Armand-Béhic (ze Zámořské dopravní) uhání
rychlostí čtrnácti uzlů po Indickém oceáně…
Do marmelády zločinů se slunce naklání
v tom moři hladkém a plochém jako dlaně.
– Miss Roseway, kterou v Austrálii čeká
sweet home a ženich a jež do Adelaidy pluje,
Miss Roseway žel pro můj splín nemá léku;
lorňonem Lakadivy v dáli pozoruje…
– Musím se připravit na dnešní večer – a honem:
je na lodi slavnost, tanec a romance pod lampiónem
(mám doprovázet Miss Roseway, jež pořádá sbírku
– moc laskavě – pro rodiny ztroskotaných námořníků!).
Oh kéž, drže ji za pas, bez všeho nucení
ji mohu přivést, zvolna, plavně, ve valčíku
do ztroskotání, kde bůh své věrné odmění…
(Počmes)
FERNAND GREGH
ŠTĚSTÍ
Moře se v božském jasu každou směje vlnou.
Hřebeny vlna za vlnou po řasách plynou
do skal, kde zvedá se a klesá zvučná voda.
Než v dáli klidně dřímá vzdutá tůně modra;
na písku pod vodou se chvěje odraz hravý,
sasanky odplouvají na odlivu kraji…
– Tragické, mírné moře, slavná Vodo širá,
já naslouchám, jak hruď tvá nesmírná se vzpíná
a dálným echem, vzdechem dme se v spádu dechu
odvěkém, – v žhavé radosti já zapomenu
před klidným štěstím propastným, jež v jitřní zoři
nad světa triumfuje nesčíslnou tváří,
na naše bědné dny a na prchavé věky,
bych věřil v mateřské a věčné dobro věcí.
A leže na břehu, kam příliv líně plyne,
jak dítě dřímající v tiché matky klíně,
když láskyplný sen je klidně zkolébává,
velkému tajemství se v zbožné úctě vzdávám
a ve vln hučení a širé mořské tiši
náručím Života se nechám konejšiti.
(Les clartés humaines)
NÁVRAT V PODVEČERU
Vítr a zima, soumrak v kraji,
vlnivé mlčení, jež po provlhlém háji,
kde spěchat je mi, krouží, šíří se a stoupá,
tak trochu rozželení, trochu snu a bázně,
pták rychle slétnuvší, s nímž prut se ohne srázně
a ve bledém jej vzduchu houpá;
krev v horkých kloubech mých, rychlého tepu ráz,
na nebi z popela uhaslý slunce jas,
blankytná kaluž v nebi červánkovém;
únava jako při opití,
drsná a lítá chtivost žíti,
užaslá láska k věcem kolem;
pak cesta vlhce svítící,
růžová ve dne, modrá za noci,
kde zvolna klouže mlha v šerém přísvitu,
luna ve vlahém západu
se sladkou něhou pohledu
nad luhy stoupající měkce k zenitu;
bříz odraz, který svítí
v zkříženém vodním sítí
na tůni potměšilé močálové vody;
a stará lítost, zatoužení,
přesladké krátké rozpomnění
na polibky a na rozchody;
káry, jež míjejí tu,
skály a trochu svitu,
kde cesta v ohybu se kroutí,
vzdálené kroky kdesi,
zvířecí potmě hlesy,
jimž tráva neklidná naslouchá v nízkém proutí;
tichá chuť zaplakat,
potřeba zbožňovat
kohosi vlídného a božského;
modlitby chvílemi, jež na rty se mi tlačí,
a stále úsměv ten, kde staré sny mé pláčí
před jmény svatými, jež vzývám nadarmo;
řeka, jež dýmá v dáli,
domy, kde lampy vzplály,
vzduch prochladlý a vítr, jenž už duje v sněti;
pak teplé upomnění
na stůl už připravený,
kde lampa zlatí ubrus s růžovými květy;
– to vše, sen, láska, něha, žal, děs, provází mě
po cestě bílé ještě v noci té a zimě,
kde mezi dvěma břehy stínu je mi kráčet;
to vše se bere se mnou
krajinou rozblácenou, větrnou a temnou,
tak jako vnitrný let nespočetných ptáčat;
to vše se ve mně točí v temném zšeření
v ten trochu mrazivý, krátký soumrak jesenní,
co ve mně doufá, touží, vzpomíná i stýská;
a to je, chvilka ztracená ve věčném taji
u večer listopadu, v zapomněném kraji,
ta nekonečná věc a krásná: duše lidská.
