‚Ano, tehdy mi to nepřipadalo tak důležité,‘ uvažoval Lovec. Stále postával a hleděl na zploštělou hlavu čtyřrukého. ‚Vysmál jsem se Crooxovi, pohádal jsem se s Linem a na všechno jsem zapomněl. Pak ale přišly pochybnosti a s nimi… úzkost.‘

Croox zorganizoval dvě velké výpravy. Prozkoumal velké prostory na své planetě. Nenalezl tam ani jediného živočicha, který by byl větší než palec u ruky. Zato však na jižní polokouli na kamenné plošině objevil neznámou přistávací plochu — roztavený čedič kruhového průměru kolem dvaceti metrů. Nejdřív ho ten nález zaujal, pak se však vysvětlilo, že v této oblasti přede dvěma lety přistál kvůli běžné opravě Sandersův hvězdolet, a tak se na nález zapomnělo. Zapomněli na něj všichni kromě Lovce. Protože v té době Lovec už začal pochybovat. V Leningradském klubu hvězdoletců Lovec vyslechl příběh o tom, že na Crooxově planetě bezmála uhořel palubní inženýr. Vystoupil z korábu s vadnou nádrží, ze které unikal kyslík. Ovzduší Crooxovy planety je nasyceno lehkými uhlovodíky, které bouřlivě reagují s volným kyslíkem. Naštěstí z toho chlapíka stačili strhnout hořící nádrž a vyšel z toho jenom s lehkými popáleninami. Když Lovec ten příběh vyslechl, před očima mu znovu vyvstal nafialovělý výbuch nad tmavým skalním hřebenem.

Jakmile byla na Crooxově planetě objevena neznámá přistávací plocha, pochybnosti se změnily ve strašnou jistotu. Lovec se pustil do Kostylina. ‚Koho jsem to zabil?‘ křičel na něho. ‚Bylo to zvíře, nebo člověk? Line, koho jsem to zabil?‘ Kostylin mu naslouchal, postupně se v něm však hromadil vztek, až zařval: ‚Sedni si! A přestaň s těmi hysterickými výstupy, babo! Jak si dovoluješ říkat mi něco takového? Ty si myslíš, že já, Alexandr Kostylin, nejsem schopen rozlišit rozumnou bytost od zvířete?‘ ‚Ale ta přistávací plocha…‘ ‚Ty sám jsi přistál v těch místech se Sandersem…‘ ‚Ten výbuch… Prostřelil jsem mu kyslíkovou nádrž!‘ ‚Střílel jsi termitovými náboji v uhlovodíkovém ovzduší!‘ ‚Dejme tomu, ale vždyť Croox tam přece nenašel ani jediného čtyřrukého! Já vím, že to byl astronaut!‘ ‚Babo!‘ řval na něho Lin. ‚Hysterko! Na Crooxově planetě nenajdou třeba ještě celých sto let jediného čtyřrukého! Celá ta obrovská planeta je rozryta jeskyněmi jako ementál! Měls prostě štěstí, chytráku, nedokázals toho využít a přivezls mi zuhelnatělé kosti místo zvířete!‘

Lovec tak silně stiskl sepjaté ruce, až mu zapraskalo v kloubech.

‚Ba ne, Line, já jsem ti žádné zvíře nepřivezl,‘ bručel si pro sebe. ‚Přivezl jsem ti cizího astronauta…‘

‚Kolik zbytečných slov jsi, starý Line, zbytečně ztratil. Kolikrát jsi mě jenom přesvědčoval. Kolikrát mi připadalo, že jsi mě dokázal zbavit všech pochybností, že už mohu znovu klidně vydechnout, protože se nemusím považovat za vraha… Jako ostatní lidé. Jako děti, které si hrají na ‚marťanskou schovávanou‘… Ale sebemoudřejší logikou takové pochybnosti neodstraníš.‘

Položil ruce na panel a tvář přitiskl k průhledné plastické hmotě.

„Kdo jsi?“ zeptal se se smutkem v hlase.

Lin ho uviděl už zdálky a jako vždycky i nyní mu bylo nevýslovně smutno při pohledu na tohoto odvážného a kdysi veselého člověka, kterého tak neúprosně pronásleduje svědomí. Začal se však tvářit, že je všechno výborné, jako skvělý sluneční den Captonu. Hlasitě cvakal podpatky, přistoupil k Lovci, pleskl ho dlaní do zad a přehnaně bodře zvolal:

„Tak už to skončilo! Mám hlad jako vlk, Polly, teď půjdeme ke mně a dáme si slavnostní oběd. Dneska Marta připravila na tvou počest opravdovou ochsenschwanzesuppe! Tak jde se, Lovče, polévka čeká!“

„Pojďme,“ řekl tiše Lovec.

„Už jsem volal domů. Všichni se na tebe těší a chtějí si poslechnout tvá vyprávění.“

Lovec pokýval hlavou a pomalu vykročil k východu. Lin pohlédl na jeho shrbená záda a obrátil se k panelu. Jeho oči se setkaly s bílýma mrtvýma očima za průhlednou stěnou. „Popovídali jste si?“ mlčky se zeptal Lin. „Ano.“ „Neřekls mu nic?“ „Neřekl.“ Lin pohlédl na tabulku „…Tříprstec čtyřruký. Uloven P. Gnědych, preparován doktorem A. Kostylinem.“ Znovu se ohlédl na Lovce a rychle, aby si toho nikdo nevšiml, napsal prstem za slovem ‚čtyřruký‘ slovo sapiens. Na tabulce samozřejmě nic nezůstalo, Lin však přesto pro jistotu přes ni přejel dlaní.

