„Skončil jsem studia na pozemské polytechnice,“ namítl Inženýr, jakoby z neznámého důvodu najednou popuzený.

„Ať tak, nebo tak…“ dodal váhavě, „je tam uvnitř cosi vybouleného. Jako hřídel vrtule.

„Ano, vprostředku se něco velice silně leskne,“ přisvědčil Koordinátor. „Jak je to asi veliké, co myslíš?“

„Jsou-li stromy tam dole stejně vysoké jako v úvoze… pak nejmíň deset metrů.“

„V průměru? Taky bych řekl. Nejmíň deset.“

„Oba zmizely tam,“ ukázal Doktor na poslední, další rozhled uzavírající, nejvyšší čáru vršků. „Tož tam půjdeme i my, nemám pravdu?“

Začal sestupovat po svahu, máchaje prázdnýma rukama. Pospíchali za ním.

„Musíme se připravit na první kontakt,“ řekl Kybernetik. Hned se hryzl do rtů, hned si je olizoval.

„To, co se stane, nedovedeme předpovědět. Klid, rozvaha, sebeovládání…“ to jsou jediné směrnice, jaké jsme schopni dát,“ řekl Koordinátor. „Ale bylo by asi lepší, kdybychom změnili útvar. Jeden rozvědčík dopředu a jeden na konec. A trochu víc se rozptýlíme.“

„Máme vystoupit otevřeně? Snad by bylo lepší, kdybychom se pokusili napřed co nejvíc uvidět — nepozorováni,“ řekl Fyzik rychle…

„No… zvlášť schovávat bychom se neměli, vypadá to vždycky podezřele. Ale samozřejmě, čím víc uvidíme, tím prospěšnější nám to může být…“

Uvažujíce o otázkách taktiky, sestoupili dolů a po několika stech krocích dospěli k první záhadné čáře.

Trochu to připomínalo stopu jediného, starého pozemského pluhu — půda byla mělce zorána, jakoby rozmělněna a odhozena na obě strany brázdy, nikoliv širší než dvě dlaně. Mechem porostlé, propadlé pruhy, na které narazili při své prvé výpravě, měly podobné rozměry, ale jeden dosti podstatný rozdíl tady byl: tam bylo okolí brázdy holé, a ona.sama — zarostlá mechem, a tady — opačně. Přes jednolitý příkrov bělavých porostů vedl pás rozrušené, obnažené půdy.

„Zvláštní,“ zabroukl Inženýr, když vstal z kleku. Hlínou ušpiněné prsty si otíral o kombinézu.

„Víte co?“ řekl Doktor, „myslím, že ty — na severu — musí být velice staré — už delší dobu neužívané, a proto je zarůstá ten zdejší rajský mech…“

„To je možné,“ prohodil Fyzik, ale co je to? Kolo jistě ne — stopa kola byla by docela jiná.“

„A třeba je to přece jen nějaký zemědělský stroj?“ napověděl Kybernetik.

„Že by obdělávali půdu v pruzích širokých deset centimetrů?“

Překročili brázdu a šli dál rovnou k těm dalším. Kráčeli, zrovna při kraji hájku, který svým dutým šuměním ztěžoval dokonce rozhovor, když uslyšeli, jak se zezadu blíží pronikavý, tísnivý svist. Bezděčně uskočili za stromy. Z úkrytu spatřili vysoko nad loukou se nesoucí, svislý, zářivý větrník, který se hnal po rovině rychlostí bleskového vlaku. Jeho okraje byly temnější a prostředek ostře svítil hned fialovou, hned oranžovou barvou. Průměr onoho středu, vybouleného čočkovitě stranou, odhadli na dva až tři metry.

Sotva je třpytné vozidlo předjelo a zmizelo, pokračovali v cestě daným: směrem. Hájek skončil a šli teď, protože neměli na vybranou, otevřeným terénem s pocitem značné nejistoty a ustavičně se ohlíželi zpět. Řetěz pahorků spojených mělkými sedly byl už docela blízko, když opět uslyšeli táhlý svist a pro naprostý nedostatek úkrytu padli na zem. Asi dvě stě metrů od nich prolétl vířící disk, tentokrát s ústřední zaoblinou barvy nebesky modré.

„Ten byl vysoký takových dvacet metrů,“ vzrušeně zasykl Inženýr. Vstali ze země. Mezi nimi a pahorky se prostíralo údolí uprostřed vykrojené, rozpůlené pruhem podivné barvy. Když už byli docela blízko, spatřili potůček se světlým, písčitým dnem, které prosvítalo přes vodu. Oba jeho břehy hýřily barvami; vodní proud byl po obou stranách lemován modrozeleným pruhem, zvenčí se táhl pás bledě růžový a ještě dál se jako stříbro leskly pružné rostliny, z nichž hustě trčely načepýřené palice, velké jako lidská hlava — nad každou se. zvedal tříplátkový kalich obrovského květu, bílého jako sníh. Zahleděni na tu nezvyklou duhu, zvolnili krok — když se blížili k načepýřeným;palicím, zachvěly se najednou nejbližší bílé „květy“ a zvolna vzlétly do vzduchu. Vznášely se chvilku nad jejich hlavami jako třepotající se hejno, vydávaly přitom slabounký cinkot a pak vystoupily vzhůru, zatřpytily se v slunci oslňující bělosti roztočených „kalichů“ a odlétly, aby se snesly na houštinu světlých hlavic na druhé straně potoka. Tam, kde k němu sestupovala brázda, spojoval břehy jakýsi můstek, oblouk ze sklovité látky, v pravidelných vzdálenostech provrtané kulatými otvory. Inženýr zkusil našlápnutím nosnost můstku a pomalu přešel na druhý břeh — a sotva se tam octl, opět mu od nohou vytryskla mračna bílých „květů“ a neklidně, jako hejno vyplašených holubů, nad ním kroužila.

