Tady vidíte, že tak jako v životě jsem musel udělat kličky na kapesníku i v textech a jít tam, kde neočekávám ani sám sebe… To je ten Klímův ludibrionismus, ve kterém všechno povstává ze svého opaku, to je ten smích antických bohů nad tím, kterak protiklady stojí vedle sebe, to je ta teskná rozkoš grotesky Otty Dixe, jak všechno na světě je dialektické… tady je to slavnostní a hned vedle to komické… ženu svou mrtvou viděti, radost, šílenství, vdavky… prodávám běláčky, králíčky, upomínkové kapličky, vánoční sklo. Ó bratří… to jsou útržky mé básně Jaro, léto, podzim, zima a věčný Silvestr, a tam jsem najednou docílil hlubiny sebe sama. Avšak tím, když jsem docílil nebo našel tu svoji podstatu, tak jsem, sotva mi otrnulo, začal zase psát, začal jsem přidávat metafory, zase jsem spíš měl to plození v krásném. – Žil jsem v tom Nymburce a v roce padesát jsem zjistil, že tam už nemůžu žít, že jsem zkrátka moc mladý pán, který bydlí v pivovaře, má se dobře, chodí hezky oblékaný, čili že se musím od toho Nymburka odstřihnout. A tak jsem se přestěhoval do Prahy a tam jsem žil a žiju dodneška, a v té Libni jsem žil čtvrt století. Najmul jsem si prázdnou místnost, bývalou kovářskou dílnu v Libni, Na hrázi 24; no, teď bydlím jinde, ale tam jsem žil čtvrt století. Moje klička na kapesníku. Tak já jsem tam přišel jako mladý pán, začal jsem jezdit do Kladna, začal jsem žít takový život dalo by se říci proletáře, no a tam jsem napsal tu Jarmilku, tu Majitelku hutí, to jsem musel, tím totálním realismem, ve kterém jsem žil. A tak tím, že jsem se odstřihl, napsal jsem totálně realistickou, dosti dlouhou povídku, která se blíží dobré reportáži nebo práci českého novináře, bez metafor, jen výpověď o tom, co jsem viděl na Kladně, a moje hrdinka je docela obyčejná holka, nosička svačin, a to je všecko. Čili to jsou léta padesátá, tam jsem se dobral toho jistého totálního realismu. Ovšem jak léta postupovala, tak zase to prostředí ve mně vyvolávalo asociace, metafory, a zase jsem začal psát tak jako předtím, ale obohacen, najednou ta lyrika malého města, těch krásných západů slunce, se mi zjevila tady v ocelárně. Psal jsem totálně realisticky vlastně o tom, co jsem tam viděl, při těch martinských pecích, působilo to na mě zrovna tak ohromujícím dojmem jako na onoho mladého pána, který se procházel s hezkými děvčaty podél vody, chodil na výlety a psal básně. Tady v Kladně padesátých let jsem zase napsal Bambini di Praga, Krásnou Poldi, tady jsem vlastně začal psát literaturu spíš proletářskou, zatímco v mládí jsem byl vždycky inspirován městem a Ungarettim. Ale vrchol byl pro mě Apollinaire. Až najednou v těch letech padesátých jsem se dobral něčeho, o čem píše Whitman, Sandburg, Eliot v Pusté zemi a pochopitelně Joyce. Joyce byl pro mě takový ten obr, kterého čtu až dodnes. Jeho Ulysses je pro mě rovněž vrchol, tam je vlastně všechno. Celé moderní umění je v Ulysseovi, který je psán někdy od roku 1912 až 21, takže všechny formy, to jest dadaismus, realismus, surrealismus, psychoanalytičnost, jím procházejí; ten proud nakonec v paní Molly Bloomové, to je na pohraničí podvědomí a vědomí, taktak prosvítá; takže Joyce mě uhranul a dalo by se říct, že pro mě je vrcholem literatury, ve které splývá poezie s prózou, s vědou, s hudbou. Dokonce on sám byl hudebník, epizodu Sirény má dělanou ve formách meistersingerů Richarda Wagnera, psanou jako kvintet. Každá epizoda Odyssea má svou barvu, svůj orgán, svůj způsob, svou formu, avšak dohromady to potom tvoří gesamtkunstwerk, a pro mě je to vrchol. V Libni Na hrázi jsem si často četl několik stránek z Joyce, kde páter Conmee vykládá školní mládeži, že taková Věčnost, to je hora písku asi jako Mount Everest, že jednou za sto let přilétá ptáček a v zobáčku odnáší zrníčko písku, a když tak odnese celou tu horu písku, Věčnost ještě nezačala. Usoudil jsem, že tragický pocit života a humor jsou dvojčata, cesty vycházející z téhož údolí, že strohé drama nakonec vyjeví tu samou podstatu jako triviální groteska. Já jsem ze skotského střiku odvodil rytmické střídání obou poloh, studený proud jsem střídal s horkým, tak jak to uměl Babel, který dovedl v textu položit vedle briliantu kapavku. Kdybych já mohl teďka ze stanoviska muže, kterému je sedmdesát let, sestříhat dílo, co jsem zatím napsal, tak bych vzal nůžky a sestavil z toho zhruba také takového Odyssea, protože i já se považuji za člověka, který by1 tak jako Odysseus vtažen do války, aniž by chtěl. I já jsem se války účastnil jako výpravčí, aniž bych chtěl. A jako on miluji hudbu, díky Rabelaisovi rád cituji, jako i pan Joyce rád citoval, a kdybych mohl, tak shledám jistá místa, která bych mohl vystříhat z těch mých knih, a byl bych velice poctěn, kdybych sestavil knihu, která by byla jako Ulysses, anebo třeba jen Portrét mladého umělce. Událost jednoho dne, která se snoubí s mýtem…

A kdy se to chystáte udělat?