Doktoru Alexandru Kostylinovi také nebylo lehko. Věděl to zcela jistě, od samého začátku to věděl…

Oceán připomínal zrcadlo. Voda u břehu byla tak klidná, že obvykle se kolébající tmavé výhonky rostlin na dně visely teď v hloubce bez jediného hnutí.

Kondratěv zavedl ponorku do zálivu, postavil ji těsně k břehu a řekl:

„Tak jsme tu.“

Cestující ožili.

„Kde mám kameru?“ zeptal se Slavin.

„Ležím na ní,“ ozval se Gorbovskij slabým hlasem. „Je to strašně nepohodlné. Nemohl bych už vylézt?“

Kondratěv otevřel vstupní otvor a všichni spatřili jasnou modrou oblohu. Gorbovskij vylezl první. Udělal na kamenech několik nejistých kroků; zastavil se a vyzkoušel špičkou boty suché naplavené dříví.

„Tady je nádherně!“ zvolal. „A jak je to tu měkké! Můžu si lehnout?“

„Jistě,“ řekl Slavin. Také se vysoukal ze vstupního otvoru a labužnicky se protahoval.

Gorbovskij okamžitě ulehl.

Kondratěv vyhodil kotvu.

„Co se mě týče,“ řekl, „tak polehávání na naplaveném dříví nedoporučuju. Je tam vždycky spousta písečných blech.“

Slavin bzučel kamerou v nejnepřirozenějších pózách.

„Tak se tvař,“ řekl přísně.

Kondratěv se zašklebil.

„To je skvělé!“ zvolal Slavin a klekal si.

„Já to tak úplně nepochopil s těmi blechami,“ ozval se Gorbovskij. „To dovedou skákat, Sergeji Ivanoviči? Nebo mohou taky kousat?“

„Mohou i kousat,“ odpověděl Kondratěv. „A nech mě být, Jevgeniji! Sbírej naplavené dříví a rozdělej oheň.“

Zalezl do vstupního otvoru a vytáhl kbelík. Slavin si sedl na bobek a začal dvěma prsty štítivě vybírat dříví, hledal kousky pokud možno větší. Gorbovskij ho se zájmem sledoval.

„Stejně mi to pořád není jasné s těmi blechami, Sergeji Ivanoviči.“

„To se ti prokoušou do kůže,“ vysvětloval Kondratěv, zatímco vyplachoval kbelík technickým lihem, „a tam se pak rozmnoží.“

„No jo,“ řekl Gorbovskij a obrátil se na záda. „To je hrůza.“

Kondratěv nabral sladkou vodu ze zásob na ponorce a seskočil na břeh. Beze slova obratně nasbíral dříví, zapálil oheň, zavěsil kotlík nad ohněm a vytáhl ze svých nekonečných kapes vlasec, háček a krabičku s návnadou. Slavin k němu přišel s hrstí větviček.

„Dej pozor na oheň,“ přikázal Kondratěv. „Já zatím nalovím pár okounů. Jsem tu hned.“

Přeskakoval po kamenech, až se dostal na omšelou skálu vystupující z vody snad dvacet metrů od břehu, chvíli tam něco kutil a pak znehybněl. Bylo tiché ráno, slunce se už vynořilo nad obzor, soustředilo paprsky přímo na malý záliv a oslepovalo oči. Slavin usedl se zkříženýma nohama k ohni a začal přikládat třísky.

„Člověk je obdivuhodná bytost,“ řekl z ničeho nic Gorbovskij. „Projděte dějiny za posledních sto století. Jakého obrovského rozvoje dosáhl řekněme takový výrobní sektor. Jak se rozšířilo pole výzkumné činnosti. Rok co rok se vyskytují stále nové oblasti, nová povolání. Já jsem se třeba nedávno seznámil s jedním známým. Učí děti chodit. Je to obrovský odborník. Vyprávěl mi, že existuje nesmírně složitá teorie v tomto oboru…“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se líně Slavin.

„Říkají jí… Jelena Ivanovna. Příjmení ovšem neznám. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem říct, že vědy a výrobní technologie se neustále vyvíjejí, zatímco zábava je stále stejná jako za starého Říma. Když mě přestane bavit dělat hvězdoletce, mohu se stát biologem, stavitelem, agronomem… a kdoví čím ještě. Co když mě ale nebude bavit ležet, co mi pak zbude? Chodit do kina, číst, poslouchat hudbu nebo se dívat, jak druzí běhají. Na stadiónech. A to je všechno. Tak tomu bylo i dříve — chléb a hry. Stručně řečeno, veškerá naše zábava vede nakonec k oblažování několika našich smyslových orgánů. Všimněte si, že dokonce ne všech. Podívejte se, nikdo například ještě nevymyslel, jak oblažovat hmatové a čichové orgány.“