(Les clartés humaines)
MAURICE MAGRE
MÁ UPŘÍMNOST
Já děl jsem, před smrtí že byl jsem zbabělý,
že lží a nevděkem jsem splácel všechnu přízeň…
V lásce i přátelství přes vše své úsilí
sám na sebe jen myslet zakusil jsem trýzeň.
Děl jsem, že na zákon ni povinnost jsem nedal,
že plakal jsem, však s nikým neměl lítosti,
že vždy jen dychtivě jsem hnal se po štěstí,
že bez volby a studu rozkoše jsem hledal.
Já vše jsem doznal: nechuť, nudu, žárlivost,
ženu se zhnusující její poezií,
to, že jsem vzýval ji a dal se znaviti jí…
Život je prostřednost, a já jsem křikl: Dost!…
Zda nejeví se snad jen nízkost tím, vše říci,
čin duše ješitné i v samých vadách svých,
jak šaškovi je pýchou úškleb jeho lící
a ženě líčidlo či zrádný její smích?
Není-li v skryté hloubi srdce pokrytcova
víc pravé hrdosti, ba důstojnosti snad…
Proč, kdyžtě pod škraboškou každá tvář se schová,
své plné upřímnosti poklad vymrhat?…
Co na tom! Pravou tvář přec zjevit je mi milo,
ve vráskách nelícných kde zármutek je vryt,
byť otrocké i chtíčné, vadné, plané bylo,
mně přec je milejší své srdce obnažit…
Chceme-li sestoupit až na dno, chceme-li
své city nejdražší u volbě roztříditi,
tu jako zříme oheň, když už dlouho svítí,
byť rudý doposud, se slehat v popeli,
tak v žasu vidíme, že třpyt ten plamenný,
ty myšlenky, jež světlem zdály se nám pláti,
pohledem jasnozřivým trochu zkoušeny
se v trtech ubohých a smutném prachu tratí…
Ach mluvit je jen třísnit to, co milujem!
Bez chvěvu nervů však a duše rozechvěné,
bez toho vznětu, jenž nás pudí dát se všem,
těch křiků rozryvných, co v jádře je v nás cenné?…
Nic svato ve mně není, závoj roztrh jsem.
Kdos ctnostný, ode mne se můžeš odvrátiti!
V svém nebi chudobném a skoro bezhvězdném
zřím kousek pravé modři prvně ve svém žití…
Ó pravdo, v krůpějích jež z duše naší kaneš,
bezděčné pohnutí k zpovědím nutící
svobodné sebedání, jež jak oheň planeš,
vy jste ten ideál, za kterým jíti chci:
Bez hanby, ostychu chci mluvit plnohlase,
neb doba výčitek mi přešla dětinná…
Že není lásky, vím, než ta, jež doznává se,
a jenom mlčení že příchuť smrti má…
(Les lčvres et le secret)
LÉO LARGUIER
OČEKÁVÁNÍ
Já jako voják jsem, jenž doposud se nebil.
Nad krbem na hřebík jsem pověsil svou zbroj,
ni nejsem vítězem, ni přemožen jsem nebyl,
čekám, a den co den můj roste nepokoj.
Jsem bitec úzkostný, jenž čeká povolání,
jím nachvat, sotva sedě u svých černých vrat,
lehám si, abych snil a doufal, v záři ranní
že mladé vítězství v zahradě najdu snad.
Čekám, než nikdy nic… Jen zralý plod se zřítí,
vlaštovka přeletí, a tak můj život míjí
šedivý deštěm, zpestřen blankytem… Mé žití
je vznešené a smutné, rovno elegii.
(Les isolements)
GEORGES PÉRIN
DĚVČÁTKO!…
Tak jako čmelákem nad mezky při vyjetí
bič ověnčený snáší se a zase vzletí
a tančí v rychlých kliček načrtané spleti,
tak nade vším, co po dni den se k cestě má,
se vznáší, míhá se a tančí láska má.
Má láska: pohnutí tváří v tvář věcem světa,
života lehký dotek s laskavými city
družnosti! Láska má: jas, který na vše slétá
z mých očí, z mého srdce, všady, třeště, zpitý!…
Nad tím, co nerozhodně vůkol chvěje se,
víří a zapráská a plynným vzduchem vlaje,
a mírným skokem v budoucno se přenese,
