Rumata za sebou pečlivě zavřel, přistoupil zezadu ke katovi a praštil ho jílcem meče do zátylku. Kat se otočil, chytil se za hlavu a dřepl do umyvadla. Rumata tasil meč z pochvy a přesekl vejpůl stůl s papíry, u něhož seděl úředník. Všechno bylo v pořádku. Kat seděl v umyvadle, trochu skytal, a úředník svižně po čtyřech utekl do kouta a tam se schoulil. Rumata přistoupil k baronovi, který na něj zdola hleděl s radostným údivem, popadl řetězy, jimiž byl baron přikován, a na dvoje trhnutí je vyrval ze zdi. Pak opatrně postavil baronovy nohy na podlahu. Baron přestal křičet, znehybněl v podivné póze, pak sebou trhl a uvolnil si ruce.

„Je to vůbec možné,“ rozhlaholil se znovu a koulel očima podlitýma krví. „Jste to vy, můj urozený příteli? Konečně jsem vás na-šel!“

„Ano, jsem to já,“ řekl Rumata. „Pojďte pryč, příteli, tohle není místo pro vás.“

„Pivo!“ vyhrkl baron. „Tady někde bylo pivo.“ Začal přecházet po cele, vláčel za sebou přetržené řetězy a hromoval přitom: „Polo-vičku noci jsem prolítal po městě. Hrom do toho, řekli mi, že jste zatčen, a já pomlátil spoustu lidí. Něco mi říkalo, že vás určitě najdu tady v tom vězení! A prosím, opravdu!“

Přistoupil ke katovi a smetl ho jako prášek i s umyvadlem. Pod umyvadlem se objevil soudek. Baron pěstí vyrazil dno, zvedl soudek, zvrátil hlavu a nahnul soudek nad sebe. Proud piva žbluňkavě zamířil do jeho hrdla. To je nádhera, pomyslel si Rumata a něžně barona sledoval. Na první pohled býk, primitivní hovado, ale on mě přece hledal, chtěl mě zachránit, přišel sem do vězení bezpochyby dobrovolně, pro mě… Ba ne, existují opravdoví lidé i v tomhle světě, mizerném a proklatém… Dopadlo to skutečně výborně!

Baron vyprázdnil soudek a mrštil jím do kouta, kde se nahlas tetelil úředník. Z kouta se ozvalo vypísknutí.

„Tak,“ prohlásil baron a otřel si dlaní vousy. „Teď jsem ochoten vás následovat. Nevadí, že jsem nahý?“

Rumata se rozhlédl, přikročil ke katovi a vytřásl ho ze zástěry.

„Vezměte si zatím tohle,“ řekl Pampovi.

„Máte pravdu,“ souhlasil baron a uvázal si zástěru kolem boků.

„Nebylo by slušné objevit se před baronesou nahý…“

Vyšli z cely. Ani jeden člověk se neodvážil zastoupit jim cestu, chodba se vyprazdňovala už dvacet kroků před nimi.

„Já je všecky rozsekám,“ hřímal baron. „Obsadili mi zámek! A nasadili tam nějakýho otce Arimu! Já sice nevím, čí to je otec, ale z jeho dětí, jak je bůh nade mnou, nadělám co nevidět sirotky. Kruci-nál, příteli, nezdá se vám, že tady mají strašně nízké stropy? Já už mám celou hlavu odřenou…“

Vyšli z věže. Před očima se mihl a zase zmizel v hustých zástupech špeh, osobní strážce. Rumata pokynul Budachovi, aby je následoval. Dav u brány se rozestoupil jako rozetnutý mečem. Bylo slyšet, jak jedni vykřikují, že utekl těžký zločinec, velezrádce, jiní zase volali: „Tamhle je, to je Nahý ďábel, slavný estorský kat, čtvrtitel.“

Baron došel na prostředek náměstí a zastavil se s očima přimhouřenýma před slunečním svitem. Museli pospíchat. Rumata se rychle rozhlédl.

„Tady někde jsem měl koně,“ řekl baron. „Hej, vy tam! Koně!“

U sloupu, kde přešlapovali přivázaní koně řádového jezdectva, vznikl zmatek,

„Ale toho ne!“ vybafl baron. „Tamhletoho šedého grošáka!“

„Ve jménu Páně,“ vykřikl Rumata dodatečně a stáhl si přes hlavu řemení s mečem.

Vylekaný mnich v ušpiněné říze přivedl baronovi koně.

„Dejte mu něco, doně Rumato,“ řekl baron a s námahou se vyhoupl do sedla.

„Stůj! Stůj!“ ozvalo se od věže.

Přes náměstí uháněli mniši a mávali klacky. Rumata vstrčil baronovi meč do ruky.

„Pospěšte si, barone.“

„Ano,“ řekl Pampa, „musím si pospíšit. Ten Arima by mi vydrancoval sklepy. Očekávám vás u sebe zítra nebo pozítří, příteli. Co mám vyřídit baronese?“

„Uctivé rukypolíbení,“ řekl Rumata. Mniši už byli docela blízko. „Dělejte, rychle, barone!“

„A vám nic nehrozí?“ zeptal se baron starostlivě.

