Литмир - Электронная Библиотека

Smáčkl vypínač, baterka se rozsvítila. Po několik vteřin se před ním vzedmutou linií napjaly obrovské hrbaté trupy, shora se v tvářičkách leskly oslněné oči, svraštělé hlavičky se třásly, a pak se ti naháči, postrčeni silně zezadu, na něho vrhli. Vykřikl ještě jednou.

Ve zmatku, jaký se kolem něho rozpoutal, neslyšel vlastní hlas — s žebry drcenými tlačenicí, vklíněn mezi mokrá, horká břicha, ztrácel půdu pod nohama, ani se nepokoušel se bránit, cítil, že je někam naslepo strkán, vlečen, smýkán, pach syrového masa ho prostě dusil, křečovitě tiskl baterku přimáčknutou na prsa; osvětlovala několik okolostojících, kteří se na něho ohromeně dívali a pokoušeli se ustoupit, ale dav jim nedával místo, tma ustavičně vyla chraplavými hlasy, malá tělíčka zalitá vodnatou tekutinou jako potem, schovávala se v otvorech prsních svalů, vtom obludná vIna tlaku vrhla ke vchodu celou skupinu, v níž vězel, umačkán, zahlédl ještě spleť zkřížených ruček, trupů, záblesk světla; Doktorovu tvář; mihla se mu před očima jeho ústa otevřená v křiku, obraz zmizel; dusil se těžkým pachem, čočka baterky mu poskakovala pod bradou, vyřezávala ze tmy tvářičky bezoké, beznosé, bezústé, ploché, stařecky zplihlé, všecky jakoby polité vodou, cítil nárazy hrbů, na okamžik se trochu uvolnilo, pak ho to znovu sevřelo, mrštilo zády na zeď, narazil rameny na sloupek, chytil se ho, pokoušel se k němu přitisknout, nové vlny tlačících ho od něho odtrhovaly, bránil se ze všech sil; zápasil pouze o to, aby se udržel ve stoje, protože pád znamenal smrt. Našmátral jakýsi kamenný stupeň, ne, tykvovitý balvan, lezl. nahoru, zvedl vysoko baterku…

Obraz byl děsivý. Od zdi ke zdi se chvělo moře hlav. Namačkáni v davu, stojíce pod výklenkem, hleděli na něho rozšířenýma očima, viděl, jak zoufalou námahu vynakládali, aby se dostali od něho co nejdál, konvulzívně jako kdyby jimi zmítaly křeče, tlačili se zpátky, ale mohli se pohybovat pouze jako část nahé masy, která se ustavičně drala uličkou dolů, tiskla krajní až ke zdi, strašlivý řev neustával — vtom zahlédl Doktora. Neměl baterku, pohyboval se či spíše plynul v davu, strkán hned zpředu, hned z boku, mizel mezi: postavami, které ho převyšovaly; mezi masivními trupy povlávaly ve vzduchu jakési cáry. Chemik bil jak mohl kolem sebe ejektorem, který držel v rukou za pažbu a držák. Cítil, jak.mu paže ochabují — mokrá, slizká břicha bušila do něho jako berany, uskakovala, hnala se dál, dav řidl, ze tmy se valily nové zástupy, baterka zhasla, neproniknutelná tma se zmítala, bublala, sténala, pot mu zaplavoval oči, nadechl se vzduchu, který spaloval plíce, ztrácel vědomí.

Klesl na kamenný schod, opřel se zády o studené balvany, lapal po vzduchu. Slyšel už jen ojedinělý dusot, mlaskavé skoky, chór zatracenců se vzdaloval. Opřen rukama o zeď, znovu se postavil. Kolena měl jako z vaty, chtěl zavolat Doktora, ale nebyl schopen vydat ze sebe ani hlásku — vtom bělavé světlo vyřízlo ze tmy hřeben protější zdi.

Uplynul delší čas, než si uvědomil, že jim nepochybně Koordinátor ukazuje směr návratu magnéziovou světlicí.

Sklonil se, začal hledat baterku, ani nevěděl, kdy mu ji vyrazili. Nízko nad zemí byl vzduch plný zápachu, odporného, k padnutí, nemohl jej prostě snést, zvedal se mu žaludek.

Vstal. Uslyšel vzdálené volání. Byl to lidský hlas.

„Doktore! Sem! Sem!“ vykřikl.

Ozvala se odpověď, už nablízku; mezi černými zdmi vyklouzl jazyk světla. Doktor se k němu. rychle blížil, ale nějak. vrávoral z jedné strany na druhou, jako opilý…

„Aha,“ řekl, „tady jsi… to je dobře…“

Popadl Chemika pod paží.

„Strhli mě kousek s sebou, ale podařilo se mi dostat se do síně… Ztratils baterku?“

„Ano.“

Doktor se ještě pořád držel jeho paže.

„Závrať,“ vysvětlil klidným, ještě stále trochu udýchaným hlasem. „To nic, brzy to přejde…“

„Co to bylo?“ řekl Chemik šeptem, jakoby pro sebe.

