se má roztahovat do švarmlinie a do viklte linie a hned nato dvojitá

tuplšvarm a doplraj a udělat čtverec a najednou se rozprchnout, jako

když do vrabců střelí, a zase se scházet kamarád ke kamarádovi a

generál zvedne šavli špičkou k nebi a ty šarže musejí vědět, co to

má znamenat, protože generál nebude křičet na šestnáct kumpanií

vojska, to samý jako dirigent orchestru přeci nebude pokřikovat na

hudebníky, ty vole, nevidíš tam tu korunku? ale má proutek, ne aby

ho švihnul přes ucho, ale dirigoval, dával znamení, takovej maršál

ovšem, ten zase má tu starost, aby se bitva vyhrála a moc lidí

nepadlo, mě dělali frajtrem, ale já jsem to nechtěl vzít, pořád vás

posílají na vedetu a na patrul, pořád do vojenský školy, na pokraji

lesa se všecko kreslí na tabuli a poručíci volají, šarže zu mir! a

když se někdo chce vyčůrat, tak to musí hlásit, pak jdete na frontu

a podle silnice začne přibývat neklamných znamení, munice, granáty

a ranění, jeden voják dostal z vody průjem, anobrž diaré, to mám

ještě, slečno, paměť, co? a ten voják seděl v příkopu se řemenem na

krku a generál Zelikowski seskočil s koně a řval, jaké to vojsko

zasrané, kurvy posrané! a přetáhl toho vojáka šavlí po zádech a pak

se mi zjevila fronta, ten zmatek, jak jeden druhýho nabodl omylem

a slepotou a slabotou, ale jen pořád dál a dál, aby se nepřítel

nezakopal, ta nervozita oficírů, škadrony se válely v krvi i s

koněma a všecko hořelo a stromy lítaly v povětří, saniteráci

odváželi koníčkama raněný někam do lesa, ale slečny nesměly na

frontu, ty byly v Přemyšlu a Krakově ukrytý ve veřejných domech, tam

ve dveřích jsou okýnka, díval jsem se tam a jedna otevřela a povídá,

copak, vojáčku? a některý pak za to chtěly chleba, poručík Hovorka

nám radil, abysme si radši namlouvali slečny z privátu, takový

slečně koupíme cukroví a láska jako trám, jdu tedy s dcerkou učitele

a ta mi říkala, že by za to chtěla housku, nebo rohlík, povídám, já

nic nemám, jen tenhle komisárek, tak ona mi políbila ruku a já jsem

jí za to vypravoval, jak jsem hlídal ve Splitu starej vagón, kterej

byl plnej ekrazitu, jak se s ním vyhazujou mosty, a že ten ekrazit

vypadá jako mucholapky, nebo prášek z lékárny, pak jsem jí četl ze

snáře, se slečnou se ve snách baviti znamená povážlivou špekulaci

a se ženštinou v noci žertovati, nedej se zlákati mámivou řečí...

a nakonec jsem tý učitelský dcerce řekl, že panenka ladně vyglondá,

a ona mi odpověděla, a panáček též, a přála mi, aby už brzy bylo

zavěšení zbroní, takže jsem byl vždycky kavalír, dopisovaly mi ty

nejpřednější krasavice Evropy, v Ziegenhalsu jsem si naklonil srdce

dcerky jednoho fabrikanta, měla na sobě žlutej tylangr a modrý

šatečky, já jsem ji vezl po lesním rybníčku a zpíval jsem jí, Mein

Herz ist ein Bienenhaus, a pak se lodička začala potápět a já jsem

ji zachránil, protože tam bylo málo vody, a ona se jmenovala Anna

Hering a psala mi růžový psaníčka, celý městečko z toho bylo na

nohách, s kým si dopisuju, jednou mi poslala voňavku Májový kouzlo,

vonělo to jako konvalinky, a já abych se dostal z vojny, tak jsem

kouřil viržinko smáčený v šafráně, to jste museli dávat bacha,

abyste neměli žlutý prsty, tak jsem si je ohryzával do krve, to je

to samý jako oklamat krásnou slečnu, omráčit vás slovem, že i

nebožtík starosta, kterej přišel do baru zkontrolovat, jestli mají

krasavice krásný lejtka, i ten starosta to uznal, no jo, za peníze

to dokáže každej vůl, ale jako vy, zadarmo, to je bravurní kousek!

