„Myslím si, že tebe nepustí.“

„Pak tedy počkám,“ řekla klidně Akiko.

Auto pomalu a tiše ujíždělo po silnici. Zvancev se díval před sebe a řekl:

„Já bych byl ale přesto rád, kdyby tě pustili.“

„Já taky,“ řekla Akiko. „Moc bych se s ním chtěla rozloučit…“

Zvancev mlčky sledoval cestu.

„V poslední době jsme se vídali jen málo,“ pokračovala Akiko. „Mám ho moc ráda. Jiného takového člověka neznám. Ani otce jsem neměla tak ráda jako mám ráda jeho. Dokonce jsem plakala…“

‚Ano, plakala,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Oceán byl tmavomodrý, obloha blankytná, on měl tvář opuchlou, když jsme ho s Kondratěvem opatrně vedli ke konvertoplánu. Pod nohama nám skřípal rozpálený korálový písek, šlo se mu ztěžka, každou chvíli nám zůstal viset na rukách, ale ani za nic nechtěl, abychom ho nesli a provinile brumlal: Gokuro-sama, gokuro-sama… Měl zavřené oči. Za námi i vedle nás šli mlčky oceánologové, Akiko šla vedle Sergeje, v obou rukou nesla jako podnos po celém Oceánu známý otřepaný bílý klobouk a hořce plakala. To byl první, nejstrašnější záchvat nemoci před šesti lety na bezejmenném ostrůvku 15 mil západně od Atolu Oktopus…‘

„…Znám ho už dvacet let. Od dětství. Moc bych se s ním chtěla rozloučit.“

Z mokré tmy se vynořila mřížová brána zařízení pro mikropočasí. Na synoptické stanici se nesvítilo. ‚Zařízení nefunguje,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Proto to svinské počasí.‘ Koutkem oka pohlédl na Akiko. Seděla na sedadle s nohama pod bradou a dívala se upřeně před sebe. Na její tváři se odrážely záblesky ciferníků z palubní desky.

„Co se to tu děje?“ řekl Zvancev. „Nějaká mrtvá zóna.“

„To nevím,“ řekla Akiko. Pohnula se, aby se usadila pohodlněji, narazila kolenem Zvancevovi do boku a najednou znehybněla, dívala se na něho v tom soumraku svítícíma očima.

„Co je?“ zeptal se.

„Třeba už…“

„Nesmysl,“ řekl Zvancev.

„Všichni odešli k Institutu…“

„Nesmysl,“ rozhodně řekl Zvancev, „nesmysl.“

Daleko před nimi se rozsvítilo mihotavé červené světélko. Blikalo jako hvězda na neklidném nebi. Zvancev pro jistotu ještě více zpomalil. Jeli velice pomalu a bylo slyšet šumění deště. Ve světle reflektorů se objevily rovnou uprostřed silnice tři postavy v lesknoucích se modrých pláštích. Přes cestu ležela silná kláda. Ten vpravo držel nad hlavou velkou čadící pochodeň. Pomalu jí mával ze strany na stranu. Zvancev zajel autem blíž a zastavil. ‚Tak to je ta hlídka,‘ pomyslel si. Člověk s pochodní volal něco nesrozumitelného do šumění deště, všichni tři rychle přistoupili k autu, v ohromných mokrých pláštích se pohybovali neobratně. Ten s pochodní znovu něco volal a zlostně přitom křivil ústa. Zvancev vypnul dálková světla a otevřel dvířka.

„Motor!“ vykřikl člověk s pochodní. Přistoupil až k autu. „Vypněte už ten motor!“

Zvancev poslechl a vystoupil na silnici do drobného hustého deště.

„Jsem oceánolog Zvancev,“ řekl. „Jedu k akademikovi Okadovi.“

„Vypněte v autě světla!“ řekl člověk s pochodní. „Ale rychle, prosím vás!“

Zvancev se otočil, ale světlo v autě už nesvítilo.

„Kdo to s vámi jede?“ zeptal se člověk s pochodní.

„Oceánoložka Kondratěvová,“ odpověděl vztekle Zvancev. „Moje spolupracovnice.“

Ti tři v pláštích mlčeli.

„Můžeme jet dál?“

„Jsem operátor Michajlov,“ řekl člověk s pochodní. „Poslali mě vám naproti. Mám vyřídit, že k akademikovi Okadovi se nesmí.“

„O tom si promluvím až s profesorem Kasparem,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě k němu.“

„Profesor Kasparo je velice zaneprázdněn. Neradi bychom, abyste ho rušil.“

‚Kdo to je — my?‘ chtěl se zeptat Zvancev, ale ovládl se, protože Michajlov měl lhostejný monotónní hlas na smrt unaveného člověka.

„Musím předat akademikovi nesmírně důležitou zprávu,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě ke Kasparovi.“

Tři muži mlčeli, zarudlé světlo se jim odráželo ve tvářích.

„No tak?“ řekl netrpělivě Zvancev.

Najednou si všiml, že Michajlov spí. Ruka s pochodní mu pomalu klesala stále níže. Oči měl zavřené.

