Malý hrbáč opravuje chvílemi směr jedním trhnutím kormidla

Řídě se v mlze podle volání sirény

Narážíme na tmavou masu lodi a po pravém boku se

drápou nahoru samojedští psi

Konopné chundele v šedi-běli-žluti

Jako by nakládali mlhu

(Kodak)

HENRI FRANCK

OHEŇ RADOSTI V PUSTINĚ

…A ježto nadarmo tu cestu konal jsem,

pod kroky žhoucími kde mizela mi zem,

mně v rozkoš abstraktní, v plápol, kde představ není,

dopřeje pohrouzení.

……………………………

I

Planoucí oheň strávil vesmír i mou duši

a všechno sežehl, co zářně proměňoval;

vysoko nad světem, kde skvěl se jeho lesk,

nade mnou, jenž jsem byl jak jeho pochodeň,

bez mihotání výš svůj jasný plamen vznáší.

Ó žáre v abstraktnu, plameni ve prázdnu!

Můj odraz ohnivý nic letmo nezachytí,

již nemám zrcadla a nemám potravy,

již nemám žářiště a nemám nikde hranic.

Ó krásné žíření, žhavosti bez mezí,

ty nyní kraluješ v svobodě vrcholné.

Nic neživí tvůj pal a nic jej nezmenšuje,

ty sebou živíš se, tvůj žeh je zcela volný,

sám vládneš nad sebou, vně tebe není nic.

Ó čistý plameni, svobodný, nesmrtelný,

extáze bez závrati, skvělosti svrchovaná,

ó tanci bez únavy, kráso bez námahy,

království beze lži, pustino neoklamná.

Již nemám cizího a nemám svého nic,

jsem pobyt překrásný, kde plál svit bez hranic,

sám v jeho vzplanutí;

je můj a nekonečně přesahuje mne,

jsem žhoucí krev pro srdce jeho mohutné,

tluk jeho perutí!

Jsem božských houslí zpěv, jenž silně, ostře zní,

jsem hlas, jenž zahajuje hudbu slavnostní,

jsem smyčec zvolený; jsem krásný chvalozpěv,

jsem pozdvihování!

Ó blaho, zázraku, plnosti dokonalá,

hle přístav konečně po mukách tolika;

a žár můj bez vestálky, jež by nad ním stála,

se nebojí už, že stín smrti by jej zhasil.

Odvážný voják do bran města proniká

a vkročil v Jericho. Hle útulek i azyl,

poutníče cestou zemdlený;

tož v jeho skvělosti zapomeň na pustinu

a v čistých rozkoších teplého jeho klínu

všech zemí zapomeň, kde vod a stromů není,

jen přeludy a ozvěny.

Já držím plamen nezkazitelný a pravý,

jenž osvítí vše bezpečně;

já nejsem dítě už, co na písčině staví,

já onen jsem, jenž drží pravdu konečně.

Pravda, toť bez nadějí velké nadšení je,

žár, jehož nelze zotročiti,

jásot, jenž k černu nebi stoupá neschýlený,

naprostá rozkoš ohně bez odměny,

vysoká rozkoš cítit plně svoje bytí

a býti ten, kdo žije!

Být ten, kdo nevnímá už ani vesmír, ani

své iluzorní duše život pohyblivý,

byt ten, kdo konečně bez rubu, bez čekání

se ze své vlastní slávy živí.

Nic netkne se mne už; můj oheň nechať září,

ať v pýše samoty se skví

a boha žádného neplanout na oltáři

nebeské sezná blaženství.

II

Prázdna-li archa, která, mnils, že desky zákona hostí,

vše mimo tvůj tanec je neskutečné:

jelikož nemá předmětu, je tanec tvůj nehynoucí.

Tanči pro pustinu a tanči pro rozlohy

jak prorok v písčině žhoucí,

tanči v tišině věčné

s královskou důstojností.

Ó nadšení čilého tanečníka,

oštěpy vrháš v úchvatu,

rychle, vždy rychleji bez umdlení,

vždy výše v roznětu;

tvůj krok, tvůj skok, tvůj hod, tvůj křik

a víření na špičkách nohou,

měňavost žárných pohybů,

tvá rychlost dítěte Numidů,

ó plameni, šipko, dravý ptáku,

ó sokole v rozletu!

