Ale pro případný útěk se hodí.“

„Zet Ug je jeden z členů Rady Čtyř?“ zeptala se Rodis.

„Nevěděla jsem, že je vědcem v oboru chemie.“

„Není vůbec žádným vědcem!“ rozesmál se architekt.

„U nás jakýkoliv ústav, divadlo nebo závod mohou nést jména Velikých, kteří nemají vztah ani k vědě, ani k umění, prostě k ničemu kromě moci.“

„Je to obvyklý mrav,“ potvrdil Tael, jako by se omlouval.

„A mohu přijímat návštěvy zde v sále?“ Fai se rozhlédla prostorným podzemím.

„Napadá mě, že při útoku by nás tu mohli snadno obklíčit.

Pojďme do Svatyně Tří Kroků, to je o podlaží níž.“

Podzemí spodního patra bylo prostornější. Leckde se zachoval nábytek z černého dřeva nebo z vylehčené litiny, jež se na planetě při nedostatku čistých kovů hojně používala.

Na předmětech ležel jemný prach. Pečlivě hlazené stěny pokrývala tvrdá sklovitá vrstva. Pod ní se uchovaly fresky, mistrovsky zhotovené na lesklém černém podkladě ve dvou oblíbených barvách Tormansu, jasně červené a kanárkově žluté. Kombinace barev působila křiklavě, ale zároveň dodávala kresbám prvotní divokost a sílu. Rodis bezděky zpomalila krok a nadšeně si prohlížela díla starověkých mistrů Jan-Jachu. Tael a Gachden nevěnovali nástěnným malbám sebemenší pozornost.

Pokud Fai mohla soudit, zobrazovaly fresky neodvratné spění člověka ke smrti podle neúprosného běhu času.

Na pravé straně galérie životní pocity pomalu narůstaly od bezstarostných dětských her až do věku zkušené zralosti a uhasínaly ve stáří, ve výbuchu zoufalství, po němž následoval ostrý zlom smrti. Byl vyjádřen kolmou čarou, která přetínala vše, co se k ní přiblížilo. Za vyznačenou hranicí byla jen tma. Zvlášť výrazně byl na černém pozadí před linií vykreslen hlouček lidí s těly zakrnělými nebo znetvořenými nemocí. V těsném chumlu si všichni vzájemně překáželi, vzpírali se, ale sotva se někdo z nich dotkl osudového znamení, jako uťaté v černé prázdnotě mizely hlavy, ruce, těla…

I stěna po levé straně byla černá, místo fresek však vystupovaly ze sklovitého materiálu pohádkově reálné basreliéfy.

Umělci tu zobrazili prudký přechod od zasněného jinošství k mládí charakterizovanému narůstáním sexuálních citů. Jako by se celý svět soustředil do rytmu tančících mladých těl, zmítaných v šíleném víru erotiky.

Rudí muži a svítivě žluté ženy se proplétali v důmyslných pozicích. Přesto však těmto výjevům, chyběla božská důstojnost erotických skulptur starověké Indie i démonická hloubka, jakou měly tantrické fresky v Tibetu nebo satanistické obrazy v Íránu.

Zrcadlově lesklá čerň nepřetínala průvod postav teprve v úpadku životních sil, nýbrž v okamžiku nejprudšího vzkypění citů. Byla tu v protikladu k pravé straně vyjádřena koncepce předčasné smrti.

Myšlenka na rychlé střídání generací s výběrem nejnadanějších jedinců, kteří by zajišťovali technický pokrok, vznikla na Tormansu zřejmě už dávno. Současné obyvatelstvo planety sklízelo jen plody idejí zasetých před tisíci lety. Z katastrofy přelidněnosti vznikla nakonec filosofie.

Černá galérie se rozšířila. Nad hlavami Pozemšťanky a jejích dvou průvodců se vznášely obludné masky, hrubě a pestře pomalované. Ohromná rozevřená ústa, zkřivená jízlivými úsměšky, cenila nelidským způsobem ostré zuby, podivuhodně živé oči se zlomyslně mhouřily. Pod odporně pitvornými obličeji se táhla řada jiných masek s přirozenými rozměry lidských tváří, v nichž byla vepsána beznaděj a melancholie. Duševní úpadek byl vyjádřen tak reálně, že vyvolal v Rodis tísnivý pocit, který nemohla překonat.

Masky byly vždycky indikátory psychologických životních obtíží, jež nutily člověka i společnost, aby skrývali svou pravou tvář. Alegorie se tu zdála prostá až do krajnosti ale grandiózním záměrem a úrovní realizace si masky nezadaly s freskami v černé galérii. Rodis řekla svůj názor architektovi.

Ten vyloženě ožil a požádal ji, aby chvíli posečkala.

Pak spolu s Taelem přinesli vysokou lavici a sňali z háčků nestvůrné škrabošky, duté, slepené z lehkého materiálu.

Masky totiž přikrývaly vlys, táhnoucí se po celé délce síně, s velkolepými skulpturami krásných mladých lidí.

