se, budeme chystat svatby, ale já jsem se nedal, jak Goethe jsem

řekl, že jsem slabej na prsa a spíš mám sklon k básničkám, tak se

toho zalekli, ta Mařena mi potom koupila kravatu a niklovej prsten,

ale už jsem četl spisek páně Batisty o zárukách blaha manželského,

tak jsem fingoval, že myslím na hudbu, a tak si ju vzal nějakej

Jetrudka, měli spolu bídu a šest děcek, ten Jetrudka byl pořád

vožralej, jen si před Mařenou kejchnul a už byla v naději, tak

polovička těch děcek šílela a ta druhá polovička, když to

domejšlela, tak se voběsila, potom věřte snáři Anny Novákové,

novorozené děťátko pěstovati, potěšení! to leda může nadělat děcek

starosta, ale když děti pláčou, to není žádný potěšení, starý

Rakousko si potrpělo na parádu, ale z druhý stránky, když jste šli

na špacír, tak jste packali o nastavený protézy žebráků, místo abych

se těšil dívčím poprsím, tak jsem litoval tu drápel, jednou ale tak

jdu sám a jedna krasavice, židovka, nos jak hák od vagónu, seděla

na mezi a čekala tu sobotní první hvězdu, neměla kalhoty a já jsem

se jedním vokem koukal tam, kam se rád díval Goethe, než začal psát

básničku, a já jsem ji oslovil a rozpředl se mezi námi důvěrný

poměr, vona mi vykládala, že umí jezdit na bicyklu bez držení, to

tehdejšího času byla revoluce, a já jsem jí vykládal o jednom

četníkovi, jak někde vyšťáral předpis o hygieně občanů a jak podle

toho předpisu chodil osobně omejvat mladý cikánky do patnácti let,

jak starý cikáni museli ohřát vodu a potom jít pryč, a četník si

vysvlíkl kabát a vyhrnul rukávy, jak potom jeho velitel se díval

klíčovou dírkou na ten plněný předpis o hygieně, a jak toho četníka

dostal před soud, a pak tam chodil sám umejvat ty mladý cikánky a

starý cikánky se divily, proč taky neumejvá je? a ta židovka, která

seděla na mezi a čekala na sobotní první hvězdu, tak ta se zapýřila

a pošeptala mi, že vona taky tak dvakrát není čistá, a já jsem byl

na tý mezi vítěz, jindy jsem chodil s dcerou defraudanta, s tou mohl

kamarádit málokdo, hráli jsme spolu diabolo, a jak se nakláněla, tak

jsem jí koukal za halenku, jo Helenka se jmenovalo to defraudantovo

dítě, ta měla tak krásný poprsí, že dlouho ještě, když jsem si na

to vzpomenul, tak jsem z toho koktal a dělal pravopisný chyby, a tak

jsem si uchoval iluzi tu samou, jako měl Kristus Pán, chodit s

krasavicema, ale nepouštět si je moc na tělo a bejt svobodnej, tak

jako byl doktor Karafiát, kterej trnul hrůzou, aby nepotkal ani ve

snách babu v košili, tohle by porazilo i spisovatele a ti jsou

zvyklí na ledacos, otec ty defraudantovy dcery mě lákal do služby,

ale já jsem věděl, že má dva syny, fešáky s cvikrama, ale ten jeden

synáček zpronevěřil pokladnu, a tak jak to byla tenkrát móda,

zastřelil se z brovninku, z brovninku se stříleli jen členové

panujícího rodu, a toho druhýho syna zase žena, jmenovala se Nina,

obryně samej samet, ráda pila rosoličku, a jak vážila vodu ze

studně, zamotala se jí hlavinka a spadla tam a našli ji až za

tejden, protože mysleli, jak tenkrát bylo zvykem, že ji unesl

nějakej študent, už byla nabobtnalá a vošklivá, ach panenkomarjá,

ten život je stejně k zešílení krásnej, nechtěl jsem vstoupit do

jejich rodiny, protože jejich strejc byl fanatik nábožensky

založenej, blouznivec našich hor, kterej líbal zem a od baráku

odervával ploty, protože když prej v nebi nejsou ploty, tak na zemi

taky ne, byl už tenkrát předchůdce rozvorávání mezí mezi lidma,

pořád klekal na náměstí a volal, že ploty mezi lidma vodstraní

láska, lidi ale mysleli jináč, tak hned šli domů si lehnout s ženama

na kanape, a tak ten strejc se oběsil nakonec na hřbitově na kříži

svý matky a farář nadával, že se znovu musí světit hřbitov, divíval

