Vyšel napřed, našlapuje nehlučně po měkkých kobercích, a prošel postranním vchodem do chodby, jejíž stěny se leskly matným kovem.
„Tu masku před obličejem budete nosit pořád?“ zeptal se Rodis a zavadil o průzračný štítek.
„Pořád ne,“ usmála se. „Jen tak dlouho, dokud budu nebezpečná já vám a…“
„My vám,“ kývl vládce s pochopením. „Proto vás ani nezvu, abyste s námi stolovali. Ale zde se můžete cítit v naprostém bezpečí,“ a máchl rukou po rozlehlém sále s vysokými okny, jejichž skla byla dole zatemněná. „Na shledanou zítra!“
Fai se vděčně uklonila.
Pozemšťané si prohlédli pokoje s dveřmi umístěnými proti oknům na levé stěně. Pak se znovu sešli v sále.
„Divná architektura,“ řekla Eviza. „U nás takhle stavíme psychiatrické ústavy.“
„Proč nás nejvyšší vládce tak úporně přesvědčuje, že tu jsme v bezpečí?“ divila se Tivisa.
„Zřejmě proto, že to zde pro nás vůbec není bezpečné,“
řekla vážně Rodis. „Vyberte si každý svůj pokoj, a pak se dohodneme, kdo kam pojede, abych mohla vaše přání tlumočit Čojo Čagasovi.“ Když viděla údiv svých kolegů, dodala: „Jsem přesvědčena, že si Čojo Čagas pospíší, aby se mnou mohl mluvit tajně. Podle jejich představ jsem vaše vládkyně, a vládci musí spolu hovořit osamotě.“
„Opravdu?“ ptala se Eviza s údivem.
„V pravěkých dobách to na Zemi přinášelo spoustu utrpení.
Ale buďme zdvořilými hosty a podřiďme se zvykům svých hostitelů. Potřebuji co nejdřív znát vaše požadavky i rady. Jak bych je jinak mohla přednést vládci?“
Sedm astronautů sedělo na široké rudohnědé pohovce.
Vysokými okny z průzračné plastické hmoty narůžovělého odstínu byly vidět v parku stromy, prozářené paprsky tormanského slunce, které na rozdíl od Slunce pozemského neopisovalo po obloze oblouk, nýbrž klesalo pomalu a majestátně téměř po svislé čáře. Jeho paprsky se skrze růžová okna zdály fialové. Opálené tváře Pozemšťanů tím získaly nazelenalý tón.
„Tedy rozhodnuto,“ řekl Vir Norin, jehož robot plnil funkci sekretářky a kódoval výsledky porady pro vysílání na Temný Plamen.
„Rozhodnuto,“ potvrdila Rodis. „Vy zůstanete v hlavním městě mezi vědci a inženýry. Tor Lik s Tivisou přeletí planetu od pólu k pólu, zdrží se nějaký čas v přírodních rezervacích a na mořských základnách. Eviza navštíví lékařské ústavy, Čedi a Gen budou studovat společenský život a já se věnuji historii. Teď se musíme spojit s hvězdoletem a pak jít spát. Naši hostitelé uléhají brzy a vstávají časně.“
A skutečně, sotva zmizely poslední paprsky zapadajícího slunce a pod vysokými stropy se zapojilo automatické osvětlení nastalo kolem dokonalé ticho. Jen občas bylo možno zahlédnout v setmělém parku stíny pomalu obcházejících stráží, a znovu všechno znehybnělo, jako v mrtvé vodě pohádkového jezera.
Evize bylo dusno, přistoupila k oknu a začala se pachtit s uzávěrem. Široké okno se konečně rozlétlo a do pokoje zavál chladný vzduch, prosycený zvláštní vůní zahrady na cizí planetě. V týž moment odporně zaječela trubka. Ze všech stran se sbíhali lidé s rozsvícenými lampami a výhružně zvedali hlavně svých zbraní.
Vir Norin se jediným skokem ocitl vedle zmatené Evizy a přibouchl okno. Jekot ustal. Norin se posunky snažil uklidnit shluk strážců dole. Lampy zhasly, strážní se rozešli.
Pozemšťané dávali průchod svým pocitům a dobírali si rozčilenou Evizu.
„Jsem přesvědčen, že nás celou dobu poslouchají a pozorují,“ řekl Tor Lik.
„Dobře, že jazyk Země je pro Tormanťany naprosto nesrozumitelný!“ vzlykla Eviza. „Nemají od nás ještě dostatečně dlouhé texty.“
„Myslím, že ho lehce dešifrují,“ namítla Čedi. „Mají s námi mnoho společných slov a pojmů. Přesně vzato, jejich řeč je jeden z jazyků páté epochy v éře Rozděleného Světa, změněný ovšem za dvaadvacet století.“
„Ať je to jak chce, našim rozmluvám vládci Jan-Jachu zatím nerozumějí a nebudou je tedy zbytečně znepokojovat.
