rabství, ba hůř než to, toť štěstí podřezané;

zřít nebe, bláto, chodce nebo nikoho,

zřít jenom zvenčí zdi, jen z dálky mřížoví,

být ten, kdo sám se zdůvodňuje přemnoho,

či ten, kdo na to kašle a nic nepraví;

žít sobě, pro radost, smát se, ne by ses líbil,

jednati bez rozkazu, důvodu a cíle,

sobecky, ale žít, a jako člověk žít,

ne jako běhna, která líčí svoje chtíče,

by jen tu hroznou šminku mohla zaplatit;

být volný, volný být a jíti vybídnut,

když štěstí pozve tě a starý letmý pud,

žít sebe, život žít dobrého osudu,

ó!… ale kručet o hladu?

(Les tburibulums affaissés)

NICOLAS BEAUDUIN

BÁSEŇ

Než proč jen na rtech mám z života znechucení!

Žal na mne rozlévá černého vína číš.

Už nemám naděje, už štěstí pro mne není,

horeček nemám již!

Ó snu, jenž pro polibky pnul se ohnivé,

teď navždy, bože můj, už nemám než ty tvé!…

Ach smutno… Ale ne, já bláznivě jsem žil,

poklady světa všecky v náruč klesly mně,

a lásky slavíky jsem na stromě

života všechny pohladil!

(Les soeurs du silence)

TRISTAN DERČME

ZLATÁ ZELEŇ

LXVI

Nos zvedni, zavři pult, odlož tu knihu tlustou.

Ta flétna z křišťálu na pastýřových ústech

přehrává pod novými květy, pod lupením

tak vážný nápěv, že se dívky zarumění;

a její nádherný a poslušný dech žhoucí

v tom světle vesmírném se hledí rozplynouti.

A zpívá všechnu radost, zpívá svěžest chlumů,

křik pávů, zeleň lesů, bručivy šum úlů,

nach svlačců pnoucích se po drsné kůře stromů,

modř oblohy, modř očí, modrou tůni zdrojů;

zpívá a chvěje se, křičí a tebe slaví,

přírodo, oddává se cele tvému taji,

až její duše jenom věta milostná je.

Chví se a opojena roztříští se náhle

a, nesmrtelný prach, se částkou svět stává.

Flétna a srdce mé, jež se jak ona dává.

(La verdure dorée)

FILIPPO TOMMASO MARINETTI

V LETU NAD SRDCEM ITÁLIE

(Fragment)

Siciliáni! Vy zápolící od časů mlhavých

ve dne i v noci, v boji zblízka, proti vzteklosti vulkánů,

miluji duše vaše, jež šlehají

jak ohně ústředního šílené výběžky,

a vy se mi podobáte, italští Saracéni,

s mohutným nosem, zahnutým nad kořistí, kterou koušete

krásnými zuby futuristickými!…

Tak jako vy mám tváře spálené samumem,

násilnou pružnou chůzi šelem ve trávě,

a pohled hrozivý, jenž odráží do kouta

kluzká, ohnutá záda drábů a modlářů,

tak jako já vy otvíráte pasti veškeré,

vesele mohou krysy naše rukopisy hrýzt,

neb naše motory do jasna nebe vpisují

definitivní zářné strofy zlaté a ocelové!

Z vás dovede každý zavésti právo svrchované

kol velkého svého Já nezkrotně vládnoucího.

Hanba těžkému stroji sociálnímu!…

Hanba žalostné zákonů mechanice

a jejímu ubohému provádění práva!

Dětská mechanika s kolečky sumárními,

jež náhle zachytí chudáka bázlivého,

aby ho válela, mlela a drtila nesmyslně

a bác okem ven jak česneku suchý stroužek

v posvátném jménu vrchnosti neviditelné!