(La danse devant l’arcbe)

CHVÁLA FRANCIE

Ty aspoň, k níž má touha vráz se rozletěla,

sotvaže z chrámu vyšel jsem,

ty, jež jsi všechny moje přátele mi dala

a i svůj jazyk, krásná zem;

protože vzduch tvůj zářný, lehýnký a jemný

vycházet zdá se z božských úst,

snad opoutáš můj zápal úponky své révy,

jíž na vinicích dáváš růst,

uživíš dobrým zrním ze své stodoly

mou vášeň, jíž nic nenasytí,

protože jazyk tvůj sám bůh si vyvolí,

když s anděly chce hovořiti; –

je jako výrazná a pohyblivá líce,

je vojsko poslušné pod schopným vojvodou,

císařská silnice, kde rázem celý duch

v pohodlí může postupovat.

Jak čepel plamenná, jíž mával archanděl,

meč rozumu, on dělí nebo prohlašuje,

stanoví, opisuje, vymezí a značí –

má zvučnost smíchu, je hlas spravedlnosti,

je ozev sama světla, je zvuk jistoty

a jasné vyjádření vnitrného bytí.

Vystrojí pro řečníka řízu decentní

a krásnou polnici propůjčí hlasu hrdin.

(La danse devant l’arche)

PIERRE REVERDY

POZDĚ V NOCI…

Barva kterou noc rozkládá

Stůl u něhož usedli

Cylindr skleněný

Lampa je srdce jež vytéká

To je rok jiný změněný

Nová vráska na tváři člověka

Že vás to ještě nenapadlo

Modravý čtverec oknem vpadl

Dveře mají víc intimity

Odloučení

Výčitka zločin skrytý

Sbohem já padám

Do sladkého úhlu paží jež mě chytí

Koutkem oka je vidím všechny píti

Neodvážím se hnout

Oni sedí

Stůl je ovál

Též má paměť se točí

Jak bych se na celý svět nepamatoval

I na ty kdo mi sešli z očí

(Les épaves du ciel)

PHILIPPE SOUPAULT

WESTWEGO

(Fragment)

Podivný cestovatel cestovatel bez zavazadel

Já nikdy jsem Paříž neopustil

Má paměť se ode mne na krok nehnula

Má paměť mě sledovala jako psík

Byl jsem hloupější než ovečky

Co se na nebi o půlnoci třpytí

Je tuze horko

Říkám si potichu a velmi vážně

Mám velkou žízeň mám opravdu velkou žízeň

Mám jenom svůj klobouk

Klíč k polím klíč ke snům

Otec vzpomínek

Což jsem Paříž někdy opustil?

Ale toho večera jsem v tomto městě

Za každým stromem ulice

Vzpomínka číhá až ji minu

To jsi ty má stará Paříži

Toho večera jsem přece v tomto městě

Tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy

Znám tvá oblaka

Jež se komínů zachycují

Aby mi řekly sbohem či dobrý den

Noci ty světélkuješ

Miluju tě jako se miluje slon

Všechny tvé křiky jsou pro mne křiky něhy

Jsem jako Aladin v zahradě

Kde byla rozžata kouzelná lampa

Nehledám nic

A tady jsem

Sedím na terase kavárny

A usmívám se všemi svými zuby

Mysle na všechny své slavné cesty

Chtěl jsem jít do Nového Yorku nebo do Buenos Aires

Poznat sníh Moskvy

Vyplout zvečera jednou na palubě pakebotu

Na Madagaskar nebo do Šanghaje

Plout nahoru po Mississippi

Šel jsem do Barbizonu

A znovu četl Cesty kapitána Cooka

Ulehl jsem si v pružném mechu

Psal básně blízko lesní sasanky

Trhaje slova jež z halouzek visela

Malinky vláček mi připomněl transkanadskou dráhu

A toho večera se usmívám protože jsem tady

(Westwego)

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Tato hrst překladů z francouzské poezie vznikla z největší části v roce 1916, tedy uprostřed války; a vznikla opravdu pod tlakem války, jako literární projev solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel před Verdunem za věc, jež byla i věcí našeho srdce a naší víry. Tento výběr je jenom zlomek tehdy připravované literární manifestace; měl vyjít veliký soubor překladů z francouzské poezie od Baudelaira, jímž se kdysi uzavíralo tlumočnické dílo Jaroslava Vrchlického, až po naše dny; utvořil se kruh překladatelů, v němž zasedali Viktor Dyk, Arnošt Procházka, Hanuš Jelínek, P. M. Haškovec a jiní, kteří získávali další tlumočníky: Stanislava Hanuše, Richarda Weinera a tak dále; byly rozděleny úlohy, s námahou se sháněly prameny, kolektivně se kolacionovaly a opravovaly hotové překlady… Pak byl Viktor Dyk odveden do kriminálu a na ty druhé dolehly jiné starosti války; prostě k chystanému souboru už nedošlo.