„Ano, verše…“

„Píšete odporné verše, otče!“ (Gur na něj podivně pohlédl.) „Ano, ano, nejste básník.“

„Nejsem básník… Někdy si tak říkám: kdo vlastně jsem? A čeho se bojím? Nevím.“

„Dívejte se do talíře a jezte dál. Řeknu vám, kdo jste. Jste geniální tvůrce, objevitel nové a nejplodnější cesty v literatuře.“ (Na Guro-vých tvářích pomalu vystoupil ruměnec.) „Za sto let, a možná už dřív, půjdou ve vašich stopách desítky tvůrců.“

„Budiž jim nápomocen bůh!“ vyhrkl Gur.

„A teď vám řeknu, čeho se bojíte.“

„Bojím se tmy.“

„Temna?“

„Temna taky. Za temna jsme v moci přízraků. Ale ještě víc se bojím tmy, protože ve tmě jsou všichni stejně šedí.“

„To jste řekl hezky, otče. Mimochodem, dá se ještě sehnat vaše dílo?“

„Nevím… Nechci vědět.“

„Pro všechny případy si pamatujte: jeden exemplář je v metropoli, v císařské knihovně. Druhý je majetkem Muzea rarit v Soanu. Třetí mámjá.“

Gur si třesoucí rukou nabral lžičku želé.

„Já… já nevím…“ Smutně se zadíval na Rumatu velikýma zapadlýma očima. „Chtěl bych si ho přečíst…, to svoje…“

„Milerád vám knihu půjčím…“

„A potom?“

„Potom mi ji vrátíte.“

„Pak vám ji oni vrátí!“ řekl Gur ostře.

Rumata pohodil hlavou.

„Don Reba vás velice postrašil, otče.“

„Postrašil… Už jste někdy musel pálit své vlastní děti? Co vy víte o strachu, urozený done!“

„Smekám před tím, co jste musel prožít, otče. Ale otevřeně vás odsuzuji za to, že jste se vzdal.“

Gur Tvůrce najednou začal šeptat tak tiše, že ho Rumata mezi mlaskáním a hukotem hlasů sotva slyšel:

„K čemu to všechno je? Co je to pravda? Princ Chaar skutečně miloval krásnou Jainevnivoru s měděnou kůží. Měli děti. Osobně znám jejich vnuka… A ji opravdu otrávili… Jenže bylo mi vysvětleno, že to je lež. Bylo mi vysvětleno, že pravda je to, co prospívá dnešnímu králi. Všechno ostatní je lež a zločin. Celý život jsem psal lež… Teprve teď píšu pravdu…“

Znenadání vstal a nahlas, zpěvavě zadeklamoval:

Je veliký jak nekonečno

nás král, vznešený šlechtic ducha, prvorozenec všehomíra, v němž jeho sláva neutuchá!

Král přestal žvýkat a upřel na něj prázdný pohled. Hosté vtáhli hlavy mezi ramena. Jedině don Reba se usmál a několikrát nezvučně zatleskal do dlaní. Král vyplivl na koberec kost a řekl:

„Všehomíra…? Vlastně ano. Správně, prvorozenec… Dobře. Můžeš jíst.“

Mlaskání a hovor se znovu rozproudily. Gur usedl.

„Je krásné a opojné říkat králi pravdu do očí,“ pronesl sípavě.

Rumata mlčel.

„Dám vám exemplář vaší knihy, otče,“ řekl po chvilce. „Ale pod jednou podmínkou. Začnete ihned psát novou knihu.“

„Ba ne,“ řekl Gur. „Už je pozdě. Ať píše Kiun. Já jsem nakažen. A už mě to ani nezajímá. Teď si přeju jen jedno — naučit se pít. A nejde mi to. Bolí mě břicho…“

Další porážka, pomyslel si Rumata. Přišel jsem pozdě.

„Poslyšte, Rebo,“ řekl najednou král. „Kde je ten lékař? Slíbil jste, že po obědě přijde lékař.“

„Je tady, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl don Reba, „Přejete si ho zavolat?“

„Jestli si přeju? Samozřejmě! Vás kdyby tak bolelo koleno jako mě, kvičel byste jako prase! Ať už je tady!“

Rumata se v křesle pohodlně opřel, aby dobře viděl. Don Reba zvedl ruku nad hlavu a luskl prsty. Dveře se otevřely a do sálu s neustálými poklonami vstoupil starší nahrbený muž v dlouhém pracovním plášti zdobeném stříbrnými pavouky, hvězdami a hady. V podpaží držel plochou podlouhlou brašnu. Rumata byl zděšen — představoval si Budacha docela jinak. Vědec a humanista, autor Traktátu o jedech, přece nemohl mít taková těkavá, vybledlá očka, strachem roztřesené rty, žalostný, pochlebnický úsměv. Ale připomněl si Gura Tvůrce. Výslech podezřelého irukánského špióna byl zřejmě na stejné úrovni jako literární rozmluva v pracovně dona Re-by. Vzít tak Rebu za ucho, pomyslel si slastně, a zatáhnout ho do mučírny. „Tohle je irukánský špión převlečený za našeho slavného ministra, král nařídil vytáhnout z něj, kde je pravý ministr. Pusťte se do práce a běda vám, zemře-li dřív než za týden…“ Dokonce si dal ruku před obličej, aby nikdo neviděl, jak se tváří. Ta nenávist je hrozná věc…

„Tak pojď, pojď, doktore,“ pobídl ho král. „Ty jsi ale chcípák! Tak honem několik dřepů. Dělej dřepy, povídám!“

Nešťastný Budach začal dělat dřepy. Obličej se mu zkřivil hrůzou.

