Probuďte se, Vire! Nebezpečí!“
Vyskočil a v mžiku setřásl spánek. Rodis! Co se stalo?
Vzbudil Su-Te, běžel do svého pokoje, zapojil devítinožku a uviděl Fainu tmavou ložnici. Za pár vteřin přízrak zmizel a objevil se Tael…
Hrůza i úžas zachvátily Su-Te při krkolomné jízdě na devítinožce temnými ulicemi Středu Moudrosti. Na kupoli robota se mohl umístit jen jeden člověk. Vir vzal dívku do náručí. Fantastická souhra organismu a pohybových reakcí i dokonalý cit pro rovnováhu pomohly Pozemšťanovi, aby se udržel na malém stroji, řítícím se maximální rychlostí.
Na rozcestí za městem astronavigátor zastavil. Podle Taelovy rady objel pomalu velký kruh a postříkal půdu zvláštní sloučeninou, kterou mu inženýr kdysi přinesl.
Vynález, o němž vládci nevěděli, dokázal na dlouhou dobu paralyzovat čichové nervy. Teď už nejsou psi nebezpeční, pustí-li je po stopě. Zbývaly jen dva kilometry k místu, kde přistál diskoid.
V té době Rodis vyšla z ložnice a nepřátelé ji zpozorovali přes průhlednou clonu. Začali pobíhat, ukazovat na ni a dávali znamení zadním řadám. Fai zesílila pole, stěna zahalila pohybující se postavy a chodba se ponořila do tmy.
Neviditelná před zraky pronásledovatelů, Fai vrchním paprskem zavolala svůj hvězdolet. Tam u panelu, na němž svítily už jen dva zelené ohně Pozemšťanů a třetí Taelův, seděla Menta Kor. Okamžitě vzbudila Grifa Rifta. Objevil se po několika vteřinách. Hvězdoletem zazněl poplašný signál. Celá posádka okamžitě začala připravovat diskoid, poslední ze tří, které přivezli ze Země. Rift pln obav se skláněl nad pultem a prosil Fai, aby déle nečekala a okamžitě sestoupila do podzemí.
„Devitinožka na to stačí bez vás. Dávno jsem se obával něčeho podobného a nepřestával jsem se divit vaší hře s Čojo Čagasem.“
„To není jeho práce.“
„Tím hůř. Čím nicotnější jsou ti, kteří teď drží vládu, tím jsou nebezpečnější. Přiletím, nebudu ztrácet ani vteřinu.
Jasné nebe, tak přece budete konečně na lodi, a ne v tormanském pekle!“
„Je tu spousta lidí, kteří nejsou o nic horší než my. A jsou odsouzení žít zde od narození až do smrti! Je to hrozné pomyšlení. Mám velké obavy o Vira.“
„Tu ho máte, Vira. Sedí pod stromy u místa, kde přistane disk. Odejděte co nejrychleji!“
„Jdu, nepřerušujte spojení, sledujte pokoj. Ráda bych věděla, jak dlouho vydrží moje věrná devítinožka. Rozloučím se s ní až z Temného Plamene.“
Rodis vzala ze stolu cívku se zápisy, které ještě nepředala na hvězdolet, a zamířila do ložnice.
Ozval se tak pronikavý jekot, že Fai na okamžik ztuhla.
Z temné clony ochranného pole se jako tlama nestvůry vysunul rozžhavený klín neznámého mechanismu. Protrhl ochrannou stěnu, svištícím paprskem rozrazil dveře ložnice a odhodil Rodis k oknu, u něhož stála devítinožka.
Grif Rift úplně bez sebe stiskl okraj pultu a přiblížil k obrazovce tvář znetvořenou strachem.
„Rodis! Rodis!“ pokoušel se překřičet jekot a svištění paprsku, za nímž se do pokoje sunulo zvláštní zařízení, postrkované černými postavami z Gen Šiho trestné výpravy.
„Milovaná, nebe moje, řekněte, co mám dělat?“
Fai Rodis poklekla před devítinožkou a přiblížila hlavu k rezervnímu mikrofonu:
„Pozdě, Grife! Se mnou je konec. Veliteli, příteli, žádám vás, prosím, nařizuji vám, abyste se nemstil! Nedopouštějte se násilí! Nesmíme místo jasného snu o Zemi zasít nenávist a hrůzu mezi obyvateli Tormansu. Nepomáhejte těm, kteří přišli zabíjet s obrazem trestajícího boha, jenž byl nejstarším vynálezem člověka. Nečiňte zbytečnými naše oběti!
Odleťte! Domů! Slyšíte, Rifte? Nařizuji start!“
Rodis neměla ani čas, aby se utěšila vzpomínkou na milou Zemi. Nezapomněla na špatné tormanťanské chirurgy, kteří rádi oživují, a věděla, že nemůže zemřít obyčejnou smrtí.
Otočením kličky načasovala robota na výbuch po uplynutí jedné minuty, pak mocným vypětím vůle zastavila své srdce a padla na devítinožku.