(Le monoplan du pape)

GUILLAUME APOLLINAIRE

RÝNSKÁ PODZIMNÍ

Zemřelých děti na hřbitov

Jdou si hrát

Hanuš a Jindřich Martin Gertruda

Dnes kohout ani nezpívá

Kikeriki

Stařeny plačící

Cestou se ubírají

A oslové dobráci

Hýkají I A a do chroustání se dají

Pohřebních věnců a kyticí

Dnes je den zemřelých a všech jejich dušiček

Děti a stařeny

Svítilny staví a svíčky

Na každý hrob katolický

Závoje babiček

Na nebi mraky

Jsou jako kozí bradky

Ve vzduchu chvějí se modlitby a plameny

Hřbitove hřbitove tys krásný sad zelený

Plný vrb šedých a rozmarýnu

Často vám přijde provodit přátele v hlínu

Oh jak se dobře na krásném hřbitově spí

Vám žebráci umrlí v opilství

Vám slepci jako osud slepí

Vám v modlitbách zemřelé malé děti

Ach jak se vám spí na krásném hřbitově tady

Vám kdo byl lodníkem vám kdo byl starostou

Vám kdo jste byli vládními rady

Též vám cikáni bez průkazů vy

Život vám v břiše práchniví

Kříže nám mezi nohama vyrostou

Porýnský vítr s kulichy všemi houká

Zhasíná svíce jež děti vždy znovu zažehují

A listí spadalé

Pokrývá všechny umrlé

Zemřelé děti někdy se svou maminkou mluví

A umrlé ženy by se navrátit někdy chtěly

Oh nechci abys vyšla ty

Podzim je plný rukou uťatých

Ne ne to jsou jen listy mrtvé

To drahých mrtvých jsou ruce mrtvé

To jsou tvé ruce uťaté

My tolik jsme dnes plakali

My i ti umrlí jich děti a stařeny

Pod nebem podmračným

Na hřbitově kde se třesou plameny

Pak domů domů hnal nás vítr studený

Pod nohama se nám kaštanů kutálelo

A jejich ostny byly

Jak meči zraněné srdce Madony

Které však myslím barvu mělo

Jinou než podzimní kaštany

(Alcools)

ZVONY

Můj krásný cikáne můj milý

Slyšíš to zvonů zvonění

Že vidět nás my nemyslili

Měli se rádi k zbláznění

My špatně jsme se schovali

A všechny zvony v celém kraji

Z věží se na nás dívaly

A do světa to povídají

Pekařka s mužem Kačenka

Voršila Jindřich s Cypriánem

A Gertruda má sestřenka

I Marie hned příštím ránem

Se usmějí až kolem půjdu

Ach kam se mám pak uschovat

Ty budeš pryč Já plakat budu

Já z toho umru snad

(Alcools)

CESTOVATEL

(Fernandu Fleuretovi)

Otevřte mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

Mělčinu mraků viděls odplouvat

K budoucím horečkám s parníkem osiřelým

A všech těch lítostí a všech těch pokání

Zda vzpomínáš

Zálivy ryby vlny květy nadmořské

Jedna noc jako moře byla

A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

Zvečera kdysi jsem hospodu smutnou našel

Poblíže Luxembourgu

V lokálu hloubi se nějaký Kristus vznášel

Kdosi měl fretku

A jiný ježka

Hrálo se v karty

A ty tys na mne zapomněl

Zda vzpomínáš na dlouhou osiřelost nádraží

Prošli jsme městy jež se celý den točila bez umdlení

A v noci zvracela zářivé světlo denní

Ó námořníci temné ženy ó mí soudruzi

Zda vzpomínáte si

Dva námořníci co se nikdy neopustili

Dva námořníci kteří spolu nikdy nepromluvili

Ten mladší na bok svezl se a skonal za chvíli

Ó drazí soudruzi

Signálů zvonky na nádraží píseň žneček

Jateční sáně řezníka pluk ulic nesčetných

Kavalérie mostů noci siné alkoholem

Města jež viděl jsem jak blázni žila v jednom kole

Vzpomínáš předměstí a plačtivého stáda krajin

Cypřiše pod měsícem vrhaly své stíny

Naslouchal jsem té noci léto bylo na sklonu

Nyvému ptáku stále podrážděnému

Slyšel jsem věčně šumět temný proud a líný

Než zatímco se k ústí mroucí stáčely

Pohledy veškeré pohledy všechny očí všech

Břeh byl tak opuštěn travnatý mlčenlivý břeh

A tam na druhém břehu hora přejasně se tyčila

Tu aniž živého co vidět bez hlesu a bez hluku

Míjely čilé stíny proti strmé hoře

Z profilu nebo náhle obracejíce své matné tváře