovali rozvodnu, hemžící se zkraty, a museli ji vlastně smontovat znovu. Vraky nahrazovali součástmi bez lítosti vyšroubovanými z ostatních nefungujících agregátů, pak se zase dali do vlastního spouštění dynama. Provádění plánu navrženého Inženýrem bylo trochu riskantní. Dynamo roztáčeli kompresorem, který změnili v turbínu poháněnou kyslíkem z bomb. Za normálních podmínek uváděla nouzový turbogenerátor do chodu přehřátá vodní pára z reaktoru — reaktor totiž, jakožto srdce rakety, platí za nejodolnější ze všech mechanismů — ale teď, při naprostém zpustošení elektrické sítě, nemohli na to ani pomyslit. Museli tedy sáhnout na železnou zásobu kyslíku, drahocenný plyn přicházel nazmar jenom zdánlivě, počítali totiž, že budou moci znovu naplnit vyprázdněné bomby atmosférickým kyslíkem, jakmile se celá strojovna roztočí. Jiné východisko nebylo — spuštění atomového reaktoru bez elektřiny bylo vyslovené šílenství. Kdyby kyslíkový projekt selhal, byl sice Inženýr, aniž se o tom někomu zmínil, odhodlán i k tomuto bláznovskému kroku. Nebylo totiž známo, zda se stlačený kyslík nevyčerpá rychleji, než se podaří spustit reaktor. Doktor stál v malé šachtě pod podlahou horního patra strojovny a zvýšeným hlasem hlásil čísla klesajícího tlaku na kyslíkových manometrech. Pět ostatních mužů pracovalo nahoře. Točili se jako čamrdy. Fyzik stál u provizorní rozvodné desky reaktoru — smontované tak, že by při pohledu na ni vstávaly hrůzou vlasy na hlavě každému pozemskému specialistovi. Inženýr s hlavou visící dolů pod tělesem generátoru, černý od oleje jako negr, upevňoval stykače prstenců — Koordinátor stál vedle Kybernetika, oba se dívali na doposud slepý kotouč počítače neutronů a Chemik mezi nimi pobíhal jako kluk, kterého si posílají pro nářadí.

14
{"b":"107792","o":1}