„Jaká zase střela?“

„Je to vlastně kód, jímž označujeme tendenci rozmnožovat zlo a hoře při špatně uspořádané společnosti s tíživou morální atmosférou. Už naši společní předkové objevili zákon nepříznivých náhod, podle něhož se všechny přírodní i společenské procesy — z hlediska člověka — obracejí v neúspěchy, omyly a zmar. Samozřejmě že jde jen o dílčí odraz velikého zákona homogenizace, podle kterého nízké nebo zlepšené struktury během procesu odpadnou. Člověk se však celou dobu snaží dosáhnout zlepšených struktur bez vytvoření nutné báze, chce dostat něco za nic. Rozvoj živé přírody spočívá na slepé hře pokusů. Sto tisíc pokusů na jeden úspěch, jediná výhra při tisíckrát vržených kostkách.

Příroda překonává Ahrimanovu Střelu výběrem za obrovský časový úsek, tím, že vytváří v organismech mnohokrát vyzkoušené ochranné systémy a zásoby odolnosti.

Pro lidskou společnost je Střela utrpením proto, že postihuje hlavně nejušlechtilejší pohnutky člověka, všechno, co usiluje o vzestup, ty, kteří pomáhají pokroku — mám na mysli opravdový pokrok, tedy výstup z inferna.“

„A jak vy na Zemi překonáváte Střelu?“

„Tím, že každou záležitost napřed důkladně uvážíme a promyslíme, vystříháme se hry naslepo. Vy musíte začít výchovou, výběrem lidí, střežit a vytvářet ochranné systémy.“

Čojo Čagas potřásl hlavou.

„To je nemožné. Degenerace lidí na Jan-Jachu zašla už příliš daleko. Poškození genofondu je přivedlo k fyzické slabosti a duševnímu konformismu. V našich podmínkách potřebujeme rychlou směnu generací. Sama jste přece řekla, že čím častěji se vrhají kostky, tím větší je naděje na výhru.“

„Příroda nepočítá oběti, aby dosáhla cíle. Člověk tak postupovat nemůže.“ Fai viděla bezvýslednost rozhovoru a vstala.

„Vy tedy odmítáte?“ V Čagasově otázce zazněla současně vyhrůžka.

„Samozřejmě. Kdyby to mohlo změnit osud lidstva na Jan-Jachu, byla bych ochotna darovat mu syna, jakkoli těžké je pro matku nechat své dítě v cizím a dalekém světě.

Ale porodit příštího vládce, despotu a nešťastného člověka — nikdy!“

Čojo Čagas pomalu vstal, jako by uvažoval, co počít.

Pak se zvrátil na pohovku a začal kouřit dýmku. Fai se k němu otočila zády a přistoupila ke dveřím. Pouhé dvě minuty potřebovala k tomu, aby odhalila tajemství zámku.

Dveře se rozlétly a Rodis zamířila chodbou do zeleného pokoje. Žádný ze strážců se ani nepohnul, oba hleděli mimo ni, jako by byla vzduch.

Čagas ji pozoroval ze svého zšeřelého příbytku. Přímo fyzicky vnímal její kroky. V zářivě bílém sárí, jehož splývavými záhyby jasně prosvítalo její tělo, zdála se mu Rodis nedosažitelná, a sám si připadal ponížený a směšný. Jako bez sebe vyřítil se do chodby. Strážci vyskočili, vytřeštili polekané oči, a to vládce ještě víc rozzuřilo. Začal své ochránce fackovat, dokud ho bolest v dlaních nepřivedla k rozumu. Konečně se ovládl a vstoupil do zeleného kabinetu, teď už navždy spojeného s obrazem pozemské velitelky, usedl ke stolu a podepřel si hlavu rukama. Cítil kolem sebe beznadějnou prázdnotu, jak tomu bývá vždycky, když člověk propusti nebo odstraní ze svého okolí slušné lidi, kteří mají odvahu nesouhlasit s jeho nespravedlností. Neúprosný chod událostí dosadí na jejich místa nicky a nevzdělance, ochotné nadchnout se jakýmkoli vládcovým činem a chválit jej. Poradci, stráže, všechno je to lidský brak. Jejich věrnost si musí udržovat jen úplatky a privilejemi. Je bez přátel, nikdo mu není duševní oporou, a stále častěji ho přepadá strach před možným spiknutím.

Hřeben teroru čas od času pročesával masy DŽI, „hadonošů“, vědců, i oddílů „vládcových očí“ a zanechával po sobě nezahladitelnou hrůzu. Bázeň před odpovědností zbavovala lidi iniciativy.

Báli se riskovat, věčné ospravedlňování za nejrůznějších životních okolností se stalo takřka jejich hlavním zaměstnáním.

