„Nevěřím. Mně to nepřipadá strašné. Ani naprostý zánik tak nepatrné kapky života, jako jsem třeba já. I když…“

„Ale víte, jak hrozné je slovo, nikdy’ a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost.“

Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku.

„Pojďme!“ řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.

Objevil se plastický obraz mladé ženy v životni velikosti.

Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.

S tím pocitem opustila Čedi tiše kabinu, když Grif vypnul stereoplastický portrét a stál tam bez hnutí a beze slova v šerém polosvitu. Dívce se draly slzy do očí, hrdlo měla stažené lítostí a v duchu si říkala: — Co se to s tebou děje, děvče? Vždyť si počínáš jako žena z doby Rozděleného Světa, která se rozcitlivěla při jakémkoli utrpení! K čemu ti to bude dobré v těžkých dnech, až se ponoříš do života na Tormansu? — Čedi se už dávno rozhodla, že na planetě nebude vystupovat jako host, že nebude nikoho poučovat.

Chtěla se tam objevit jako obyčejná Tormanťanka, nechtěla se lišit, nýbrž přizpůsobit a ztratit se v zástupu lidí, které viděla na snímcích pořízených Cefeany. Fai Rodis její úmysl schválila, kladla si jen podmínku, že definitivně se o věci rozhodne až na Tormansu.

Grif Rift splnil svůj slib. Čedi se hluboko zabořila do křesla. Všechna místa v řídící kabině byla obsazena. Uprostřed polokruhovitého pultu seděl Grif Rift, napravo kousek za ním Div Simbel, podoben kamenné soše. Sol Sajin vlevo zíral přimhouřenýma očima na horní řadu obrazovek.

Svaly v jeho hubeném obličeji znatelně vystoupily, hluboká vráska pod bradou se táhla od jedné tváře k druhé. Oba astronavigátoři, jejichž netečný pohled měl dokázat, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, usadili se za levým koncem pultu. Čedi ze svého místa viděla profil Fai Rodis, která seděla v křesle „pro hosty“, dva metry za inženýrem.

Vedoucí expedice vypadala navenek úplně klidně. Ale citlivá socioložka se nedala oklamat, poznala, že Rodis je rozčilená.

Prožívá to taky poprvé, pomyslila si Čedi a ohlédla se na zavřené dveře. Kromě Gena Atala byla celá posádka v komoře biologické ochrany, kde měli dozor Neja Cholli a Eviza Tanet. Gen Atal seděl sám v těsném prostoru pod kupolí nad řídící kabinou, kam se jako k pólu sbíhaly křivky silových napětí, tepelných deformací a odražečů sférických zhuštění mimo pole. Čedině vznícené fantazii připadal inženýr kosmické ochrany jako starověký bojovník, ukrytý za štítem a připravený odrazit každý úder nepřítele.

A měla vlastně pravdu. Jenže místo rukojeti meče svíraly inženýrovy prsty páky daleko mocnějších zbraní.

Do ticha náhle zazněly tři akordy Ochrany elektronických spojů. Grif se otočil k Solu Sajinovi a dal mu jakési znamení. Zvuky umlkly a nastalo ticho tak hluboké, že když zaplály sférické obrazovky, zdálo se, jako by přímo zazvonily pod náporem oslnivého jasu hvězd z galaktického středu po levé straně. Napravo, podél vnějšího závitu naší Galaxie, se táhly křivolaké nitky s prchavými body jednotlivých sluncí.

Na další pokyn Grifa Rifta otočil Div Simbel hvězdolet.

Z předních obrazovek pomalu mizely divoce rozeklané mlhoviny svítícího plynu, mračna temné hmoty ozářené kulovým shlukem kompaktního ohně, i dlouhá vlákna rozptýleného světla v Labuti. Čerň kosmické noci obestřela všechno kolem a odsunula do nekonečné dálky matné plamínky vzdálených hvězd a galaxií. Znamenalo to, že hvězdný koráb se natočil „přídí!“ k souhvězdí Rysa a blížil se k repagulu, hranici rozdělující přechod mezi světem a antisvětem, mezi Šakti a Tamasem, jež se vzájemně prostupovaly.

