STUART MERRILL

DOBRÝ DÉŠŤ

To déšť jak svěží odpuštění je;

na cestě tančí ve slunci zlatý prach

a v ruměného jara zahradách

to jasně zazvoní, když krůpěje

studánek sinou vodu v kruzích zvíří.

Zamilovaně růžové mraky míří

k lehkému obzoru na horách

jako andělská ústa vlahá.

A chodec si cestu zpěvem krátí,

neb rozcestí, kde v pochybách váhá,

ta krátká přeháňka nerozblátí,

a oráč se opírá o kleč pluhu,

po oblých zádech déšť se mu teple řítí

vzdýmaje kypře jadrné hroudy luhů,

a chorý, jenž poblíž okna spočívá,

zkolébán šumem vody v korunách cítí,

že duše mu v těle znovuožívá.

To dobrá prška od boha poslaná je,

jež osvěží tulákovu šíji znavenou,

to dobrý je déšť, jenž přichází přímo z ráje

a oplodní práci úrody odměnou,

to dobrý je déšť, jenž úsměvem v očích hraje

těm, kdo už vědí, že brzo zahynou.

Ejhle znamení duhy na nebi

se pne nad žluté veské chýše,

z nichž jdou děti s košíky síti

do zahrádek svých vážně a tiše,

kde včely budou kořistiti.

A pod znamením duhy na nebi

blízkou už dobu všeho kvítí

v soumraku zvony velebí.

(Les quatre saisons)

PSÁNO VE SMUTKU

I

Hodiny v dešti plynou matně

v zimního větru zadutí.

Má radost prchla nenávratně

včerejších ptáků perutí.

Již rudé léto dalo kvítí,

dal žlutý podzim plodům zrát.

Na střechu mou se bouře řítí

a zničen je můj krásný sad.

Tvé kroky, lásko, bouře smyla,

na prahu mém je nečas svál,

kde ona stála, pošetilá,

kterou jsem kdysi uvítal.

Ó příští noci, bude něm

a bude pust ten dům a tich,

tak smuten po tom reji všem

a po tanci a po písních?

Jen svému kroku naslouchati,

jak sám a sám ten měří byt,

otvírat dveře a do hlatí

zrcadel prázdných mlčky zřít,

ó jaký žal! Čas plyne, plyne,

jej nebijí mé hodiny,

jen šero zhoustlo v jizbě stinné,

kde zavřen můj stesk nečinný!

Jen se sny, jež se světla štítí,

jež leká hluk, tu žiju sám.

Což v prachu noci svoje žití,

má duše, tady skončit mám?

Kdo zatopí tu? Loučí není,

krb prázdný je a v něm se chví

šedivý tkadlec zapomnění,

pavouček ve svém pavučí.

Žel opuštěn jsem od všech lidí.

Sem nikdo nezavítá maně.

Beze mne sije se i klidí.

Mrtvo mé srdce, mrtvy dlaně!

II

Hřmí bouře. Co po její vřavě,

co po ní churavému jest,

jenž do vrat nechá nevšímavě

bušiti tulákovu pěst?

ERNEST RAYNAUD

SLOVA OTCOVA

Ó bože, v kamení jenž črtáš cestu trávě,

vy bozi, určující prvou dobu žní,

kéž nám to děvčátko, jež přišlo na svět právě,

zůstane; jedinou svou naděj máme v ní.

Za všechny písně mé pomozte chránit mi jí!

Já neustanu na vás snažně naléhat,

protože cítím kroužit vydrážděnou zmiji

ve stínu neznámém kol novorozeňat,

že vidím Sílu zde nad věcmi vládu míti,

a co je slábo, kácet ranou surovou,

že bouře nelítostně na růže se řítí

a ovce že je vlkům snadnou potravou.

S oddanou touhou žít co s jedinou svou zbraní

se otvírá a svěří v první teplý dech,

netušíc, slabé dítě, mráz i déšť že na ni

v hlubině nocí číhá v chytrých úkladech,

a nevědouc, že je jí křehce nahé záhy

jak mladým pukům rozmar větrů snášeti

a že je podobna krůpěji rosné vláhy,

jež sotva zrodí se, už uschne vzápětí.