Gen Šiovi černí muži s vítězoslavným křikem vtrhli do místnosti a na minutu, která jim v životě zbývala, stanuli před tělem Pozemšťanky…
Velitel paprskového hvězdoletu poprvé za svůj dlouhý život zaúpěl bolestí a hněvem. Faino zelené světlo na desce života zhaslo. Zato tam, kde stála její devítinožka, vyletěl prudce k černému nebi sloup oslepujícího modrého ohně a vynesl popel Faina sežehnutého těla do horních vrstev atmosféry, kde ho rovníkový vzdušný proud ponese dál kolem planety.
EpilogFilm o expedici na Tormans dávno skončil, ale žáci pod tíhou dojmů seděli dál jako zkamenělí. Učitel věděl, že psychika mládeže v éře Spojených Rukou je dostatečně odolná, a dával jim čas, aby procítili záznam z hvězdicovitého krystalu paměťového stroje. První se vzpamatovali Kimi a Puna, kteří byli vždycky nejbystřejší.
„Ale co bylo dál s posádkou Temného Plamene?“ zeptala se Puna.
„O tom se dočtete v mnoha románech a můžete vidět i několik filmů o dalších osudech astronautů, kteří se vrátili,“
odpověděl učitel.
„Co se však stalo na Tormansu? Jak to dopadlo s Virem Norinem a Taelem? Copak hvězdolet odstartoval hned po smrti Rodis a nechal všechno na pospas osudu? To naši lidé nemohli udělat!“ namítl Kimi.
„Nemohli!“ souhlasil učitel. „Čekal jsem právě na tuhle otázku. Tady mám ještě dodatečný zápis, pořízený na Temném Plameni. Je krátký. Radím vám podívat se na něj hned, dokud máte všechny události v živé paměti…“
Vir Norin se minutu před katastrofou přepojil na hvězdolet a viděl všechno v bočním křídle jeho obrazovky, stejně jako Tael pomocí Eviziny devítinožky, kterou odvedl ze svatyně.
Tael se skácel na kamennou podlahu budovy, kde čekal na Fai. Signál robota ho přinutil vstát. Vir Norin žádal, aby mu okamžitě opatřil černou kutnu s kapucí, jakou mají „karatelé“.
„Co chcete dělat, Vire? Fai Rodis, jediná na celém světě, už neexistuje!“
„Ale existuje přístroj, který ji zabil. Nepochybuji, že mají pouze jeden. Jinak by zabili současně i nás dva. Taele, příteli, buďte Pozemšťanem! Jednejte! Jdu k vám.“
Uplakaná Su-Te zůstala u polozbořených stěn staré zahradní stavby pod ochranou devítinožky a čekala na Vira.
Když Vir doběhl k laboratoři Zeta Uga, Tael už na něho čekal s hábitem. Astronavigátor sestoupil do podzemí.
Minul galérii vedoucí do pátého chrámu a směle vyšel na prostranství k památníku Všemocného Času. U hlavní brány chrámu „fialoví“ ve svých obvyklých uniformách rozháněli davy obyvatel probuzených výbuchem. Protijdoucí chodci před Virem polekaně uhýbali. Dva „karatele“
u vchodu Pozemšťan přinutil, aby ho neviděli.
Zmatené pobíhání černých postav ulehčilo Virův úkol.
Nikým nepozorován, dostal se do pátého chrámu, a protože dobře znal jeho uspořádání, vystoupil západním schodištěm do hoření chodby, kde se jako předtím kupilo nejméně padesát černých. Pomalu, jako mimovolně, se astronavigátor pohyboval podél stěny a z úryvků zaslechnutých vět si skládal jasný obraz:
„Proč ještě čekáme? Ten přijde sám… Druhého dopadli…?
Zlikvidovali? Ech, ztrácíme čas! Copak nevidíš… to je ten, co mu patřil přístroj… zabil se!“
Vedle aparátu, napůl vtažen do Faina pokoje, ležel bezhlavý trup. Vynálezce už zřejmě nechtěl sloužit vládcům a vstrčil hlavu pod řezací paprsek.
„Hej, ty tam! Co se tu potloukáš? Pojď sem!“ křikl na Vira člověk s našitým stříbrným hadem na černé kutně.
Zřejmě tu poroučel.
Astronavigátor s klidem přistoupil a zaryl svůj pohled do průřezů v kapuci.
„Správně, přikázal jsem ti, abys tu stál! Nikoho ke stroji nepouštěj, jinak tě čeká pomalá smrt v sudě s kyselinou!“
Vir se uklonil, zaujal místo vedle stroje a nahrbil záda, aby neprozradil svou výšku. Vystihl vhodný okamžik a rozestavil na různých místech aparátu čtyři krychle, spojené dráty. Pak ještě chvilku postál a vrátil se stejnou cestou, jakou do chrámu přišel.
K údivu a hrůze černých karatelů začal pečlivě hlídaný přístroj najednou sám od sebe žhavět a vyvolal požár, který stěží uhasili. Zbyl z něho jenom neúhledný škvarek spečeného kovu, podobný skulpturám z dávných dob. Gen Ši zuřil a přikázal vyhodit do vzduchu dům, kde Vir Norin bydlil. Budova podminovaná podle všech pravidel inženýrského umění mohla pod svými troskami pohřbít nejen Pozemšťana, ale nejméně tři sta dalších obyvatel, kdyby je Taelovi přátelé včas neodvedli do bezpečí. Inženýr znal své vládce i jejich pohrdavý poměr k lidskému životu.