Zdrželi se u potoka, aby nabrali vody do polní láhve — nebylo ji samozřejmě možno pít a nemohli na místě provést analýzu, potřebovali pouze vzorek pro pozdější rozbor.

Doktor utrhl jednu z malých rostlinek, které tvořily růžový pruh — a zastrčil si ji do knoflíkové dírky jako květ.

Celý stvol byl porostlý průsvitnými kuličkami tělové barvy, jejichž vůni charakterizoval Doktor jako rozkošnou. Přestože to nikdo neříkal, bylo jim nějak líto, že se mají rozloučit s tímto tak hezkým místečkem.

Svažující se úbočí, po němž stoupali, bylo porostlé mechy, které šustily pod nohama.

„Tamhle něco je, na vrcholku!“ ukázal vtom Koordinátor. Proti nebi se tam v jednom místě pohyboval neurčitý tvar — do očí bodaly každou chvíli oslňující záblesky. Několik set kroků od vrcholu poznali v onom předmětu jakousi nízkou kopulku, která se otáčela na ose. Měla na stranách zrcadlové sektory, které k nim vrhaly hned paprsky slunce, hned odrazy výseků krajiny.

Když sledovali očima čáru hřebenů, pozorovali druhý podobný útvar, či spíše vytušili jeho přítomnost podle rytmických záblesků a zátřpytů. Svítících bodů objevovali čím, dál víc — vyskytovaly se pravidelně na vrcholcích kopců, až po okraj obzoru.

Z průsmyčku pod vrcholem pahorku mohli konečně pohlédnout do prostoru dosud neviditelného.

Mírný svah přecházel ve zvlněná pole, přes která vedly dlouhé řady hrotitých stožárů. Nejvzdálenější se ztrácely na úpatí modré konstrukce, sotva prorážející masívem. vzduchu. Nad bližšími se atmosféra docela viditelně tetelila v kolmých sloupech, jako silně zahřátý vzduch. Mezi řadami stožárů se vinuly desítky brázd, sbíhaly se do svazků, rozvětvovaly se, křižovaly se a všecky běžely jedním směrem — k východní hranici obzoru. Tam, jako bledá rozmazaná mozaika nepravidelných zlomů, vyvýšenin a stříbřitých jehlic, rýsoval se shluk budov, slitý vlIvem značné vzdálenosti v mihotavou modravou masu. Nebeská báň byla na oné straně poněkud temnější a v některých místech k ní stoupaly pruhy mléčných par a hřibovitě se rozkládaly v tenkou vrstvu — ani mračna, ani mlhy — v níž, napjal-li člověk do krajnosti zrak, objevovaly se a mizely černé tečky.

„Město…“ zašeptal Inženýr.

„Viděl jsem je — tenkrát…“ řekl Koordinátor stejně tiše.

Nastoupili cestu dolů.

První řada sloupů přeťala jejich cestu na konci svahu. Vystupovaly z půdy kuželovitým soklem, na povrchu černým jako dehet. Asi tak tři metry nad zemí sokl končil, dál pokračoval poloprůhledný sloup, s ústředním kovově pableskujícím hřídelem, vzduch nahoře se silně chvěl a bylo slyšet rovnoměrný dutý sykot.

„To je nějaká vrtule,“řekl Fyzik polotázavě.

Napřed opatrně, potom čím dál odvážněji, začali ohmatávat kuželovitý podstavec stožáru. Nepocítili ani sebemenší záchvěv.

„Ne, tady nic nerotuje,“ řekl Inženýr, „není cítit tah vzduchu. Je to jakýsi emitor, nebo co…“

Pohybovali se dál v terénu mělce, lehce zvlněném. Město už dávno ztratili z očí, ale zabloudit nemohli — nejen dlouhá alej sloupů, ale i četné brázdy v polích ukazovaly směr. Čas od času přelétal jedním nebo druhým směrem zářivě vířící kotouč, ale pokaždé v tak velké vzdálenosti, že se ani nepokoušeli krýt…

Před nimi, jako temná, olivově žlutá skvrna, objevil se hájek. Napřed se mu chtěli vyhnout, jak to udělala řada stožárů, protože však táhl daleko na obě strany a oklika kolem něho by příliš prodloužila cestu, rozhodli se, že projdou napříč stinným podrostem.