„Od téhle chvíle nejsem sluha!“ křičel někdo na akáte.

„Já také ne!“

„A těch zadních noh co tu je!“

Když první řady mechanických zrůd dosáhly planiny, zastavily se. Ty zezadu se na ně škrábaly a posléze také znehybněly na hromadě, když se zapletly a roztáhly zrůdné končetiny. Až nahoru dopadly s dřevěným zvukem lámající se tyče na kolečkách. Jedno kolo se se zvoněním dokutálelo k plošinovému vozu, zatočilo se a znehybnělo u Žeňových nohou. Žeňa pohlédl na Rudaka. Ten stál nahoře s rukama v bok. Vousy se mu pohybovaly.

„Tak vidíte, hoši,“ řekl, „tohleto vám dávám k dispozici. Teď se určitě dozvíme, jak, kam a proč tak uhánějí.“

Vítězové se vrhli na poraženou armádu.

„Copak skutečně veliký SRI postavil tohle všechno, aby prostudoval chování Buridanova berana?“ užasle se zeptal Žeňa.

„A proč ne?“ řekl Rudak. „Dokonce klidně. Třeba i jistě.“ A mrkl na něho vychytrale. „Nakonec je samozřejmě jasné, že tu není něco v pořádku.“

Dva urostlí konstruktéři kolem nich vlekli za zadní nohu malého kovového brouka. Právě proti plošině se jim noha utrhla a konstruktéři se svalili do trávy.

„Zmetky,“ zabručel Rudak.

„Vždyť jsem říkal, že moc nedrží,“ řekl Žeňa.

Veselý hluk proťal ostrý stařecký hlas:

„Co se to tu děje?“

Okamžitě nastalo ticho.

„No nazdar,“ zašeptal Rudak a slezl dolů.

Žeňovi připadlo, že se Rudak najednou zmenšil.

K plošině se s pokulháváním blížil starý šedivý černoch v bílém plášti. Žeňa ho poznal — byl to profesor Lomba.

„Kdepak mám svého Pavla?“ vyptával se nic dobrého nevěstícím hlasem:

„Tak, děti, kdo mi poví, kde je můj zástupce?“

Rudak mlčel. Lomba šel přímo k němu. Pavel začal couvat, a když narazil zády na plošinu, zastavil se.

„Tak copak se to tu děje, synáčku?“ zeptal se Lomba a přistupoval těsně k němu.

Rudak smutně odpověděl:

„Převzali jsme řízení od SRI… sehnali jsme všechny zmetky na jednu hromadu…“

„Tak zmetky?“ úlisně řekl Lomba. „To je důležitý problém! Kdepak se tu vzala sedmá noha? Moc důležitý problém, děti moje!“

Znenadání chytil Rudaka za vousy a táhl ho doprostřed planiny rozestoupivším se davem.

„Jen se na něho podívejte, děti!“ volal slavnostně. „My žasneme! Lámeme si hlavy! Jsme okouzleni! Představujeme si, že nás SRI přelstil!“

S každou tou větou zatahal Rudaka za vousy, jako kdyby tahal za zvon. Rudakova hlava se pokorně kymácela.

„A co se stalo, učiteli?“ nesměle se zeptalo jedno děvče.

„Co se stalo, holčičko?“ Lomba konečně Rudaka pustil. „Starý Lomba jede do Střediska. Vytrhuje nejlepší odborníky z práce. A co se dozví? Hanba! Co se dozví, ty zrzavý lotře?“ Znovu chytil Rudaka za vousy a Žeňa rychle zacvakal přístrojem. „Starému Lombovi se vysmívají! Starý Lomba se stal středem výsměchu všech kybernetiků! O starém Lombovi se už vyprávějí anekdoty.“ Pustil vousy a zabušil kostnatou pěstí do širokých Rudakových prsou. „Tak co, ty hlavo! Kolik nohou má obyčejná australská merinová ovce? Nebo jsi to snad zapomněl?“

Žeňa si najednou všiml, že několik mladých lidí začalo při těch slovech couvat s jasným úmyslem ztratit se v davu.

„Programátory nikam nepouštět,“ přikázal Lomba, aniž se otočil.

V davu to zahučelo a mladíci byli vystrčeni doprostřed kruhu.

„Co dělají tihle intelektuálští piráti?“ zeptal se Lomba a prudce se k nim obrátil. „Uvádějí v programu, že má beran sedm nohou…“

V davu to zašumělo.

„Podle nich nemá beran malý mozek…“

Lidé v davu se začali smát, Žeňovi připadalo, že je to smích souhlasný.

