„Vládci velikého a slavného národa Jan-Jachu,“ — „hadonoš“ se uklonil —, „vás dnes prověří pomocí nepřekonatelné jasnozřivosti Hada. Ti, kdo se přikrčí a sklopí oči, jsou tajní nepřátelé planety. Kdo nedokáže opakovat hymnus poslušnosti a věrnosti, je zjevný nepřítel. Všichni, kteří se opováží postavit svou vůli proti vůli Hada, podléhají nekompromisnímu výslechu Jangarových pomocníků!“

Casor se znovu začala chvět a šeptem poprosila Čedi, aby ji držela za ruku, protože teď přijde to nejhorší. V náhlé intuici uvedla astronautka dívku do kataleptického stavu.

A byl nejvyšší čas!

Na podstavci se místo zmizelého „hadonoše“ objevila poloprůsvitná rotující koule a zářila kresbou vlnitých čar, které se při otáčení vzájemně prolínaly. Do víření různobarevných vln se mísil mocný zvuk, jehož tonalita neustále stoupala. Koule otáčela vertikálním sloupcem duhových barev a působila na přítomné jako hypnóza. Čedi musila napnout všechnu svou vůli, aby mohla zůstat nezaujatým pozorovatelem. Zvuk náhle ustal, koule zmizela. Na krychlovém podstavci se s vypočítaným efektem pomalu zvedal gigantický had z rudého kovu a rozvíjel obrovité závity mohutného trupu. V rozevřených čelistích mu žhnul plamen, postranní výčnělky zploštělé hlavy zlověstně svítily fialovýma očima. Lampy v sále zhasly. Had otáčel hlavou na všechny Strany a paprsky jeho oči přebíhaly po řadách Tormanťanů. Čedi se střetla pohledem s kovovým netvorem a pocítila ránu. Vědomí se jí na okamžik zakalilo. Od nohou až k srdci jí stoupala podivná slabost. Jen silná nervová soustava, zocelená speciálním výcvikem, pomohla astronautce, aby si zachovala psychickou nezávislost. Had se sklonil níž a začal komíhat tělem, div hlavou nedosahoval do předních řad. Lidé v sále se ve stejném rytmu pohupovali ze strany na stranu, s výjimkou nezhypnotizované Čedi a strnulé Casor. Když socioložka zpozorovala, že „hadonoš“ v rohu sálu bedlivě sleduje publikum, přitiskla Tormanťanku těsněji k sobě a začala se pohupovat zároveň s ní.

Had protáhle zaječel, a všech tisíc lidí se k němu přidalo.

Spustili slavnostní a tklivou hymnu, v níž vychvalovali vládce planety a svůj šťastný život, zbavený hrozby hladu.

Čedi se zamyslila a na okamžik zapomněla otvírat ústa s ostatními. Prst „hadonoše“ na ni ukázal. Zezadu se vynořila rozložitá postava „fialového“ strážce, jehož bezpříkladnou tupost nedovedla prolomit ani hypnóza rudého hada. Položil ruku na Čedino rameno, ale dívka vytáhla Čagasovu „propustku“. „Fialový“ odskočil s hlubokou úklonou a poklusem přiběhl k „hadonoši“. Vyměnili spolu několik vět, které zanikly v řevu davu. Rozmrzelý hodnostář výmluvně rozhodil rukama. Čedi už nepotřebovala hrát svou roli. Seděla nehnutě a dívala se kolem sebe. Kmity netvorova těla byly stále kratší, pohyby se zpomalily, a nakonec had znehybněl, oči mu pohasly, trojhranná lebka trčela vzhůru.

Lidé ztichli jako probuzení ze sna a nechápavě se rozhlíželi.

— Netuší, co se s nimi dělo! pochopila Čedi. — Naučili se skrývat vlastní pocity při společných schůzích pořádaných bez ustání na pracovištích. Tam, jak se Pozemšťanka dozvěděla, nežádali od KŽI nic jiného, než aby před veřejnosti schvalovali a vynášeli moudrost vládců.

Staletá praxe lidi naučila, že podobným požadavkům není třeba přikládat význam, že stačí, když se člověk podřídí navenek. Tehdy oligarchové vynašli metodu, jak pronikat do psychiky a odhalovat skryté myšlenky.

Čedi nepozorovaně probudila Casor.

„Nemluvte na mě, ani ke mně nepřistupujte!“ zašeptala astronautka. „Vědí už, kdo jsem. Vraťte se domů, dojdu sama.“

Casor, ještě napůl omráčená, chápavě zamrkala.

Čedi pomalu vstala a vyšla. Po dusném vedru v sále dýchala s rozkoší chladný vzduch. Zastavila se u tenkého čtyřhranného sloupu z laciného umělého kamene, a pořád se nemohla zbavit myšlenky na obecné pokání pod vlivem hypnózy. Náhle na sobě pocítila upřený pohled. Otočila se a stála tváří v tvář atleticky stavěnému KŽI v zeleném stejnokroji, s našitým znakem zaťaté pěsti na rukávu. Nevelká skupina obyvatel z řad KŽI dosahovala věku třiceti i více let. Byli to profesionální hráči a zápasníci a říkalo se jim „sportovní vzory“. Nezabývali se ničím jiným než svalovými tréninky a rozptylovali davy na stadiónech scénami, které připomínaly spíš masové rvačky.

