Vedle ironie a grotesky vás právě stejné nazírání na obyčejné směšné lidi pojí s naším Örkényem. Tak vyrostli Tótovci i Ostře sledované vlaky.

A v tom je veliká pravda. To nazírání mě vzdáleně pojí s panem Örkényem, který má přibližně tu samou poetiku, jak jsem to viděl v těch Tótovcích v Činoherním klubu. Přibližně tu samou jako já v novele Ostře sledované vlaky. Ale já jsem to jenom viděl, já jsem jeho romány nečetl, četl jsem jen takové mikropovídky. Ježíšmarjá! To jsem úplně padl na záda! To je nádherná knížečka, to je jako ta próza, ta Baudelairova malá kniha. Když jsem viděl Örkénye v divadle, tak jsem najednou viděl nebo věděl, že tady je můj soupodstatný spisovatel, a nevěděl jsem, že je taky tak stár jako já, dokonce starší, než jsem já. Věděl jsem, že když přijel do Prahy, tak o mně mluvil. Bylo mi řečeno, že ve svazu spisovatelů měl přednášku, takovou besedu, a velice často tam o mně mluvil. Byl by se chtěl se mnou setkat, ale já jsem byl zrovna někde pryč. Paní Örkényová, která přišla a byla tady a viděla Něžného barbara v Činoherním, řekla přesně: To je škoda, že to nemohl vidět můj manžel, protože ti dva lidé, aniž by se potkali a viděli, mají stejnou poetiku. Tak jsem byl poctěn tím, že si mě přál pan Örkény poznat. Bohužel k tomu nedošlo. Paní Örkényová řekla o naší poetice, že je příbuzná… Kličky na kapesníku, myslím si já.

Tato Örkényova myšlenka by mohla zaznít i z vašich úst: „Národ bude dospělý tehdy, až se naučí smát sobě, a ještě i tomu, co někdy bylo k pláči a děsné.“ Vy říkáte asi totéž. Örkény napsal groteskní komedii s názvem Hledači klíčů o tom, jak si nepřiznáváme vlastní nezdary, a dokonce že ty nezdary označujeme jako úspěch.

Uvědomění si porážky je počátek vítězství. Ale svět není nic jiného než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než pořád vítězí, tak jako po srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, když se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem nezavinil, a tak všechny prohry jsou moje vítězství. Nejkrásnější nemoc na světě je zdraví. Většina lidí je tak nachcípaná, že opak je výjimkou. Člověk musí být hodně nemocen, aby pak mohl být zdráv. Aby si pak mohl dopřát ten luxus… psát.

Možná že se vám to bude zdát podivné, ale identitu Örkényových textů se životem mi potvrdil jeden jeho případ: „Kromě otce a maminky jsem nad nikým neplakal. Naposled jsem byl půl minuty na hranici pláče, stalo se to v Los Angeles, kde mě mojí hostitelé vzali autem na mořské pobřeží. Toto město brázdí křížem krážem nespočetné množství autostrád; šest proudů sem, šest proudů tam valí se auta. Tady jsem viděl stát samotného slepce, chtěl přejít na druhou stranu. Stál s holí, klepal do asfaltu, čekal na pomoc, ale člověk tu může jet dlouhé hodiny, než uvidí chodce. Nevím, odkdy tam stál ten slepec, a nevím, dokdy tam ještě stál; vím jenom to, že čekal zbytečně, neboť na těchto strádách se nelze zastavit. Byla to past dvacátého století a z toho mi zaslzely očí.“ U vás taky existuje identita vašich děl a vašeho života.