Na to jsem přišel právě teď. Já vždycky přicházím na věci teprve dodatečně, když se na to podívám zpátky. Co jsem řekl, řekl jsem vlastně poprvé ve svém životě.

Když o vás hovořím se svými přáteli, vždycky narazíme na Roberta Musila a Jamese Joyce. Přes strýce Pepina, přes ty, kteří jako by chtěli vstoupit do vlastního stínu, dáváte zprávu o osudu tohoto českého Blooma.

Možná. U nás vyšel Portrét, pak Ulysses a Anna Livia Plurabella a Dubliňané…

Z Portrétu je známý pojem epiphania. Já bych řekl, že ve vaší lidské podstatě a v té neustálé metamorfóze koření i vaše současná spisovatelská podstata, která je v tom, že jste prožil fáze realismu a velké poezie, a přes ně jste se dostal k magickému realismu.

Snad. Já vždycky vycházím z události, a událost je místo, kde je právě ten magický realismus. Kde ta skutečnost je najednou i fantastická, kde skutečnost, kterou jsem zažil, právě dík mé pohyblivosti a vyhledávání takových umělých osudů, díky těm mým bláznivým romantickým zaměstnáním, velice často vyjevuje či poskytuje území reality, které se blíží až k fikci, nebo se blíží jisté legendě. Já o sobě vyrábím legendy. Ta legenda vždycky vychází ze skutečnosti. Avšak tak, jak se já skutečnosti zmocňuji díky mému pábení, objeví se tam najednou fikce. Takže já ten konec úplně obrátím a prostě to nějak zaokrouhlím a vnitřně scelím, a tím mi vznikne něco jako kapka, ta pravá povídka, která musí být ovšem ještě dokreslena, poněvadž jinak by to byla pouze reportáž. Literatura nebo to, co je ve mně, mě neustále nutí, abych to maličko pozměnil, abych to maličko vylepšil, abych tomu dokonce dal nějaký svůj smysl nebo nějaké svoje ozvláštnění, totiž abych se přitom také trochu bavil, a bavení je právě ten ludibrionismus. Čili já to maličko musím posunout někam jinam, a tím se stane to moje vyprávění, ta moje story tou mojí povídkou… Jak víte, ty moje útvary nejsou obyčejně tak veliké, buďto je to báseň nebo pikareskní román, nebo je to maximálně balada nebo novela, jako Ostře sledované vlaky, ale vždycky to musí mít nějakou takovou katarzi. Ovšem moje katarze nejsou programované, nejsou à la thèse, nýbrž vyvěrají právě z té hravosti, i když to končí špatně, jako Ostře sledované vlaky. Přesto jsem to musel zakončit tak, jak jsem to zakončil, to jest jako umělecké dílo nebo něco, co se mu podobá, čemu říká Šklovskij ozvláštnění, čili ozvláštnil jsem nejen způsob toho vyprávění, ale i strukturu tím, že dělám kličky na kapesníku…

Novela Ostře sledované vlaky je sice paradoxem, ale vyvěrala taky z té hravosti, vždyť hravost je v tomto případě metodou.

To bylo zvláštní. Napřed jsem si udělal jen poznámky, které vyšly v Poupatech. Jsou to jenom setkání a návštěvy. Já jsem chodíval k přednostovi v Nymburce a on velice rád naslouchal tomu, co já jsem vyprávěl, co jsem zažil za toho protektorátu, za války, kdy jsem byl v Dobrovicích jako záškolák a v Kostomlatech u Nymburka jako výpravčí. A všichni, kteří to poslouchali, byli tím mým vyprávěním, vyprávěním lehce směšným, okouzleni. Třeba přednosta a holubi, kdy přednosta čekal, že dostane povýšení, a když tam přijede ředitel, tak on přijde od holubů celý zaneřáděný. Prostě všichni, i výpravčí, i pan přednosta, ti, kteří to slyšeli vyprávět o někom jiném, o přednostovi z Dobrovic, byli tím ohromeni tak, že nemohli mluvit. Protože najednou měli ten prožitek – co kdyby se to stalo jim, jak by byli zničeni, asi tak jako on. Takže jsem přistoupil k těm motivům, poznámkám teprve až tak asi za deset let, a napsal jsem Ostře sledované vlaky. A řekl bych: to je můj první rukopis, v tom smyslu rukopis, že jsem si uvědomil, že co teď budu psát, není à la thèse, není moje banalitka. Roland Barthes o tom říká, že rukopis je akt historické solidarity, to jest, já už jsem poprvně počítal se čtenářem nebo s množstvím čtenářů, čili jsem to pojal jako takové poselství. To, co jsem psal předtím, to bylo jen pro sebe. Ostře sledované vlaky je můj první rukopis, první moje angažovaná literatura, protože najednou mi došlo, že ten můj příběh není jen můj, ale že je to příběh několika, třeba i miliónů lidí, kteří se účastnili té války nebo museli žít za toho protektorátu tady. Ale nejen tady, ale i v Maďarsku, v Polsku, v Rusku a jinde, na těch frontách, takže jsem to psal, vědomě jsem to psal jako rukopis, a ne jako krajně subjektivní výpověď. Už jsem počítal se čtenářem a už jsem cítil ten dopad, jak to asi ten čtenář přijme a co asi já mu tam řeknu, aby tím byl dojat, nebo abych mu řekl, že hrdinou mohou být i obyčejní směšní lidé. Ti zdánlivě poslední jsou u mě ti první.