jsem se, jak ve snáři Anny Novákový se mohla objevit věta, ve snách

v kostele věšen býti, brzy se staneš představeným kostela, když

sebevrah má býti pohřben v noci, ve vší tichosti a na místě zvláště

odlehlém, nebo ten notářů štabarzt, jeho žena klenot, ten samej

systém, slečno, jako vy, ta když k nám chodila pro mlíko, říkala mi,

nešel byste na chvilku k nám? vypadáte jak nebožtík Strauss zamlada,

její maminka pocházela ze zámku za Přemyšlovicema, jmenovalo se to

Hlochiov a patřilo to Bochnerovi a její tatínek, notář taky, jezdil

čtyřma bílejma šimlama a šest strakatejch dog s vyraženejma jazykama

lítalo za kočárem, a ten syn měl bledě modrej kabát jak nebe,

kalhoty černý a s červenejma lampasama, kam se který vojsko na to

hrabe, na tu krásu na pohled, vojáci dneska chodějí jako kmotry, ale

tenkrát každej voják utaženej v pase jak slečna, a když přijel na

urláb, tak holky čuraly volej, protože vojáci nosili šněrovačky, a

takovej štabarzt měl dvě řady knoflíků a zlatej límec taky samý

zlato, límec kolem dokola podloženej hedvábím, generálarzt nosíval

vlnovitej štráfek a celej límec ve zlatě, no něco nádhernýho, to jen

příroda, když se chce pochlubit, že něco svede, tak udělá na

konkurenci takovýho ledňáčka, nebo papouška, jenže Rakousko kromě

tý parády a žebráků mělo disciplínu, ze který si vojáci často museli

zoufat, jak je tejrali a bili, to zavírání a špangle, no koncentrák

hadr, ale ten štabarzt notářů byl samá pejcha, na vojnu šel, jako

když krasavice jde na špacír, a stal se mu ten malér, že jeden voják

zavraždil druhýho a ukradl mu peníze, který dostal na vojnu od

maminky, a ten vrah nalil tomu zavražděnýmu do huby kořalku a

štabarzt ještě do toho ubožáka kopal, protože myslel, že se vožral

ve službě, ale jeden tachonýr to všecko pozoroval a hlásil to, a

štabarzta zavřeli, a on se oběsil na ručníku v kriminálu, ale když

ho pohřbívali doma, jeho matka mohla zbořit kostel, jak naříkala,

ale zaplatila a sebevraha pochovali na hřbitově, ač ho měli pohřbít

v noci, na místě zvláště odlehlým a ve vší tichosti, to máte,

slečno, na frontě vás pochovají neznámo kam, jako byste ztratila

kapesník, pak Anna Nováková řekne ve svým snáři, umrlčí hodinky

držeti, svatba... a ve snách v blázinci se nacházeti, veliké štěstí

očekávej! ale co se nestalo přednostovi u nás, ten pěstoval krocany

a trnul, aby mu výpravčí dobře přehodil vexle, když jede rychlík,

tak to sám chodil kontrolovat, a rychlík mu vjel do těch krocanů,

no něco parádního, protože ten rychlík za sebou táhne papírky a

větvičky, jak si to hasí, tak za sebou vytáhl i to peří krocanů a

kousky, o staničku dál spadly tři stehýnka na výpravčího, na

přednostu o další stanici se vysypalo peří, jak z jedný duchny,

takovej rychlík, to je něco, když projíždí stanicí, přednostovi z

Libice vytrhl ten průvan jeho povýšení a přednosta si nemohl vzít

novou uniformu, až za čtrnáct dní, když našli to jeho povýšení o pět

stanic dál, jedna ženská šla po trati, aby byla doma dřív, nesla

zabíjačku a přejel ji rychlík a za sebou vytáhl ze zabíjačkový

polívky kroupy a postříkal jima výpravčího v sousední stanici, to

ale jsou lidi na trati, zřízenci, který spouštějí šraňky, kolem

domečku jsou pole, v noci je nikdo nevidí, ale voni si pucujou boty

a vyčesávají uniformy a potom stojí u spuštěných šraňků, salutujou,

rychlík kolem si to fofruje nocí, zapráší je a postříká, nikdo ty

zřízence nevidí, ale voni stojejí v pozoru a salutujou nočnímu

rychlíku, takový lidi jsou zbytek Rakouska, proto Lukas,

garnisoninspekcion, ani nebil, ani nedával tresty, zato Zelikowski,

to byla svině, pomlátil vojáky a dával je uvazovat na stromy, hlavně

šarže, aby věděly, jak to má vypadat, když on jede na koni a armáda