Div Simbel roztočil neveliké rudé kolo, nasazené na kuželu vyčnívajícím z pultu. Hvězdolet se zachvěl, mírné zrychlení vtlačilo Čedi hluboko do křesla. Spodní okraje obrazovek zablikaly, když začal pracovat neutrinový trychtýř pro útlum hvězdného žáru. Grif Rift něčím cvakl, a všemi prostorami hvězdoletu se rozlehl pronikavý signál.

Čedi i Fai se zachvěly, když obrazovky zahořely bledě modrým plamenem. Obě ženy si instinktivně zakryly oči rukama, dokud nepřivykly střídání blankytné a temně modré barvy, které závratnou rychlostí vířily kolem kupole hvězdoletu. V řídící kabině se setmělo, jako by se ponořila do tmavého jezera, přiklopeného číší s rotujícími proudy světla.

Čtyři obrovité kulaté stupnice se postupně rozžehly.

Byly umístěny na vertikální příčce, která v polovině pultu oddělovala dvě obrazovky. Grif Rift kývl stranou k Divu Simbelovi a pilotující inženýr spěšně otočil rudým kolem zpátky.

Čedi Daan spíš uhodla, než pocítila rotaci sféroidu. Ciferníky zablikaly v záplavě oranžových světel, jejich obrovské šipky se pohnuly nalevo a zmateně poskakovaly hned nahoru, hned dolů. Grif se sklonil nad pultem a jeho ruce, ozářené jen odleskem z ciferníků, se zakmitaly na klávesách přístrojů s pohotovostí hudebního virtuosa. Šipky ukazatelů se pomalu vyrovnávaly, jejich nepravidelné chvění postupně ustávalo a do obrazovek na pravé straně se začala vkrádat tma. Nebyla to noční temnota Země, naplněná vzduchem, vůněmi a zvuky života. Ani čerň kosmického prostoru, dávající tušit nekonečnou prázdnotu. Na hvězdolet se plížilo něco, co se nedalo ovlivnit city ani rozumem, co nemělo ani jedinou z obvyklých lidských vlastností a nepodléhalo vůbec abstraktní definici. Nebyla to hmota ani prostor, prázdnota ani mračno. Bylo to cosi nepochopitelného, v čem lidské vjemy neodvratně tonuly, ale čemu se zároveň vší mocí bránily s pocitem nejhlubší hrůzy.

Čedi Daan, zachvácená primitivním strachem, zatínala zuby a křečovitě se tiskla do křesla. Třásla se na celém těle.

Pak ulpěla pohledem na protáhlé tvrdé tváři Grifa Rifta, znehybnělého před svými přístroji. Čtyři obrovité ciferníky nad jeho hlavou zářily teď matně žlutým světlem. Střelky se začaly od sebe vzdalovat — dvě směrem nahoru, dvě dolů — a blížily se k vertikální čáře. Sotva se jí dotkly, hvězdolet sebou prudce otřásl. Na zlomek vteřiny vyvstalo před Čedinýma očima nezapomenutelné grandiózní divadlo.

Nalevo, těsně u svislého panelu s ciferníky, vířily ohnivé pruhy, koule a mračna hvězd s paprsky ostrými jako dýky, zatímco pravá strana byla pohroužena v úplné tmě.

A náhle všechno zhaslo. Čedi cítila, že se nezadržitelně řítí do bezedné propasti, z níž není záchrany, a pak začala pozbývat vědomí. Měla dojem, jako by ji explodovaly nervy v celém těle, a z nesnesitelného pocitu vnitřní trýzně začala hystericky křičet. Ve skutečnosti však jenom neslyšně pohybovala rty. Zdálo se jí, že celá její podstata se vypařuje jako kapka vody. A hned nato byla ochromena ledovým chladem v hloubce propasti, kam pořád ještě bez konce padala…

S pocitem tělesnosti se Čedi vrátilo i vědomi. Proud tonizující plynné směsi jí lehce ovíval obličej, zalitý potem.

Z obavy, aby podruhé neomdlela, stočila dívka pomalu oči k obrazovkám napravo. Nebylo na nich nic než kalná prázdnota. Vlevo, kde předtím zářila oslepující síla miliónů slunci z galaktického centra, nebylo také nic. Čedi se pohledem střetla s Fai Rodis, jež se slabě usmála, ale když viděla, že dívka chce promluvit, varovně položila prst na rty.