„Ne, hrome, ne! Jeďte!“

Baron pobídl koně do cvalu přímo proti shluku mnichů. Někteří se svalili a kutáleli po zemi, jiní začali ječet, zvedl se oblak prachu, po kamenném dláždění zadusala kopyta — a baron zmizel Rumata se díval do uličky, kde posedávali povalení mniši, a tu se mu u ucha ozval úlisný hlas:

„Můj urozený doně, nezdá se vám, že si dovolujete příliš?“

Rumata se otočil. Do obličeje se mu s trochu křečovitým úsměvem díval don Reba.

„Příliš?“ opáčil Rumata. „Neznám to slovo — příliš.“ Najednou si připomněl dona Seru. „A vůbec, nevidím jediný důvod, proč by nemohl jeden urozený don druhému urozenému donovi pomoct z nesnází.“

Kolem nich dunivě přejela skupina jezdců s napřaženými píkami — pronásledovatelé. V obličeji dona Reby se cosi změnilo.

„No dobrá,“ řekl. „To tedy nechme… O, vidím tu velemoudrého doktora Budacha… Vypadáte báječně, doktore. Budu muset provést revizi ve své věznici. Velezrádci, byť i propuštění na svobodu, nesmějí z vězení vycházet, ale musejí být vynášeni.“

Doktor Budach proti němu vykročil jako slepý. Rumata se rychle postavil mezi ně.

„Mimochodem, doně Rebo,“ řekl, „jaký názor máte na otce Ari-mu?“

„Na otce Arimu?“ Don Reba vysoko zvedl obočí. „Výtečný voják. Zaujímá významné místo v mé diecézi. Proč se ptáte?“

„Jako věrný sluha Vaší Přeosvícenosti,“ řekl Rumata hodně jízlivě a uklonil se, „vám musím sdělit, že toto významné místo můžete považovat za uvolněné.“

Rumata se zadíval do uličky, kde se stále ještě neusadila oblaka žlutého prachu. Zadíval se tam i don Reba a na jeho tváři se objevilo znepokojení.

Bylo už hodně přes poledne, když Kira pozvala urozeného dona a jeho velemoudrého přítele ke stolu. Doktor Budach, umytý, převlečený do čistého a pečlivě oholený, vypadal velmi seriózně. Jeho pohyby byly rozvážné a plné důstojnosti, moudré šedé oči se dívaly vlídně, dokonce shovívavě. Především se Rumatovi omluvil za to, že se na náměstí neovládl.

„Ale pochopte mě, prosím,“ vysvětloval. „Je to hrozný člověk. Je to vlkodlak, který přišel na svět nedopatřením boha. Jsem lékař, ale nestydím se přiznat, že bych ho při vhodné příležitosti neváhal zbavit života. Slyšel jsem, že krále otrávili. A nyní chápu, čím byl otráven.“ (Rumata zbystřil pozornost.) „Tenhle Reba ke mně přišel do cely a žádal, abych mu napsal recept na jed, který působí po několika hodinách. Samozřejmě jsem odmítl. Vyhrožoval mučením — a já jsem se mu vysmál do očí. A ten lump křikl na katy a ti mu zvenku přivedli asi tucet chlapců a děvčat, ne starších než deset let. Postavil je přede mě, otevřel mou brašnu a prohlásil, že na těch dětech bude zkoušet všechny lektvary, jeden po druhém, dokud nenajde ten pravý. Takhle byl otráven král, doně Rumato…“

Budachovi se začaly třást rty, ale opanoval se. Rumata se taktně odvrátil a pokýval. Jasné, říkal si v duchu. Naprosto jasné. Z ruky svého ministra by si byl král nevzal ani okurku. A ten darebák králi podstrčil nějakého bezvýznamného šarlatána, kterému byl za královo uzdravení slíben titul osobního zaříkávače. Teď je jasné i to, proč Reba tak zajásal, když jsem ho v králově ložnici napadl. Těžko by byl vymyslel vhodnější příležitost, jak králi nastrčit nepravého Buda-cha. Veškerá odpovědnost padala na Rumatu Estorského, irukánské-ho špióna a spiklence. Jsme břídilové, pomyslel si. V Ústavu bude bezpodmínečně třeba zavést seminář feudální intriky. A prospěch známkovat v rebech. Nebo ještě lépe v decirebech. Jenomže to všecko…

Doktor Budach měl bezpochyby velký hlad. Přesto jemně, ale rozhodně odmítl jakoukoli masitou stravu a věnoval pozornost pouze salátům a kobližkám s marmeládou. Vypil pohár estorského, oči se mu zaleskly a na tvářích vyrazil zdravý ruměnec. Rumata jíst nemohl. Před očima mu praskaly a čadily purpurové pochodně, odevšad páchlo spálené maso a v hrdle mu uvízl chuchvalec velký jako pěst. Proto stál u okna, čekal, až se host nasytí, a udržoval zdvořilou konverzací, uvážlivou a klidnou, aby hostu nebránil v jídle.