a zase jsem zvítězil, protože jsem na to šel tou samou technikou

jako oficíři, kluci, říkal poručík Hovorka, musíte na takovou jít

jemňounce, jako když si špičatíte tužku, to na ženský spíš platí než

na ni vytáhnout bajonet, tak i já jsem nikdy moc nemluvil, spíš

pozoroval, jaký mají krasavice zločinecký sklony, až to vyvalila

sama, že má ráda cigarety a víno, a já jsem odpověděl, a to já zase

ne! a copak máte rád, řekla, a já povídám, já jsém, slečno, milovník

krásnejch slečen, a vona prohlásila, tak to jste pěknej sviňák, a

hodila po mně střevíčkem, ovšem jednou tak jsem by poctěnej, že jsem

mohl jet do haubickejch kasáren na Iduně, na generálově kobyle, no

krasavice, braunová s bílou hvězdou na čele, jak kinohvězda, hvězda

podobná prostřelenýmu kapesníku, a jak jsme letěli, ta Iduna a já

na ní, tak jsme přejeli babu, ta baba udělala kotrmelec, až jsem měl

strach, jestli si něco ta Iduna neudělala s kopytem, protože generál

by mě postavil před válečnej soud, a tak jsme letěli Olomoucí a

Iduna proskočila vratama, tak tak jsem sehnul hlavu, radši jsem se

jí držel kolem krku, a to bylo mý štěstí, protože rovnou vletěla do

maštale, to jsem potom šel na malinovou šťávu do kantýny, tehdejšího

času tam měli hezkou holku a jmenovala se Cílka, která hned se mnou

tancovala, a šéfová žárlila, hned, Cilinko, jděte do kuchyně! a

lísala se ke mně sama, a ta Cílka čistila nože a ukazovala za zádama

svý představený, jak by ji nejraději zabodla, a šéfová mi řekla,

vojáčku vy jste nějak temperamentní, tak jsem jí vypravoval, že

kdyby se jí zdálo, že chytala ve snách bažanta, že brzy se do jejího

srdéčka láska vloudí, a šéfová hned mi dala do kapsy stovku egyptek

a prosila, abych pokračoval, a Cílka v kuchyni ukazovala nožem,

kterej čistila, jak by podřízla svou představenou, který jsem řekl,

nejhezčí ale sen je viděti dobře vytopenou světnici, to znamená

milování dvou osob, a šéfová se vrtěla na židli a tak jsem jí

pošeptal, ale nejmilejší je sen, kterak se dva voli trkají, to že

je opravdové štěstí v lásce, a hned jsem dodal, já že jsem na to

doplatil, že jsem měl z toho vošklivou nemoc a že jsem byl na léčení

v Brzadíně, a šéfová hned odsedla a šahala mi do kapsy pro ty

egyptky, ale já jsem řekl, dámo, co se jednou dá, to se z ruky

nevydá, a ona to uznala a dala mi na cestu štamprli a děkovala, že

už taky takovou nemoc měla, že jsem ji předem laskavě upozornil, tak

jsem šel do Uránie s jednou mlíkařkou, hráli tam židovskej kousek

na horním náměstí, jaký trápení měl nějakej Ahasver, ta mlíkařka mi

pořád lízala uši a ptala se mi, jestli bych si ju vzal? povídám, ale

jo, ale já ještě nejsem od vojny a jednak jsem slabej na prsa, že

ale mívám sny, v kterejch se mi zdává o kanárkovi zavřeným v kleci,

a to podle Anny Novákový znamená, že navždy budu stižen touhou po

svobodě, a ta mlíkařka mi šeptala, o jé, s vámi bych to chytila! a

vlasy jí voněly mlíkem a vanilkou, třetí den nato jsem jel do

Jugoslávie k moři, ach tam byla vichřice, to šílenství přírody,

který když se mužskýmu vrazí do poklopce, tak začne bejt spisovatel,

vlny jako náš barák, až na cestu to vyhodí lodičku a kamení hrká a

drolí se ze skály, taková mořská bouře převalí i vagón, odnese do

moře lidi i s oslama, jak se vracejí z vinic, to se dělají takový

sloupy vody, jak věže, a my vojáci jsme měli bídu a hlad,

panenkomarjá! žrali jsme mrtvý rybičky a armáda tak poklesla na

duchu, že jsme chodili žebrat, na kasárnách byl zlatej nápis:

Vojárna Krále Jusupa, ale obrlajtnant vyškraboval kotel od kukuřice

a byl to obrlajtnant, to tak vidět generál Zelikowski, ten by ho

pošlohal rákoskou, jeden fešák židáček si vzal lakovanej pás a dal

mi zlatku, abych mu vypucoval kvér, že půjde navazovat mezinárodní

styky do města, pak přišel zupák Brčul, hovado dva metry a samá

zlost, a kde je židák? povídám, že šel do grádu, a ten zupák začal

nadávat, jebem ti boga a kurec na drobnj! a že freiher von Wucherer