„Čedi utrpěla těžké zraněni. Má roztříštěné kosti. Je u mne v nemocnici.“

Eviza vypočítala léky a nástroje, které potřebuje z Temného Plamene, a oznámila Fai, že s Virem Norinem navštíví ihned starostu města, aby ho upozornili, že z hvězdoletu bude vyslán automatický dískolet, a dohodli se o mistu přistání.

„Čedi je při vědomi?“

„Spí.“

„Přijdu.“

Rodis hranou dlaně naznačila, že končí rozmluvu, a přepojila robota na maják hvězdoletu.

Vir Norin s Evizou přišli do velkého domu na kopci, nedaleko ústřední nemocnice. Stovky lidí pobíhaly po vysokých temných chodbách, kam ústila spousta masívních dveří. Všemocné kartičky zapůsobily. Oba Pozemšťany dovedli ihned k primátorovi, zatimco řadovi DŽI a KŽI z hlavniho města musili vždycky několik měsíců čekat, než se dostali aspoň k některému z jeho tajemníků.

Ohromný pokoj s obrovitým stolem podtrhával význam mohutného pěstěného a nesmirně vlivného hodnostáře, trůniciho v hlubokém křesle. S viditelným úsilím se zvedl, uklonil, mlčky ukázal Vírovi a Evize na sedadla před stolem a znovu těžce dosedl na původní misto.

Vir Norin několika slovy přednesl prosbu. Nastalo dlouhé mlčení. Hodnostář listoval v jakýchsi papírech před sebou, zvedl zrak, a Pozemšťané uviděli známou povýšenost, která byla společná všem „hadonošům“.

Připad je zvláštni. Ještě nikdo nevystřeloval automatické stroje nad město. Nemohu to povolit.

„Takové spěšné zásilky se už tisíc let praktikují na Zemi.

Je to úplně bezpečné,“ ujistil ho Vír Norin.

„Ale co když se najednou něco porouchá? A disk spadne do místa, kde bydlí důležité osobnosti…“

„Pochopte, že se to nemůže stát!“

„Stejně nic podobného v nařízeních nestojí. Je třeba se dotázat Rady Čtyř!“

„Tak se zeptejte! Jedná se o lidský život!“

„I kdybych se odvážil použít přímého spojení, abych mohl podat hlášeni, stejně nemůžete dostat povolení okamžitě.

A kromě toho jsem přesvědčen, že rozhodnutí nebude kladné.“

Eviza vyskočila a oči ji zajiskřily. Vstal i Vir Norin.

Pohlédli jeden na druhého, a náhle se oba rozesmali.

„Je pravda, že vedoucí osobnosti jsou zde proto, aby vydávaly odpovědná rozhodnuti?“ zeptala se Eviza měkce.

„Samozřejmě!“

“ V zákonech nnestojí nic, co by automatickou zásilku polovalo. Ale také nic, co by ji zakazovalo, je to tak?“

Hadonoš“ vypadal trochu roztržitě, ale rychle se vzchopil.

„Zákony s něčím podobným nepočítaly, a tudíž to není dovoleno.“

„Vy máte řešit právě nepředvídané okolnosti, proč byste tu jinak byl?“

„Jsem zde proto, abych hájil zájmy státu,“ řekl „hadonoš“

domýšlivě.

Vír Norin položil Evize ruku na rameno.

„Neztrácejme čas. Vždyť je to jen robot s velmi omezen~ programem. Na jeho funkci by stačil docela obyčejný zvukovy reproduktor.“

„Hadonoš“ se výhružně zvedl. Astronavigátor k němu vztáhl ruku se vztyčenou dlani:

„Na místo! Spěte! Zapomeňte!“ Hodnostář padl do křesla, zavřel oči a sklonil hlavu na stranu. Eviza s Vírem vyšli z kabinetu a řekli dvěma tajemnicím, že starosta hovoří s Radou Čtyř. Posvátný strach na tvářích žen zaručoval, že primátor se dobře vyspí.

„Diskolet bez pilota přistane bez jakýchkoli usnesení,“

rozhodl Vir Norin. „Tael vyhledá místo. Nákladní automat pobere tolik, co do něho stačí na hvězdoletu napěchovat, a taky věci pro Taela! Teď ale rychle k devitinožce! Fai se domluvila s Riftem a Tael už je u ní.“

Tael a jeho přátelé instalovali naváděci maják v uschlé zahradě, asi kilometr od ústřední nemocnice. Diskový robot za sedmnáct minut překonal vzdálenost od hvězdoletu do Středu Moudrosti. Eviza s Vírem vzali, co potřebovali, a uháněli do nemocnice. Taelova skupina začala vykládat zaslané materiály a přístroje. Grif Rift slibil, že v noci pošle ještě jeden disk, a instruoval Taela, jak se s automatem zacházi. Tormanťané mohli ukrýt robota na bezpečném místě nebo ho potopit do oceánu.

