Maška pustila přijímač naplno a kochala se těmi silnými zvuky.

„Dej to slaběji, Mášo,“ požádal jsem ji.

Poslechla mě.

„Tak vy je tedy značkujete,“ řekl Gorbovskij. „To je legrační. A čím?“

„Ultrazvukovými generátory.“ Vytáhl jsem ze značkovače zásobník a ukázal mu ampulku. „Takovýmihle kuličkami. V kuličce je generátor, který je pod vodou slyšet přes dvacet kilometrů.“

Opatrně vzal ampulku do rukou a pozorně si ji prohlédl. Tvář mu zesmutněla a zestárla.

„To je chytré,“ zabručel. „Jednoduché a chytré…“

Neustále otáčel v prstech ampulkou, jako kdyby ji ohmatával, potom ji položil přede mne na trávu a vstal. Jeho pohyby byly najednou pomalé a nejisté. Poodešel stranou ke svým šatům, zpřeházel je, našel kalhoty a jak je držel před sebou, znehybněl.

Díval jsem se na něho a začal se mě zmocňovat tíživý neklid. Maška držela připravený značkovač, aby mu pověděla, jak se s ním zachází, také sledovala Gorbovského. Koutky úst jí smutně poklesly. Všiml jsem si toho, to se jí stává často: výraz tváře bývá stejný, jako má člověk, kterého pozoruje.

Leonid Andrejevič začal najednou mluvit velice tiše a v hlase mu zaznívala jakási ironie:

„Je to legrační, čestné slovo… Jak neuvěřitelně dokonalá analogie. Století seděli v hlubinách, teprve pak povstali a vstoupili do cizího, pro ně nepřátelského světa… Co je to žene? Říkáte nějaký starý instinkt? Nebo způsob zpracovávání informací, který stoupl na hladinu nesnesitelné zvědavosti? Ale vždyť by pro ně bylo lepší sedět doma, ve slané vodě, ale ono je něco táhne… Táhne je to na břeh…“ Vzpamatoval se a začal si natahovat kalhoty. Kalhoty měl staromódní, dlouhé. Při oblékání poskakoval po jedné noze. „Stanislave Ivanoviči, vždyť tohleto přece nejsou obyčejní hlavonožci, co tomu říkáte?“

„Svým způsobem máte pravdu,“ souhlasil jsem.

Neposlouchal mě. Otočil se k přijímači a upřeně se na něj díval. My s Maškou jsme na přístroj taky upřeli zraky. Linuly se z něj silné kakofonické signály podobající se poruchám z rentgenového zařízení. Maška odložila značkovač.

„Šest celých, osm setin metru,“ řekl rozpačitě. „Nějaká obslužná stanice, co má být?“

Naslouchal signálům se zavřenýma očima a s hlavou skloněnou na stranu.

„Ne, to není osblužná stanice,“ promluvil. „To jsem já.“

„Cože?“

„To jsem já. Já — Leonid Andrejevič Gorbovskij.“

„A proč?“

Zasmál se bez sebemenší radosti.

„Máte pravdu — proč? To bych chtěl moc vědět — proč.“ Natáhl si košili. „Proč tři piloti a jejich koráb, který se vrátil z linky EN 101-EN 2657, se stal zdrojem rádiových vln o délce šest celých, osmdesát tři tisíciny?“

My s Maškou jsme samozřejmě mlčeli. Také on se odmlčel, zapínal si sandály.

„Prohlíželi nás lékaři. Prohlíželi nás fyzici.“ Vstal a oklepal si z kalhot písek a stébla trávy. „Všichni došli k jedinému závěru: že něco takového je vyloučeno. To by člověk umřel smíchy, když se díval na jejich udivené tváře. Nám ale na mou duši do smíchu nebylo. Tolja Obozov odmítl dovolenou a odletěl na Pandoru. Oznámil, že bude raději vyzařovat dál od Země. Walkenstein odešel pracovat na podmořskou stanici. Jenom já sám se tu toulám a vyzařuji. A na něco celou tu dobu čekám. Čekám a bojím se. Bojím se, ale čekám. Chápete mě?“

„Nevím,“ řekl jsem a pohlédl úkosem na Mašku.

„Máte pravdu,“ řekl. Vzal přijímač a zamyšleně si ho položil k odstávajícímu uchu. „Nikdo to neví. Už celý měsíc. Neslábne to, nepřestane. Ua-ui…Ua-ui… Ve dne v noci. Máme radost nebo je nám smutno. Jsme nasycení nebo máme hlad. Pracujeme nebo lenošíme. Ua-ui… Ale záření Tarielu klesá. Tariel je můj koráb. Teď ho odstavili. Pro jistotu. Jeho vyzařování překáží při řízení nějakých agregátů na Venuši, odtud sem posílají dotazy, zlobí se… Zítra ho zavezu dál…“ Napřímil se, pleskl si dlouhýma rukama na boky. „No, už musím jít. Na shledanou. Hodně úspěchů. Na shledanou, Mášenko. Nelámej si s tím hlavu. Je to nesmírně těžká hádanka, na mou duši.“