Stali se nedůstojným lidským materiálem, jako lidé, kteří přežili katastrofu a nemohou už bojovat s žádnými obtížemi, protože předešlé utrpení paralyzovalo jejich mozek i vůli.

Čojo Čagas nenáviděl své okolí, ale nemohl najít východisko ze slepé uličky, do níž ho zavedlo pokračování ve staré politice z doby Moudrého Zákazu.

Vládce udeřil dlaní do stolu.

— A proč vlastně hledat východisko? Zmatek sem zanesli lidé, kteří se tu objevili ze vzdálené pravlasti. Země je nekonečně daleko v čase i prostoru, je v podstatě nedosažitelná.

Kosmická loď se už brzy vrátí domů a všechno bude jako dřív. Ať neplodně utrácejí čas a odletí co nejdříve!

Dneska začal spřádat sny jako hloupý DŽI, a nebylo to poprvé! Krása, ne, cosi nepostižitelného v té vědmě láme jeho vůli… Dost už! Hleďme, rukojmí! Stačí, abych stiskl knoflík… ne, na mořském břehu trčí ďábelský hvězdolet, a druhý ještě zavolali na pomoc. Mám ji odeslat do města?

To by stěží bylo rozumné. Při své vynikající chytrosti a pekelné přitažlivosti vyvolá všeobecné rozjitření mysli.

Dám příkaz Taelovi, aby ji odvezl do Ústavu Historie. Ať se tam prohrabuje v horách dokumentů, než jejím spolupracovníkům ve městě vyprší lhůta k pobytu. Ústav je ve starém chrámu, obklopen zahradou a stepí, a „vládcovy oči“ spolu s Taelem se už postarají, aby se odtud nevzdalovala.

Ale co když i Tael propadne jejímu kouzlu? Hlouposti, je příliš ubohý, aby mohl na Rodis vůbec pomyslit.

Ostatně, dáme pozor na oba. Něco už ji polekalo. Že by Tael? Jestliže mluvila o přerušeném promítání stereofilmů, znamená to, že Pozemšťané začínají chápat, kdo je tu pánem!

Čojo Čagas vztáhl ruku ke skříňce, stiskl tajné péro, a když vyskočila zásuvka, vyňal z ní voňavou kuličku černé barvy. Položil ji do úst a pomalu žvýkal, s pohledem upřeným do křišťálové koule.

Tou dobou Fai, nespokojená a zachmuřená, dívala se na sebe do zrcadla. Cítila přítomnost špehů. Neustálé donašečství ji už začalo rozčilovat. Zapojila clonu a pohladila svého černého robota jako jediného blízkého a věrného tvora.

— Konec hry! — Oděv mahárání zmizel pod příklopem devítinožky. Fai si dala iontovou sprchu a smyla ze sebe pocit, že se pošpinila. Oblékla si znovu pohodlné šaty s krátkou širokou sukní a s úlevou vystoupila na improvizované lešení. Vzala štětec, několik minut zkoumala postavu ženy na obraze, a byla se svou prací velmi nespokojená.

Ozval se volací signál Temného Plamene.

„Jste unavená, Rodis?“ zeptal se Grif Rift.

„Ne. Jenom nespokojená sama se sebou. Nic se mi nedaří.

Chápu špatně zdejší život a kupím chybu na chybu…

Ale ne, nic vážného,“ spěchala s uklidněním, když viděla obavy na tvářích svých přátel.

„Zato u nás je všechno v nejlepším pořádku,“ řekla Olla Dez. „Před hodinou jsme se poprvé vykoupali v tormanském moři. A představ si, všichni máme pocit zvláštní neuspokojenosti, nechápu čím to.“

„Ale nakonec jsem na to přišla,“ řekla Neja Cholli.

„Skladba soli i jejich koncentrace je tu jiná než na Zemi.“

„Pak ani Tormanťanům nepůsobí asi moře potěšení,“

řekla „Rodis. „Vždyť jejich krev, stejně jako naše, zdědila skladbu vody ze Světového oceánu Země. Mají v krvi pozemské moře, a určitě i smutek po něm…“

Krátké shledání skončilo. Rodis, pořád ještě bez obvyklého vnitřního uspokojení, pustila se znovu do obrazu a skicovala postavu silné, vědoucí ženy, která měla symbolizovat Míru. Skláněla se ke šplhajícím s nataženou rukou, připravena prudce vytáhnout vzhůru prvního, kdo k ní dospěje. V její tváři byla stejná přesvědčenost o konečném vítězství, jakou viděla v Taelově obličeji. Když inženýr nedávno viděl novou variantu, řekl Rodis, že Míra je teď podobná jí.

Fai pracovala skoro celou noc, aniž tušila, že brzy bude musit opustit zahrady Coamu.