Čedi dopravili do nemocnice v bezvědomi. Nejdříve ji položili do chodby zastavěné lůžky. Lékař, který měl službu, neuvěřil hlášeni „fialových“, naneštěstí nejnižší hodnosti, a jen se hlasitě smál, když ho ujišťovali, že ta dívka přiletěla ze Země. Působilo to přiliš neuvěřitelně. Objevila se v noci, v obyčejných šatech KŽI, a ke všemu zraněná při pouliční rvačce. Poslední pochyby, které přepadly lékaře, když prohlížel její podivuhodně dokonalé tělo, se rozplynuly, sotvaže Čedi v mrákotách pronesla několik slov čistým jazykem Jan-Jachu, s jasným přízvukem lidi ze Zadní polokoule.

Lékař uznal poraněni za smrtelná. Cítil, že není schopen dívku zachránit. Nemělo cenu ji zbytečně trápit a budit z milosrdného šoku. Chirurg máchl rukou, aniž tušil, že ve stejné době přislušnik „vládcova oka“ dával přikaz najít Evizu za každou cenu.

Silná vůle pomohla Čedi vynořit se z rudého moře bolesti a slabosti, které zaplavilo jeji vědomi. Ležela nahá na úzké železné osteli, přikrytá žlutou látkou v ostré záři nezastíněné lampy. Stejná osvětlovací tělesa, jejichž jas řezal do očí použivali na Tormansu ve všech služebních místnostech i v bytech KŽI. Zde v nemocnici působil prudký svit nesnesitelně, ale nikdo z pacientů, sténajících a blouznících na sousedních lůžkách, to nebral na vědomi.

V noci nechodili k nemocným ošetřovatelky ani lékaři.

Lidé trávili dlouhou tormanskou noc o samotě se svým utrpenim. Byli přiliš slabi na to, aby mohli vstát nebo spolu mluvit.

Čedi pochopila, že zemře, ponechána vlastnimu osudu.

Přes nesnesitelnou bolest a vířeni v mozku se trochu pozvedla, spustila nohy z postele, a znovu omdlela. Pronikavé bodnuti ji přivedlo k vědomi. Otevřela oči a přímo nad sebou uviděla Evizinu tvář planouci rozčilenim.

V doprovodu lékaře, který se třásl strachem kvůli své chybě, odnesli Čedi na volný operační sál. Když se Eviza přesvědčila, že bezprostřední nebezpeči minulo, spojila se s Rodis a Virem Norinem.

Další záležitosti, včetně neplodného rozhovoru s „hadonošem“, zabraly víc než dvě hodiny. Čedi stále spala na operačním sále. Když se Eviza přihnala jako vítr, brašnu s potřebnými preparáty na ramenou, všechen lékařský personál nemocnice byl už pohromadě. O minutu později přiběhl Vir Norin obtižený dvěma pevně svinutými baliky. Hlavní chirurg nervózně přecházel přede dveřmi operačního sálu.

Utekl ze své pracovny, kde se na veliké obrazovce střídavě objevovali hned Zet Ug, hned Gen Ši, a žádali zprávy o Pozemšťance. Po Taelově upozornění Eviza nic neřekla o pomoci z hvězdoletu. V nemocnici myslili, že běžela pro léky buď domů, nebo ke svému kolegovi.

Při desinfekci si Eviza stačila odpočinout a bez průtahů se pustila do operace. Tormanťanšti chirurgové zhlédli podivnou techniku pozemské lékařky. Eviza směle oddělila všechna zasažená místa podélnými řezy, při čemž pečlivě dbala na to, aby nepoškodila sebejemnějši nervová vlákna nebo mizní cévy. Rozbité kosti včetně drobných úlomků spojila zvláštními rudými svorkami, izolovala hlavní cévní kmeny, přeťala je a připojila k malému pulsujícímu aparátu.

Pak celé operačni pole pětkrát po sobě nasytila roztokem pro zrychlenou regeneraci kostí, svalů a nervů. Jednotlivé řezy zcelila černými svorkami. Potom přišel ke slovu druhý přístroj, který masíroval okraje ran a zároveň vtíral do tkáně hustou tekutinu pro regeneraci pokožky. Hned nato Eviza probudila pacientku a dala jí vypít značné množství jakési emulze podobné mléku. Vir Norin v oděvu ošetřovatele zvedl Čedi nesmírně opatrně z operačního stolu. V té chvili se Pozemšťané nestarali o dodržováni tormanťanských mravů, protože nedůvěřovali sterilitě jejich prostěradel. Astronavigátor nesl na rukou úplně nahou Čedi do malého pokojíku, který pro ni připravili. Tam ji položil na lůžko ze zvláštní stříbřitě zářící látky a přikryl předem připraveným průzračným příklopem na lehké konstrukci.

Vedle postele stála už Čedina šedomodrá devítinožka.

Připojili k ní mnohaválcový přistroj se soustavou hadiček, jejichž konce byly zavedeny do příklopu. Eviza Tanet se natáhla na malou tvrdou pohovku, opřená lehce o levou ruku a pravou paži ohnutou k zátylku. Občas pohlédla do záhlaví lůžka na sloupeček indikátorů se svody upevněnými na Čediných spáncích, šíji, hrudi i na zápěstích.