Měli mužné ušlechtilé tváře a jejich nahá těla nejevila ani stud ani živočišný sex jako postavy z černé galérie.

„Proč je překryli těmi pitvornými grimasami? A kdy?“

zeptala se Fai.

„V době, kdy byla ustavena celoplanetární moc,“ odpověděl Gachden, „aby zničili poslední duchovní oporu člověka.

Ti, kdo sem odedávna chodili, pozorovali skulptury, přemýšleli o nich a začínali se mentálně podobat lidem z minulosti, přejímali jejich sílu, moudrost a logiku. Získávali odvahu, sny a vůli, tedy vlastnosti, které vládci netrpí.

Proto byly vlysy zakryty maskami ze Století Hladu a Vražd… Taele, dáme je znovu na místo!“

„Není třeba. Ať ti, kdo k nám přijdou, uvidí nejen duté přízraky, ale i skutečný život Jan-Jachu.“

Architekt je zavedl do čtvercového sálu, v jehož rozích se masky křečovitě nutily do cynického smíchu. U stěny proti vchodu se zvedaly tři široké stupně a na každém z nich stály dvě řady kamenných lavic. Ve zdi byl výklenek s dlouhým stolem.

„Svatyně Tří Kroků,“ řekl architekt. „Navrhuji, aby se schůzky konaly zde.“ „Místo je příhodné,“ souhlasil Tael a pohlédl na Rodis.

„To musíte rozhodnout vy, kteří znáte život na Jan- Jachu. Mne zajímá jen svatyně. Proč Tří Kroků?“

„Myslíte, že je to důležité?“ zeptal se architekt.

„Ano. Tuším, oč jde, ale potřebuji důkazy. Má to pro mě zásadní důležitost, abych hlouběji pochopila minulost duchovního života na vaší planetě.“

„Dobrá. Zjistím to,“ slíbil Gachden. „Ale teď odejdu.

Musím připravit místnost i průvodce.“

Architekt zmizel ve tmě, ani nerozsvítil. Fai se rozhodla, že podle jeho příkladu také nepoužije svůj infralokátor.

Řekla o tom Taelovi, ten ale namítl:

„Jaký to má význam, jdete-li se světlem nebo bez světla, když můžete přinutit lidi, aby vás nezpozorovali?“ „A přivést za sebou nepřátele, které přehlédnu, protože se budou skrývat někde v postranním průchodu?“

„Já se určitě nikdy nenaučím myslit jako Pozemšťané.

Mezi vámi a námi je diametrální rozdíl,“ řekl Tael trpce.

„Ale ne tak důležitý,“ usmála se Rodis. „Pojďte se mnou počítat kroky a zatáčky. Nebo také musíte odejít?“

„Ne. Chci zavést signalizační zařízení k vašim pokojům.“

Nějakou dobu šli mlčky. Rodis pomáhala inženýrovi upevňovat tenoučký drát.

„Chtějí se s vámi setkat Šedí Andělé,“ řekl Tael.

„Andělé! A ke všemu šedí?“

„Je to prastará tajná společnost. Myslili jsme, že přerušili svou činnost už ve Století Rozkvětu. Zatím však existovali, ale nejednali. Teď, jak říkají, váš disektor psychologické analýzy je přivádí zase k životu. Musí prý se s vámi sejít.“

„Svatyně Tři Kroků a Šedí Andělé,“ řekla Fai zamyšleně.

„Podivné. Copak to všechno bylo i tady?“

„A co vlastně?“

„Řeknu vám to později, až Gachden získá zprávy o Třech Krocích a já se uvidím s Šedými Anděly.“

Zbytek dne Rodis přemýšlela, jak postupovat dál. Už osmnáct dnů její kolegové zkoumají každodenní život ve Středu Moudrosti. Ještě nějaký čas, a jejich mise skončí.

Kromě Vira Norina a jí samotné. Pro astronavigátora není tak jednoduché vyznat se v intelektuálním výkvětu tormanťanské společnosti. A ona, Rodis, musí ještě napnout vlákna mezi rozdělenými vrstvami obyvatelstva na Jan-Jachu. Mezi lidmi mnohokrát oklamanými v průběhu dějin, popletenými intrikami politické propagandy, unavenými nudným a bezúčelným životem. Bez cíle nemůže existovat uvědomělý boj. Zde se nejvýznamnější slova a nejlákavější ideje proměnily v prázdná zaklínadla bez jakékoli síly. Cesta k budoucnosti se rozdělila na tisíc drobných pěšinek. Ani jedna z nich nevzbuzuje důvěru. Všechny základy společnosti i zcela prostého lidského soužití jsou tu úplně rozvrácené. Zákonnost, víra, pravda, spravedlnost, důstojnost člověka i jeho znalosti přírody, všechno je zničeno nadvládou amorálních, nesvědomitých a nevzdělaných lidi. Celá planeta Jan-Jach se změnila v obrovské spáleniště. A všude lež. Lež se stala základem vědomí i společenských vztahů na nešťastné planetě.