„Kompresory levých trysek!“ zasykl. Koordinátor si mlčky zapínal kombinézu na prsou, ostatní se chvatně oblékali, Inženýr, tak jak stál, v košili a v trenýrkách, vyrazil do chodby, cestou vyškubl Doktorovi z ruky baterku.

„Co chceš dělat?!“

Rozběhli se za ním. Zamířil do navigační kabiny. Podlaha, po které běželi, začínala řinčet, otřásala se čím dál, prudčeji.

„Každou chvíli urve lopatky!“ vyrazil udýchaně Inženýr, když vpadl do navigační kabiny, kterou vetřelec vyčistil. Přiskočil k hlavním svorkám, přehodil páku.

V koutě zaplálo jedno světlo. Inženýr a Koordinátor, teď už společně, vytáhli ze schránky ve zdi elektrojektor, vyňali jej z pouzdra, pak ho v největším chvatu přitiskli k nabíjecím svorkám, kontrolní ukazovatel byl rozbitý, ale podlouhlá trubička na hlavni modře zazářila — proud na nabíjení měli!

Podlaha se horečně třásla, všecko, co nebylo upevněno, poskakovalo, kovové nástroje drnčely na poličkách, jakýsi skleněný předmět spadl a rozbit se, slyšeli cinkání střípků.

Zbytky plastikového obkládání odpověděly mohutnějící rezonancí — vtom zavládlo hrobové ticho, zároveň zhaslo jediné světlo. Doktor okamžitě rozsvítil baterku.

„Nabitý?“ zeptal se krátce Fyzik.

„Nejvýš na dvě série. I to je dobré,“ odpověděl mu Inženýr výkřikem a spíš vytrhl, než odpojil svorky. Popadl elektrojektor, sklonil jej nálevkovitou hlavní k zemi, stiskl pažbu v ruce a vykročil chodbou ke strojovně. Byli v polovině cesty, blízko knihovny, když se ozvalo pekelné, táhlé zaskřípění, dvě tři křečovitá trhnutí otřásla celou raketou, ve strojovně se něco s ohlušujícím rachotem převalilo a nastalo hrobové ticho.

Inženýr a Koordinátor, bok po boku, přišli k pancéřovým dveřím. Koordinátor odstrčil závoru okénka, nahlédl dovnitř.

„Podejte mi baterku,“ řekl.

Doktor mu ji okamžitě vtiskl do dlaně, ale nebylo lehké pustit dovnitř proud světla úzkým, zaskleným otvorem a zároveň se dívat. Inženýr otevřel druhé okénko a přitiskl k němu oči, povzdechl a zatajil dech.

„Leží, „řekl po dlouhé chvíli.

„Co, kdo?“ padaly výkřiky za jeho zády.

„Návštěvník, posviť líp, níž, níž — tak! Nehýbá se. Nic se nehýbá.“

Udělal pauzu.

„Je veliký jako slon, „řekl dutě.

„Dotkl se přívodů?“ řekl tázavě Koordinátor, který nic neviděl, protože ústí reflektoru, který přimáčkl k okénku, mu zaclánělo celý jeho otvor.

„Spíš šlápl na přetrhané dráty. Vidím, že pod ním čouhají konce.“

„Konce čeho?“ rozčiloval se Fyzik.

„Kabelu vysokého napětí. Ano, nehýbá se. Tak co, otvíráme…?“

„Musíme,“ řekl prostě Doktor a začal odtahovat hlavní závoru.

„Třeba to jenom předstírá?“ prohodil někdo vzadu.

„Tak dobře předstírat dovede jenom nebožtík,“ odpověděl Doktor, který ještě stačil, dříve než Koordinátor oddálil baterku, přitisknout tvář k druhému okénku.

Ocelové závory se měkce pošinuly v drážkách. Dveře byly dokořán. Dlouhou dobu se nikdo. neodhodlal překročit práh — Fyzik a Kybernetik se dívali přes ramena těch, kteří stáli vpředu. V pozadí, na roztříštěných troskách obrazovek, vmáčknuta mezi stěny sektorů, násilím stranou odtažených, ležela ve světle matně se lesknoucí, hrbatá holá masa. Chvílemi po ní přeběhl jemný záchvěv.

„Žije…“ zašeptal přiškrceným hlasem fyzik.

Ve vzduchu se vznášel ostrý, odporný čoud, jako ze spálených vlasů, malý namodralý obláček kouře se pomalu rozplýval v pruhu světla.

„Pro všechny případy,“ řekl Inženýr, zvedl elektrojektor, opřel průhlednou pažbu o bok a zamířil na trup beztvárné masy. Zasyklo to. Nejiskřivý náboj zasáhl roztékající se, uprostřed příkře se zvedající břich, těsně pod oním hrbem. Obrovské tělo se vymrštilo, pak jako kdyby se sesulo a rozpláclo se ještě víc. Horní okraje bílých sektorových přepážek se při tom zachvěly, jak byly ohromným tlakem odstrčeny na stranu.

„Konec,“ prohlásil Inženýr. Překročil vysoký, ocelový práh. Všichni vešli.