„Toljo,“ řekl tiše jeden z jeho přátel a strčil mu do ramene.

Michajlov se vzpamatoval, trhl pochodní a upřel opuchlé oči na Zvanceva.

„Co je?“ řekl chraptivě. „Aha, vy chcete k akademikovi… K akademikovi Okadovi nikdo nesmí. Na celé území Institutu se nesmí. Odjeďte, prosím.“

„Musím vyřídit akademikovi Okadovi důležitou zprávu,“ trpělivě opakoval Zvancev. „Jsem oceánolog Zvancev a v autě je oceánoložka Kondratěvová. Vezeme důležitou zprávu.“

„Jsem operátor Michajlov,“ řekl ten s pochodní. „K Okadovi se teď nesmí. Zemře během příštích šesti hodin a my bychom to nemuseli stihnout.“ Sotva pohyboval rty. „Profesor Kasparo je nesmírně zaneprázdněn a žádal, aby nebyl vyrušován. Odjeďte, prosím…“

Najednou se obrátil ke svým přátelům.

„Hoši,“ řekl zoufale, „dejte mi ještě dvě tabletky.“

Zvancev stál na dešti a přemýšlel, co by ještě mohl říci tomuto člověku, který usíná za chůze. Michajlov stál stranou s hlavou zvrácenou k nebi a něco polykal. Potom řekl:

„Díky, hoši, nemůžu ani stát. Pořád vám tu prší, máte tu zimu, jeden za druhým tu padáme únavou, vstaneme a zase upadneme…“ Pořád ještě mluvil trochu z cesty.

„Nic se neděje, je to poslední noc…“

„Devátá,“ řekl Michajlov.

„Desátá.“

„Skutečně desátá? Mám hlavu jako z olova.“ Michajlov se obrátil na Zvanceva. „Nezlobte se, soudruhu…“

„Oceánolog Zvancev,“ řekl Zvancev potřetí. „Soudruhu Michajlove, musíte nás tam pustit. Právě jsme přiletěli z Filipín. Vezeme akademikovi informaci, nesmírně důležitou informaci. Čekal na ni celý svůj život. Pochopte mě, znám ho třicet let. Musím vědět lépe než vy, jestli bez toho může umřít, nebo ne. Je to nesmírně důležitá informace.“

Akiko vystoupila z auta a postavila se vedle Zvanceva. Operátor mlčel a zimomřivě se krčil v plášti.

„Tak dobře,“ řekl konečně. „Jenomže je vás moc.“ Ano, skutečně řekl, je vás moc. „Ať jde jenom jeden.“

„Dobře,“ řekl Zvancev.

„Jenom si ale myslím, že to nemá smysl,“ řekl Michajlov. „Kasparo vás k akademikovi nepustí. Akademik je v izolaci. Můžete zničit celý pokus, jestliže porušíte izolaci, a pak…“

„Budu mluvit s Kasparem sám,“ přerušil ho Zvancev. „Doprovoďte mě.“

„Dobře,“ řekl operátor. „Jdeme.“

Zvancev se ohlédl na Akiko. Měla na tváři spoustu velkých i malých kapek. Řekla:

„Jděte, Nikolaji Jevgenjeviči.“

Pak se obrátila k lidem v pláštích:

„Půjčte mu někdo plášť a vlezte si do auta. Můžeme je postavit napříč silnice.“

Zvancev dostal plášť. Akiko se chtěla vrátit do auta a popojet s ním, ale Michajlov řekl, že se motor nesmí spouštět. Stál a svítil svou čadící pochodní tak dlouho, dokud auto neodtlačili napříč cesty. Pak se celá hlídka usadila uvnitř. Zvancev nahlédl do auta. Akiko seděla schoulená na předním sedadle. Michajlovovi přátelé spali s hlavami opřenými jeden o druhého.

„Vyřiďte mu…“ řekla Akiko.

„Ano, určitě.“

„Povězte mu, že počkáme.“

„Řeknu mu to,“ řekl Zvancev.

„Tak jděte.“

„Sajonara, Aki-ťan.“

„Běžte…“

Zvancev opatrně zabouchl dveře a přistoupil k operátorovi:

„Jdeme.“

„Jdeme,“ ozval se operátor docela novým, zcela čerstvým hlasem. „Pojďme rychle, musíme urazit sedm kilometrů.“

Šli a zeširoka vykračovali po mokrém drsném betonu.

„Co se tam u vás děje?“ zeptal se operátor.

„Kde u nás?“

„No přece u vás… Ve velkém světe. Půl měsíce už nic nevíme. Co Rada? Co je s projektem Velká šachta?“

„Spousta dobrovolníků,“ řekl Zvancev. „Není dost anihilátorů. Nestačí ani ochlazovače. Rada je schopna převést na projekt třicet procent energie. Z Venuše byli odvoláni všichni odborníci.“

„To je správné,“ řekl operátor. „Na Venuši nemají co dělat. Koho určili za vedoucího projektu?“

„Nemám ponětí,“ rozzlobeně řekl Zvancev.

„Snad ne Stirnera?“

„Nevím.“

Odmlčeli se.

„To je hnus, co?“ řekl operátor.