Ach proti všemu zlu, jež bez konce nás svírá,

a jedům, v přírodě jež cítím ukryty,

já žasnu, že mé něhy nekonečná míra

nestačí obehnat ji valem záštity!

(La couronne des jours)

ADOLPHE RETTÉ

LETNÍ ZASNĚNÍ

III

Zázračné slavné léto vládne nad lukami,

kde v pryskyřnících plane chvějná hodina;

a nápěv prchavý sem sotva zalétá mi,

jímž potok šepotá a vítr usíná.

O slávě, cti jsem včera slyšel hovořit,

o zášti, jež si skrytě s břitem nožů hraje…

Co na tom záleží; já bez dějin jsem lid

a šťasten prožívám svůj život, počítaje

své poklady: bříz stříbro, vrbu nakloněnou,

starce, jimž modré nebe zlatí šerý šat;

jich listí chvílemi mne líbá na ramenou,

a já je hladím prstem zvědavě a rád,

že bohů pokožku v nich mohu polaskat.

Kraj celý šeptá mi a květy na mne kynou,

proud vůní, ropotů od země odpoutá se,

by, širý, s oblaky, jež opeřeně plynou

jak bílé labutě, se smísil v modrojase.

Ó nádhery, to pro mne slavnost ta se dává

a pro mne v uličkách se vítr uspal v klid,

země se dme a květem zahořela tráva,

jak rozžal by se na ní zlatých jisker třpyt,

mou duši bratrskou by mohly uchvátit.

Za posvátného třasu hlubokého listí

holubů bílý let na moji cestu slétá:

bělosti bez pochyb a stínu nenávisti,

mne pokryj! Nevinnost jsem v sebe pojal světa.

(Campagne premičre)

GRÉGOIRE LE ROY

SMRT

Tu noc žebračka souzená,

sinalá, krutá stařena

nízkého čela, tvrdých dlaní,

jež středem cesty putuje,

hned vpravo a hned vlevo je

a zítřku proklouznouti brání;

ta, která v tvrdém kamení

kovanou holí zazvoní

a svými krpci pekelnými;

tu noc smrt sama bez příčiny

mi přes práh vešla do rodiny.

Já snil jsem v kamen zákoutí

a četl svému dítěti

život i naděj v modrých očích.

Tu přišla krutá stará

mezi nás dva si sednouti…

A já jsem nevěděl, že by tam židle stála…

(La chanson du pauvre)

MAX ELSKAMP

UTĚŠITELKA SKLÍČENÝCH

Svou ruku podala mi Zima,

mám ruku Zimy mezi svýma,

a v mojí hlavě jako z dáli

psí parna bývalých let pálí;

a v očích, zvolna rozžíhány,

mně dělají se bílé stany,

a Sicílie, souostroví

a za ostrovem ostrov nový.

A to je cesta v širý svět,

let, jenž ti nedá ozdravět,

tam, kde jsou všichni na smrt choří

trváním hodin, délkou moří;

a je to plavba v špatném čase,

mé bílé lože kolébá se

tak jako loď ve vlnobití,

a nad plachtami hvězdy svítí.

Na rtech mi hořkost moře žhne

jak po kořalce odporné,

jako bych se byl pustě zpíjel

po hospodách, dřív než jsem vyjel;

a zas se kraj ten objeví:

bez konce příkrov sněhový…

Maria Panno, kéž bys kladla

tam nad sníh měkčí prostěradla,

kéž neskáčí jak zajíci

Po nich mé ruce v zimnici.

(La louange de la vie)

Ŕ PRČSENT C’EST ENCORE DIMANCHE…

Teď Neděle se ještě světí

a slunce jas a bílý den,

a sad, jenž ptáky naplněn,

teď Neděle se ještě světí,

a v bílých šatech malé děti,

a na obzorech štíty měst,

a pod stromovím podle cest

Flandry a moře prostřed snětí.

Tož mají svátek andělé,

Michael s vlaštovkami svými,

Gabriel s křídly perutnými,

tož mají svátek andělé;

pak lidé, co tu šťastni jsou,

mí krajani, kdo všichni jdou

smáti se dnes po jednom dvou

vstříc životu v dál modravou;

teď Neděle se ještě světí,

– mlynáři u svých mlýnů spí –,

teď Neděle se ještě světí,

a píseň má je na konci.

(Six chansons du pauvre homme)