„Ubohý, skvělý dobrák SRI!“ Lomba sepjal ruce k obloze. „Hromadí hloupost na hloupost! Copak mohl předpokládat, že ten zrzavý chuligán, který ho má na starosti, mu uloží úkol s trojúhelníkem o pěti úhlech?“

Rudak provinile zadrmolil:

„Už to víckrát neudělám. Čestné slovo, že už to neudělám.“

Žeňa přespal u Rudaka. Měl ustláno v pracovně, Rudak si pečlivě pročesal vousy a šel zpátky k akátům. Otevřeným oknem sem nahlížel veliký oranžový měsíc pomalovaný šedivými čtverci D-kosmodromů. Žeňa se na něj díval a vesele se chechtal, když si v paměti probíral předcházející události.

Měl velice rád dny, které neuplynuly zbytečně, protože se mu podařilo seznámit s novými, dobrými, veselými nebo jednoduše příjemnými lidmi. S takovými, jako byl uvážlivý Parnkala nebo skvělý Rudak nebo bouřící Lomba…

‚O tom určitě napíšu,‘ pomyslel si. ‚Určitě! O tom, jak veselí, chytří mladí lidé vložili o své vůli nesmyslný program do neobyčejně složitého a moudrého stroje, aby si ověřili, jak si ten stroj povede. A jak si stroj vedl, když se pečlivě ze všech sil snažil vytvořit neodporující si model berana se sedmi nohama a bez malého mozku a jak šla černou vyhřátou savanou armáda těchto zrůdných modelů, jak se šla vzdát intelektuálskému pirátovi se zrzavými vousy a jak toho piráta tahali za vousy — určitě to nebylo poprvé ani naposledy… Protože jeho přespříliš zajímají úlohy o trojúhelnících s pěti úhly a o čtyřhranných koulích… které dokáží zranit důstojnost dobromyslného stroje… To může dopadnout docela dobře — povídka o intelektuálském chuligánství…“

Žeňa usnul a probudil se za svítání. V jídelně slabě cinkalo nádobí a probíhaly polohlasné úvahy:

„…Teď půjde všechno jako po másle. Tatík Lomba se uklidnil a získal zájem!“

„Aby ne, takový materiálek o teorii strojových chyb!“

„Kluci, ale SRI se předvedl stejně jako dost primitivní. Čekal jsem od něho víc nápaditosti.“

Někdo se najednou rozchechtal a řekl:

„Sedminohý beran bez sebemenšího prvku pro orgán udržující rovnováhu. Chudák SRI!“

„Tiše, vzbudíš toho redaktora!“

Po dlouhé přestávce, když už Žeňa začal podřimovat, jednou řekl někdo lítostivě:

„Škoda, že už je tohle všechno za námi. Bylo to docela zajímavé. Sedminohý beran! Je mi líto, že ta tvá záhada už neexistuje!“

O půlnoci začalo pršet. Silnice byla kluzká, Zvancev zpomalil. Byla černočerná tma, zář městských světel se ukryla za temnými pahorky a Zvancevovi připadalo, že auto jede pouští. Na drsném mokrém betonu před ním poskakovalo bílé světlo reflektorů. Žádná vozidla nepotkávali, naposledy Zvancev viděl auto krátce před tím, než zabočil na silnici k Institutu. Asi kilometr za zatáčkou byla vesnička, bylo mu divné, že nehledě na pozdní dobu se téměř ve všech oknech svítilo a na verandě velké kavárny u silnice postávalo plno lidí. Připadalo mu, že mlčí a že na něco čekají.

Akiko se ohlédla.

„Dívají se za námi,“ řekla.

Zvancev neodpověděl.

„Určitě si myslí, že jsme lékaři,“ řekla.

„Určitě,“ řekl Zvancev.

Bylo to poslední osvětlené místo, které viděli. Za zatáčkou začala mokrá tma.

„Tady někde by měla být továrna,“ řekl Zvancev. „Nevšimla sis?“

„Ne.“

„Ty si nikdy ničeho nevšimneš.“

„Vy sedíte za volantem. Pusťte mě tam a uvidím všechno.“

„To raději ne,“ řekl Zvancev.

Prudce zabrzdil, až auto dostalo smyk a svezlo se stranou po pištícím betonu. Reflektory osvětlily sloup s ukazatelem. Signální světla tu nebyla, nápis na ukazateli byl vybledlý: Novosibirský Institut pro biologické kódování — 21 km. Pod ukazatelem byla šikmo přibitá deska z překližky s kostrbatým nápisem: Pozor! Zapojit všechny neutralizátory! Zpomalit! Před vámi je hlídka! Totéž tam stálo ve francouzštině a angličtině. Z velikých písmen stékala v drobných praméncích barva.

„No prosím,“ zabručel Zvancev, sklonil se pod volant a zapojil neutralizátory.

„Jaká hlídka?“ zeptala se Akiko.

„To nevím,“ řekl Zvancev, „je ale vidět, že jsi měla zůstat ve městě.“

„Ne,“ řekla Akiko.

Když se auto rozjelo, opatrně se zeptala:

„Co myslíte, pustí nás dál?“