Právě o to se snažím, aby ta identita byla. Tam, kde jsem zklamal já jako člověk, tam zklamou i mí hrdinové. A na co jsem já pyšný, a jsou to obyčejné lidské maličkosti, na to jsou pyšní i mí hrdinové. Pokud jsem já kdy psal, tak jsem se snažil vycházet vždycky z toho, jak to je, a ne z toho, jak by to býti mělo. Nikdy jsem dopředu neměl žádný program, třeba jako humanismus. Je to sice krásná věc, ale já proti tomu stavím hominismus; prostě příběh, události obyčejného člověka, ne jako program promítat se do humanismu, promítat se do nějaké velké ideje a vytyčit hrdinu, který by ve jménu něčeho velkého jednal, jako by věděl… Ne. Prostě obyčejný člověk, který to sice dělá taky, ale bez těch velkých gest, bez velké euforie. Mí hrdinové, když jsou euforičtí, tak jsou euforičtí, ale ve jménu hominismu, tedy obyčejného lidského života. Mně se dokonce zdá, i to jsem se naučil, že spisovatel má být pokorný, má žít přibližně tak, jak žijí ti druzí. Nemá si pro sebe vytyčovat nějaké příliš velké nároky, dokonce jisté období, pokud možno v celém svém životě, nemá mít přepych. Já jsem se odstřihl od pěti pokojů, od pivovaru. Vědomě nebo podvědomě, to je jedno, ale věděl jsem, že takhle začínali mí předkové, můj dědeček a babička, kteří když se brali, tak měli: babička budík, aby mohli včas vstávat, a dědeček půllitr na pivo. Já jsem začínal taky tak. Jde právě o tu jistou obyčejnost, sám sebe potlačit v tom smyslu, abych se neobklopil jistým přepychem a knihovnou a ústředním topením a tak; to bych byl mohl, ale já jsem od toho vždycky upustil. Dalo by se říci, že jsem zámožný člověk, ale většinu času trávím v tom mém Kersku, na mé chalupě, kde mám vodu jedině tak, že mám pumpu. Já mám pumpu, já všechno musím nosit v kbelíku, tak jako to nosí ti obyčejní lidé. Dneska už se to nenosí, dneska všude mají splachovací klozet a tak. Já mám všechno postaru, všechno hmatovým prožitkem a zážitkem, všechno jde přese mě, já tu vodu vidím, já tu vodu pumpuju, já ji nosím v těch kbelíkách. To všechno jsou zdánlivě maličkosti, ale z toho já jsem živ. Pozor, jsem ctitel živlu, já rád zatápím, já můžu topit zároveň v pěti kamnech, pro mě je to vrchol. To byla právě ta Libeň, kde jsem měl kamna, záchod venku, když padal sníh, i moje žena chodila padajícím sněhem na záchod venku, topili jsme v kamnech, měli jsme velký džbán a chodili jsme pro pivo, a žil jsem prostě s obyčejnými lidmi, kteří mě oslovovali, říkali mi Bohoušku, někteří mi říkali doktore, ale byl jsem jejich a byl jsem tím poctěn, žít mezi nimi. Vždycky mám dojem, že obyčejní lidé mají daleko intenzívnější život, lidé, kteří chovají králíky, lidé, kteří si dovedou sami okopat svoje brambory, kteří chodí do své hospůdky, kteří žijou docela obyčejný život, tak ti mají z toho života daleko víc než intelektuálové. Čili moje snažení i v tom psaní bylo vždycky potlačit, že intelektuál je navrchu. Naopak, ten člověk dole, ten, co je na společenském žebříčku téměř nejníž, tak ten je u mě vrchol, ten mi řekl vždycky o životě daleko víc, než mi řekl intelektuál. Intelektuál zpravidla pouze ví, kdežto obyčejný člověk to má hluboce zažito, a ten zážitek, to je můj bod takového odplutí. Jak jsem vám řekl na začátku, že jsem si celé jisté období říkal zapisovatel, že jsem zapisovatel těchto událostí, které mi vyprávějí obyčejní lidé, ne jako teď, že tady sedíme před magnetofonem, ne. Známe se v hospodě deset a dvacet let, a tu někdy pod dojmem chvil nebo situace najednou ten obyčejný člověk řekne něco, třeba než jdeme domů, takový dědek řekne: do hrobu patří jen tělo zhuntované; nebo taková kelnerka si posteskne a najednou řekne: v tak lidnatém městě, a já jsem tak samotinká. To je, jako když mi to vyrejete nožem, prostě to mám vytetováno a nepotřebuji si nic psát, poněvadž tyhlety story, ty já si pamatuji. A z toho já sestavuji, nebo je mi to hnací silou k tomu mému psaní. Takže když jsem toho plný, když mám hlavu jako dvouleté zelí, když mám tu hlavu téměř k prasknutí, tak vlastně působí zákon přetlaku. Musím si najít tu chvíli, kdy najednou mám představu toho celku, toho prostěradla, v kterém to leží, prostě sednu a musím to přehrčet alla prima do toho psacího stroje, a je to tam. Dřív jsem s tím pracoval. Rozstříhával, sestavoval, opisoval, dá se říct, že polovička těch mých věcí, i ty Ostře sledované vlaky, jsou nejen rozstříhané, ale jsou přepisované zpravidla tak pětkrát šestkrát. Teď jako starý pán si dovoluji ten luxus, že několik knih jsem napsal jako alla prima. Nebo jsem udělal tři variace a vybral si tu, která se mi nejvíc líbí, ale takový Anglický král, ten je psaný alla prima. Ten je psaný na střeše, za osmnáct dní nikdo nepřišel, já jsem napsal všechno to, co jsem věděl, a poněvadž žiju v hospodě, tedy od těch druhých… Začátek mi napověděl vedoucí u Modré hvězdy v Sadské.