„Ještě, ještě,“ huhňal král. „Ještě jednou! A ještě! Kolínka tě nebolí, je vidět, že svoje kolínka sis uměl vyléčit. Ukaž zuby! Nó, docela ujdou. Kdybych já měl takové… A ruce taky ujdou, jsou silné. Jsi zdravý, zdravý, i když Jsi chcípák… Tak dělej, chlape, dej se do léčení, co stojíš?“

„Vavaše Veličenstvo…, kdyby mi ráčilo ukázat nožku… Nožku,“ uslyšel Rumata a pozvedl oči.

Lékař klečel před králem a opatrně mu ohmatával nohu.

„E-e,“ odfřkl král. „Co to děláš? Nesahej na mě! Přišel Jsi mě léčit, tak koukej léčit!“

„Já už rorozumím, Vaše Veličenstvo,“ zamumlal lékař a začal se chvatně přehrabovat ve své brašně.

Hosté přestali žvýkat. Drobní šlechtici na vzdáleném konci stolu dokonce trochu povstali a zvědavě natáhli krky.

Budach vytáhl z brašny několik kameninových lahviček, odzátkoval je, postupně ke každé čichl a rozestavil je na stůl do řady. Pak vzal králův pohár a naplnil ho do poloviny vínem. Provedl nad pohárem oběma rukama kouzelné pohyby, zašeptal zaříkávání a rychle do vína vylil obsah všech lahviček. Sálem se roznesl výrazný pach čpavku. Král ohrnul rty, nahlédl do poháru, svraštil nos a pohlédl na dona Rebu. Ministr se soucitně usmál. Dvořané zatajili dech.

Co to dělá? pomyslel si Rumata s podivením. Vždyť starý má po-dagru. Co mu to tam namíchal? V traktátu se praví jasně; potírat oteklé klouby výtažkem z třídenního jedu bílé zmije Ku. Že by tohle bylo na potírání?

„A co s tím? Natírat?“ zeptal se král a bázlivě pohodil hlavou směrem k poháru.

„Nikoli, Vaše Veličenstvo,“ pravil Budach. Už se poněkud vzpamatoval. „Vypít.“

„Vypít?“ Král se nafoukl a opřel se zády o opěradlo. „Já to nechci pít. Masíruj!“

„Jak si Vaše Veličenstvo přeje,“ řekl Budach poslušně. „Ale dovolím si upozornit, že masírování nepřinese žádný výsledek.“

„To je zajímavé, všichni masírujou,“ pravil král štítivě, „jenom ty do mě musíš mermomocí nalévat takovou ohavnost.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach a hrdě se vzpřímil. „Tento lék znám pouze já. Vyléčil jsem jím strýce vévody irukánského. A pokud jde o ty, co masírovali, ti vás přece nevyléčili, Vaše Veličenstvo…“

Král se podíval na dona Rebu. Don Reba se soucitně usmál.

„Jsi prevít,“ řekl král doktorovi nevraživě. „Chrapoun. Prašivý chcípák.“ Vzal pohár do ruky. „Já ti dám tím pohárem jednu do zubů…“ Nahlédl dovnitř. „A co když to vyzvrátím?“

„Budeme to muset opakovat, Vaše Veličenstvo,“ pronesl Budach lítostivě.

„Tak dobře, bůh s námi!“ prohlásil král, už zvedl pohár k ústům, ale najednou tak prudce ucukl, až vyšplíchl na ubrus. „Hele, napij se nejdřív sám. Já vás moc dobře znám, vy Irukánci, svatého Miku jste prodali barbarům. Pij, povídám!“

Budach dotčeně vzal pohár a upil několik doušků.

„Tak co?“ zeptal se král.

„Je to hořké, Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach přiškrceně, „ale musí to být.“

„Musí, musí,“ zabrblal král. „Já vím nejlíp, co se musí. Dej to sem. No prosím, půl poháru mi vychlemtal, jen se k tomu dostal…“

Jedním douškem do sebe pohár obrátil. U stolu se ozvaly soucitné povzdechy — a najednou všechno ztichlo. Král znehybněl s otevřenými ústy. Z očí se mu vyřinuly proudy slzí. Pomalu zrudl, pak zmodral. Vztáhl ruku nad stůl a křečovitě luskal prsty. Don Reba mu spěšně vsunul do ruky kyselou okurku. Král beze slova mrštil okurkou po donu Rebovi a znovu vztáhl ruku.

„Víno,“ zasípěl.

Kdosi vyskočil a nabídl džbán. Král zuřivě koulel očima a hlučně polykal. Červené pramínky mu stékaly po bílém kabátku. Když byl džbán prázdný, hodil jej král po Budachovi, ale netrefil se.