Měli bychom se občas zaclonit pomocí robotů, abychom své hostitele nezasvěcovali do intimní stránky našeho života. Třeba právě teď, když budeme hovořit s hvězdoletem.“
Faina modročerná devítinožka zaujala místo uprostřed pokoje. Pod jejím pláštěm zahučel dálkový vysílač televideofonu a místnost se ponořila do tmy. Astronauti se sesedli na pohovce. Na protilehlé straně zaplálo zelené světlo a zazněly melodické tóny písně o jívě nad řekou. Nejasné, míhající se kontury lidí dostaly najednou přesný tvar, jako by se zbylá posádka z kosmické lodi ocitla náhle v zahradách Coamu a usedla vedle kolegů pod vysokým stropem palácové komnaty.
Aby šetřili baterie robotů, jejichž energii mohli potřebovat při důležitějších věcech, řekl každý zhuštěně své dojmy z prvního dne na Tormansu. Rekord ve stručnosti získal Tor Lik. „Mnoho patosu, slov o velikosti, štěstí a bezpečnosti. Vedle toho všude strach a sbory strážců, které tu nejsou, aby zajišťovaly bezpečnost, nýbrž proto, aby se k vládcům nikdo nedostal. Tváře lidí jsou zasmušilé, ani ptáci tu nezpívají.“
Když zhasl stereoobraz a spojení s hvězdoletem se přerušilo, řekla Rodis:
„Nevím jak u vás, ale u mne ochranné sérum a biofiltry vyvolávají ospalost.“ Ospalost místo obvyklé touhy po činnosti cítili všichni. Eviza to pokládala za normální jev a upozornila astronauty, že budou malátní ještě tři čtyři dny.
Příští ráno, sotva se Pozemšťané stačili nasnídat, objevil se u nich hodnostář v černém oděvu pošitém namodrale stříbrnými hady. Vyzval Fai na schůzku s „velikým Čojo Čagasem“. Ostatním členům expedice navrhl zatím procházku zahradami Coamu, než bude čas, aby šli do hlavního zpravodajského střediska, kde jim z příkazu Čojo Čagase poskytnou potřebné informace.
Fai Rodis poslala druhům vzdušný polibek a vyšla v doprovodu mlčenlivého strážce ve fialovém, který jí s uctivými úklonami ukazoval cestu. U jednoho z vchodů, přikrytých těžkým závěsem, zůstal jako přimrazen stát, s rukama rozpaženýma a tělem po pás ohnutým. Fai sama odhrnula závěs a v téže chvíli se otevřely těžké dveře, které, jako všude na Tormansu, se otáčely ve veřejích a nezapouštěly se do stěn jako doma na Zemi. Ocitla se v pokoji s temně zelenými drapériemi a vyřezávaným nábytkem z černého dřeva. Pozemšťané ho už předtím viděli z hvězdoletu při televizním přenosu na tajném kanálu.
Čojo Čagas tu stál a prsty se lehce dotýkal křišťálové měňavé koule na černém podstavci. Zblízka se „veliký“
málo podobal svému obrazu z televize. Chytře a povzbudivě se usmál a pohybem ruky vyzval Rodis, aby se posadila.
Opětovala jeho úsměv a rozložila se pohodlně v širokém křesle.
Hostitel usedl poblíž, naklonil se důvěrně kupředu a zkřížil ruce, jako by se chystal trpělivě poslouchat svou návštěvnici.
„Teď si můžeme pohovořit ve dvou, jak se sluší na vedoucí osobnosti. I když je hvězdolet jen zrnkem písku ve srovnání s planetou, psychologicky je odpovědnost a plná moc nás obou stejná.“
Fai chtěla namítnout, že podobná formulace je nesprávná a pro člověka ze Země urážlivá. Ale pak si to rozmyslila.
Bylo by směšné a bezúčelné přesvědčovat oligarchu o zásadách pozemské etiky v éře Spojených Rukou.
„Jaké jsou normy společenských styků u vás na Zemi?“
pokračoval Čojo Čagas. „V jakých případech mluvíte pravdu?“
„Vždycky! „„To je nemožné! Skutečná, nevyvratitelná pravda neexistuje.
„Existuje její přiblížení se k ideálu, tím větší, čím vyšší je úroveň společenského vědomí člověka.“
„Co s tím má vědomí společného?“
„Když si většina lidí uvědomí, že každý jev má rub a líc, že pravda má dvě tváře a je závislá na měnícím se životě…“
„Tak tedy absolutní pravda neexistuje?“
„Honba za absolutními pojmy je jedním z největších omylů člověka. Výsledkem je jednostrannost, tedy polopravda, a ta je horší než vyložená lež, která oklame méně lidí a není nebezpečná pro člověka vědoucího.“
„A vy se vždycky držíte téhle zásady? Neochvějně?“
„Neochvějně!“ řekla Rodis pevně, ale hned si vzpomněla na scénu, kterou zahrála na hvězdoletu.