„Sportovní vzor“ hleděl na Čedi vytrvale a neomaleně, jako už mnoho mužů, s nimiž se tu setkala. V Pozemšťance však jejich pohledy vyvolávaly jenom nepříjemný pocit, jako by si ji prohlíželi blázni.

„Vzor“ se zeptal:

„Přijela jsi z daleka? Asi teprve nedávno? Určitě budeš ze Zadní polokoule?“

„Jak jste…,“ Čedi se vzpamatovala. „Jak jsi to uhodl?“

Tormanťan se spokojeně usmál.

„Říká se, že jsou tam krásná děvčata, ale ty…,“ mladík luskl prsty, „chodíš sama, ačkoli jsi ze všech nejhezčí,“

neznámý kývl ke schodům, kudy odcházeli mladí lidé.

„Mně říkají Šot Ka Šek, zkráceně Šotšek.“

„A mně Če Di-Zem, čili Čezem,“ odpověděla socioložka stejným tónem.

.“Divné jméno. Ostatně, vy tamodtud jste nějací jiní.“

„Tys u nás byl?“

„Ne,“ přiznal Tormanťan k Čedině úlevě. „Poslyš, jsi už něčí?

„Nerozumím ti.“

„No, jestli patříš muži, nebo ne?“ Když viděl, že Čedi stále nechápe, Šotšek se rozesmál. „Má na tebe někdo právo?“

„Ne, nikdo!“ dovtípila se Čedi a v duchu si spílala pro svou tupost.

„Půjdeme spolu do Okna Života.“ Tak říkali Tormanťané velkým halám, kde se promítaly filmy, nebo se konala artistická představení.

„Dobře, půjdem!“ odpověděla Čedi. „A co kdybych měla muže?“

„Pozval bych ho stranou a trochu bych si s ním pohovořil.“

Šotšek nedbale pokrčil rameny. Bylo jasné, že podobné „rozmluvy“ končily pro něho vždycky úspěšně.

Šotšek se zmocnil Čediny ruky. Zamířili k šedivé krabicovité budově nejbližšího Okna Života.

Dusno v sále připomínalo Společenský dům. Sedadla byla ještě blíž u sebe. V horké místnosti zářila ohromná obrazovka. Čedi už z hvězdoletu znala mnoho tormanťanských filmů, a ten, který teď viděla, se od nich příliš neliší.

Děj se rozvíjel podle vyzkoušené psychologické šablony.

Když se velice skrovně oděná hrdinka o citla v posteli s nahým hrdinou, ucítila astronautka, jak jí horké a vlhké Šotšekovy dlaně tisknou ňadra a koleno. Čedi litovala, že nemá Fainu zdatnost a psychickou sílu. Pokusila se uhnout.

Ale Tormanťan držel pevně. Protože se chtěla vyhnout násilí, ohnula prudce loket, osvobodila se, vstala a zamířila k východu za zlostných výkřiků diváků, jimž zakrývala výhled. Šotšek ji dohnal na cestičce, vedoucí do široké ulice.

„Proč jsi mě urazila? Co jsem udělal špatného?“

Čedi na něho pohlédla klidně, dokonce trochu smutně, a rychle uvažovala, jak vyklouznout z dané situace, aniž by musila prozradit svoje inkognito.

„U nás mládenci takhle nejednají,“ řekla tiše. „Když hned na začátku známosti začneme s objímáním, co budeme dělat později?“

„Copak ty to nevíš? Kolik je ti let?“

„Dvacet,“ zalhala Čedi.

„Tím spíš! Já myslil, že nejvýš sedmnáct… jdeme!“

„Kam?“

„Ke mně. Mám pokoj s oknem k průplavu. Koupím víno a zákusky, bude nám pěkně.“ Šotšek znovu Čedi pevně objal.

Mlčky se mu vytrhla a pospíšila, aby se dostala z aleje na ulici. Chodci nepřivedli pronásledovatele do rozpaků.

Znovu dívku dostihl a prudkým trhnutím ji přinutil, aby se k němu otočila tváří.

„Proč jsi se mnou šla?“ zeptal se zlostně.

„Nevěděla jsem, že to takhle dopadne, odpusťte!“

„Jaképak odpusťte? Pojď, všechno bude dobré. Nebo se ti nelíbím? Pojď, nebudeš litovat!“

Čedi ustoupila stranou, a v té chvíli jí Šotšek vyťal políček.

Úder nebyl zvlášť bolestivý. Socioložka dostávala při trénincích mnohem silnější rány. Ale poprvé uhodil někdo pozemskou dívku éry Spojených Rukou s úmyslem, aby ji urazil a ponížil. Spíš s údivem než s rozhořčením se Čedi ohlédla na davy lidí spěchajících kolem. Lhostejně nebo bázlivě se dívali, jak silný muž bije děvče. Nikdo nezasáhl, ani když dostala ještě tvrdší ránu.