Zvedl ruku s rozevřenou dlaní nahoru, kývl a šel, dlouhý, neohrabaný. Dívali jsme se za ním. U stanu se zastavil a řekl:

„Poslyšte… Na ty septopody se snažte přece jenom být hodní… Protože člověk značkuje, značkuje, a když je sám označkovaný, pak má samé nepříjemnosti.“

A byl pryč. Ještě chvíli jsem ležel na břiše, pak jsem pohlédl na Mašku. Maška se pořád dívala za ním. Hned bylo vidět, že Leonid Andrejevič na ni udělal veliký dojem. Ale na mě ne. Mě se nijak nedotkly ty jeho představy o tom, že nositelé Vesmírné inteligence mohou být nepředstavitelně nad námi. Tak ať jsou. Podle mého názoru, čím výše budou, tím méně budeme mít šancí ocitnout se na jejich cestě. To je jako plotice, pro kterou nic neznamená síť s velkými oky. A pokud jde o hrdost, ponížení, šok… Docela jistě to přežijeme. Já osobně bych to aspoň nějak přežil. A to, že objevujeme pro sebe a studujeme vesmír, který oni dávno zabydleli, co má být? Vždyť pro nás ten vesmír není zabydlený! A oni jsou pro nás pouhou částí přírody, kterou musíme objevit a prostudovat, i kdyby byli třikrát nad námi… Jsou pro nás cizí. I kdyby mě třeba označkovali, to je samozřejmé, tedy tak, jak já značkuji septopody…

Pohlédl jsem na hodinky a rychle jsem si sedl. Nastal čas pro návrat k práci. Poznamenal jsem si číslo poslední ampulky. Zkontroloval jsem akvastat. Vlezl jsem do stanu, našel ultrazvukový lokátor a vložil si ho do kapsy u plavek.

„Pomoz mi, Mášo,“ řekl jsem a začal si oblékat akvastat.

Maška seděla u přijímače a naslouchala neutichajícímu „ua-ui“. Pomohla mi navléknout akvastat a společně jsme vstoupili do vody. Pod vodou jsem zapojil lokátor. Ozvaly se signály, to ti, které jsem označkoval, se potulovali jezerem. Významně jsme na sebe pohlédli a vynořili se. Maška si shrnula mokré vlasy z čela a řekla:

„Přece existuje rozdíl mezi hvězdným korábem a mokrými řasami v žáberném vaku…“

Dal jsem jí pokyn, aby se vrátila na břeh a znovu jsem se potopil. Kdepak, já bych se na místě Gorbovského tak nevzrušoval. Nic na tom závažného není. To je jako se všemi astroarcheology. Stopy po myšlenkách. Psychologický šok… Žádný šok nenastane. Nanejvýš prostě jeden druhého nezpozorujeme. Sotva jsme pro ně natolik zajímaví…

Rju stál až po pás ukryt ve šťavnaté zelené trávě a sledoval klesající vrtulník. Proud vzduchu od nosné vrtule hnal po trávě široké stříbrné až tmavě zelené vlny. Připadalo mu, že přistání trvá příliš dlouho a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. Bylo strašné vedro a dusno. Drobné bílé slunce stálo vysoko, od trávy stoupal vlhký žár. Vrtule zasvištěla silněji, vrtulník se natočil bokem k Rjuovi, pak najednou klesl z půldruhého metru a utopil se v trávě na vrcholku pahorku. Rju se k němu rozběhl.

Motor utichl, listy vrtule se otáčely stále pomaleji, až se zastavily docela. Z kabiny vrtulníku vystoupili lidé. Jako první dlouhán v bundě s vykasanými rukávy. Byl bez přilby, nad protáhlým opáleným čelem mu trčely vyrudlé vlasy. Rju ho poznal — byl to vedoucí skupiny Hledač Gennadij Komov.

„Buď zdráv, hospodáři,“ řekl a podával ruku. „Konnitiva!“

„Konnitiva, Hledači,“ řekl Rju. „Vítám vás na Leonidě!“ A také vztáhl ruku před sebe, ale museli k sobě ujít ještě aspoň deset kroků.

„Jsem strašně, strašně rád, že jste tu,“ řekl Rju a usmíval se od ucha k uchu.

„Stýskalo se vám?“

„Strašně, strašně moc se mi stýskalo. Sám na celé planetě.“

Za Komovovými zády někdo řekl „co děláš, člověče“ a něco se hlasitě svalilo do trávy.

„To je Boris Fokin,“ řekl Komov, aniž se obrátil. „Samostatně padající archeolog.“

„Když tady je taková tuhá tráva,“ ozval se Boris Fokin při vstávání. Měl titěrné rezavé vousky, nos samou pihu a bílou pěnoplastovou přilbu posunutou k uchu. Ruce umazané od trávy si otřel do kalhot a představil se: „Fokin. Hledač-archeolog.“