Jeho druh neodpověděl. Oba byli zaposloucháni do noci — tmou se opět proplížily vzdálené kroky, hemžila se šramotem, zazněl nářek zdušený dálkou. Druhý záblesk na nebi osvětlil hřebeny zdí, zamihotal se na jejich kolmých hranách, stekl žloutnoucím svitem dolů jako kratinký východ a západ slunce.

„Jdeme,“ řekli jedním dechem.

Nebýt té světlice, snad by se jim ani nebylo podařilo vrátit se — před příchodem dne. Ale takto, vedeni světlem, které svým jasem ještě dvakrát rozsvětlilo temnoty kamenných soutěsek, udržovali směr pochodu.

Cestou potkali několik opozdilců, kteří prchali polekáni světlem jejich baterky, a najednou, na úpatí schodů, narazili na tělo již úplně vychladlé. Překročili je beze slova. Několik minut před jedenáctou byli opět na náměstíčku s kamennou studní — sotva na ni dopadl paprsek Doktorovy baterky, zahořely shora reflektory trojím jasem. Koordinátor stál nad schody, po nichž — těžce dýchajíce — vyběhli. Kráčel pomalu za nimi, a když dorazili ke stroji a usedli na stupátkách, zhasl světla a přecházel ve tmě sem a. tam, čekaje, až budou moci promluvit.

Když mu všecko vypověděli, řekl pouze:

„No, ano. Dobře že to dopadlo takhle. Jeden je tady… víte…“

Nepochopili hned, teprve když rozsvítil otáčivý reflektor a obrátil jej dozadu, vyskočili rovnýma nohama. Několik metrů od vozíku ležel bez hnutí dvojčák.

První se před ním zastavil Doktor. Z reflektorů dopadala na toto místo široká světelná cesta, kde člověk mohl spočítat každou, i tu sebemenší jamku na kamenných deskách.

Před nimi napolo ležel nahý tvor, polovinou velkého trupu šikmo zvednutou vzhůru. Z pootevřených prsních svalů se na ně dívalo velké, bledě modré oko. Jako mezerou nedovřených dveří viděli pouze cípek ploché tvářičky.

„Jak se sem dostal?“ zeptal se tiše Doktor.

„Přiběhl zdola několik minut před vámi. Když jsem rozsvěcoval světlici, utekl, pak se vrátil.“

„Vrátil?!“

„Na tohle místo. Ano.“

Stáli nad ním a nevěděli, co dělat. Stvoření dýchalo jako po namáhavém běhu. Doktor se sklonil, chtěje obra pohladit nejprostším pohybem otevřenou rukou; tvor sebou. trhl, na bledé kůži jeho masivního těla vyrazily vodnaté kapky, velké jako bubliny.

„On… se nás bojí…“ řekl tiše Doktor.“ „Co dělat?“ dodal bezradně.

„Nechat to tady a jet. Je pozdě,“ řekl Chemik.

„Nikam se nejede. Poslyšte…“ Doktor zaváhal. „Víte co? Sedněme si…“

Dvojčák se nehýbal. Kdyby nebylo pravidelných pohybů jeho štítovitě rozšířené hrudi, mohli by se domnívat, že je mrtvý. Podle Doktorova příkladu si posedali na kamennou plošinku kolem něho. Ze tmy sem dolétal vzdálený šumot gejzíru, v neviditelné vegetaci občas zašelestil vítr, podzemní osadu zahalila neproniknutelná noc. Ve vzduchu se chvílemi převalily řídké chomáče mlhy, v odraze reflektorů ostře narýsovaná silueta vozíku stála nehybně opodál jako černá kulisa. Po dobrých desíti minutách, když už začínali ztrácet naději, dvojčák najednou vykoukl skulinkou ze svého vnitřního úkrytu. Stačil neopatrný Chemikův pohyb, aby se zavřela dvířka ze svalů — tentokrát už ne nadlouho.

Nakonec — téměř půl hodiny po setkání — se obr vzpřímil. Byl vysoký asi dva a půl metru, ale byl by ještě vyšší, kdyby se pohyboval nakloněn dopředu. Když šel, měnila se dolní část jeho neforemného těla. Měli dojem, že dovede podle potřeby vysunovat nebo vtahovat nohy, ale byla to pouze hra svalů na dolních končetinách, které se tak stávaly viditelnějšími i způsobilejšími k chůzi.

Nikdo dobře neviděl, jak to Doktor dokázal, on sám pak později ujišťoval, že to také neví; stačí, že dvojčák, který už úplně vytáhl své pohyblivé tělíčko z vnitřního hnízda, po všelijakém poplácávání, laskavých pohybech a šeptání dovolil, aby ho Doktor za tenkou pacičku odvedl k vozíku. Jeho malá hlavička klesla dopředu a dívala se.na ně shora, když se shromáždili ve světelných kuželech reflektoru, jakoby s naivním úžasem.

„A co teď?“ řekl Chemik. „Tady se s ním nedomluvíš!“

„Jak to — co,“ namítl Doktor, „vezmeme ho s sebou.“

„Přeskočilo ti?“

„Dalo by nám to hodně,“ řekl Koordinátor, „ale váží dobré půl tuny.“

30
{"b":"107792","o":1}