Nadarmo se pokoušeli najít očima nohy, chapadla, hlavu toho tvora. Neforemná masa ležela bezvládně na vytrženém sektoru transformátoru, hrb přepadl celý na jednu stranu, jako plandavý pytel plný rosolu. Doktor se dotkl boku mrtvého těla. Sklonil se.

„To všecko vypadá spíš na…“ zabručel. „Čichněte si,“ řekl.

Zvedl k nim ruku — na konečcích prstů se lesklo něco jako kapky klihu. Chemik první překonal reflexní odpor.

Překvapeně vykřikl.

„Poznáváš, že?“ řekl Doktor.

Teď všichni čichali — a poznávali hořký zápach, jaký naplňoval halu továrny!

Doktor našel v koutě páku, která se dala vyjmout z čepu, strčil její širší konec pod tělo a snažil se je převrátit na bok. Vtom mu uklouzly nohy, konec páky probodl kůži a ocel vjela bezmála polovinou své délky do měkkých tkání.

„No, to jsme v pěkné bryndě — nestačilo, že tady máme vrak, teď ještě i hřbitov!“ zabručel vztekle Kybernetik.

„Kdybys raději pomohl!“ vykřikl dopáleně Doktor, který se sám hmoždil, aby převrátil obrovské tělo.

„Počkej, drahoušku,“ řekl Inženýr, „jak je možné, že tohle hovado spustilo agregát…?“

Všichni na něj ohromeně pohlédli.

„Opravdu…“ vykoktal Fyzik, „No, a co?“ dodal přihlouple.

„Kdybychom se měli strhat, musíme ho obrátit, říkám vám, že musíme!“ vyhrkl Doktor. „Pojďte všichni — ne, z této strany. Tak! Přemožte trochu tu svou ošklivost! No, co zas?“

„Počkej,“ řekl Inženýr. Odešel. a za chvilku se vrátil s ocelovými sochory, kterých užívali při kopání tunelu. Podstrčili je jako páky pod mrtvé tělo a na Doktorův povel je zvedli. Kybernetik se otřásl, když se jeho ruka, která sklouzla po hladké oceli, dotkla holé kůže tvora. S hlasitým plácnutím se bezvládně převalil na bok. Uskočili. Kdosi vykřikl.

Jako z gigantické, vřetenovitě protáhlé ústřice, vyklouzl z křídlovitě sevřených, tlustých, zvrásnělých, masitých pochev dvouruký trup, a klesal vlastní vahou dolů, až se dotkl uzlíčkovitými prstíky podlahy. Nebyl větší než dětské poprsí, jak tak visel na napínajících se blanách bledě žlutých vazů a kolébal se čím dál pomaleji a pomaleji, až se zastavil. Doktor se první odvážil přistoupit k němu, uchopil konec měkké končetiny s mnoha kotníky a malé tělíčko, bledě žilkované, se napjalo a ukázalo plochý obličejíček, bezoký, s otvory nozder a čímsi rozdrásaným, jako rozkousaný jazyk, v místě, kde má člověk ústa.

„Obyvatel Edenu…“ řekl dutě Chemik. Inženýr, příliš otřesený, aby mohl mluvit, usedl na válec generátoru a sám, aniž si to uvědomil, ustavičně si utíral ruce o tkaninu kombinézy.

„Tak je to jedno stvoření nebo dvě?“ zeptal se Fyzik. Zblízka pozoroval Doktora, jak se lehce dotýká prsou bezvládného tělíčka.

„Dvě v jednom, nebo jedno ve dvou — a třeba jsou to symbionty — není vyloučeno, že se v určitých údobích dělí…“

„Ano, jako ta maškara s černým vlasem?“ nadhodil Fyzik. Doktor přikývl hlavou, ale.nepřerušil vyšetřování.

„Ale to veliké nemá nohy, ani oči, ani hlavu, nic!“ řekl Inženýr. Zapálil si cigaretu, což. nikdy nedělal.

„To se teprv ukáže,“ namítl Doktor.,;Myslím, že nebudete nic namítat proti tomu, abych provedl pitvu? Tak.nebo tak, musíme ho rozčtvrtit, jinak se odtud nedá vynést. Vzal bych si někoho jako asistenta, ale může to být ošklivé. Kdo se hlásí dobrovolně?“

„Já…“

„Já to vydržím,“ řekli skoro současně Koordinátor a Kybernetik.

Doktor povstal.

„Dva, tím líp. Najdu si teď nástroje, to bude chvilku trvat. Musím vám prozradit, že se náš zdejší pobyt sakramentsky komplikuje — půjde-li to pořád tak dál, zabere nám vyčistění jedné boty celý týden — nejsme s to dokončit nic, co jsme rozdělali.“

Inženýr a Fyzik odešli na chodbu. Koordinátor, který se vracel z ošetřovny, již v gumové zástěře, s vykasanými rukávy, se před nimi zastavil. Nesl chromovaný podnos, plný chirurgických nástrojů.

„Víte, jak funguje kyslíkový filtr,“ řekl. „Když chcete kouřit, jděte nahoru.“

Odešli tedy do tunelu, Chemik se k nim připojil, pro každý případ vzal s sebou elektrojektor, který Inženýr nechal ve strojovně.