Mlle Claire (od Comédie française) ani nedutala; věděla, že se císař občas takto zamyslí a je nerad vyrušován. Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit? Co chcete, je to přece jen císař; člověk se tu necítí doma, není-liž pravda? (Je to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas trčs Parisien.) (Nicméně takto u krbu má dost hezkou tvář.) (Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý.) (La lŕ, nemá to ani ?ádný krk, c’est drôle.) (Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší!)

Na krbu tikají těžké mramorové hodiny. Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce měst – je to hloupé, ale co dělat; jistě si budou naříkat na daně. Potom rakouský vyslanec – pořád ta historie. Pak se přijdou představit noví soudní prezidenti – musím si předtím přečíst, kde který z nich působil; ty lidi to těší, že o nich něco vím. Císař počítá na prstech. Ještě něco? Ano, comte Ventura, zas bude donášet na papeže – – Napoleon potlačil zívnutí. Bože, jaká otrava! Měl bych si zavolat toho – jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co se teď vrátil z Anglie. Jak se ten chlapík jenom jmenuje – porco, vždyť je to můj nejlepší zvěd!

“Sacrebleu,” bručí císař, “jak se ten chlap jmenuje!”

Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.

To je jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce; ale jeho zprávy bývají výtečné. Potřebný člověk, ten – ten – maledetto! Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno! Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař. Kolik tisíc jmen nosím v hlavě – jen těch vojáků co znám jménem! Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na jména svých spolužáků z kadetky – i na kamarády z dětství. Počkejme, to byl Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario Barbabietola, Luca řečený Peto (císař se usmál), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone – Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout na toho – tonnerre!

“Madame,” praví císař zahloubaně, “máte také takovou prapodivnou paměť? Člověk si pamatuje jména svých dětských kumpánů, ale nemůže přijít na jméno člověku, se kterým mluvil před měsícem.”

“Naprosto, Sire,” děla Mlle Claire. “To je tak zvláštní, že ano?” Mlle Claire se pokoušela vzpomenout si na nějaké jméno ze svého dětství; ale žádné se jí nevynořilo, vzpomněla si jen na svého prvního milence. Byl to nějaký Henry. Ano, Henry to byl.

“Zvláštní,” bručel císař hledě upřeně do planoucího krbu. “Všechny si je dovedu představit. Gamba, Zufolo, Briccone, Barbabietola, malý Puzzo, Biglia, Mattaccio, Mazzasette, Beccajo, Ciondolone, Panciuto – Bylo nás asi dvanáct darebů, madame. Mně říkali Polio, il Capitano.”

“Rozkošné,” zvolala Mlle Claire. “A to jste byl, Sire, jejich kapitánem?”

“Pravdaže,” povídal císař zamyšleně. “Buď jsem byl kapitánem loupežníků, nebo četníků, podle okolností. Já je vedl, víte? Jednou jsem dokonce kázal oběsit Mattaccia pro neposlušnost. Tak tak že ho starý hlídač Zoppo včas odřízl. Tehdy, madame, se to jinak vládlo. Takový Capitano byl svrchovaným pánem svých lidí – Byla tam nepřátelská tlupa kluků, tu vedl nějaký Zani. Potom se opravdu stal náčelníkem banditů na Korsice. Před třemi léty jsem ho dal zastřelit.”

“Je vidět,” vydechla Mlle Claire, “že Vaše Veličenstvo se už narodilo jako vůdce.”

Císař potřásl hlavou. “Myslíte? Tehdy, jako Capitano, jsem cítil svou vlastní moc daleko silněji. Vládnout, madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a ohledů – nestarat se o možné následky – madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že to je jenom hra –”

Mlle Claire se dovtípila, že do toho nemá co mluvit; budiž jí to připočteno k dobru.

“A i teď, i teď,” pokračoval císař víceméně pro sebe. “Často mne napadne z ničeho nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru – ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem – samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu – Jako děti jsme si také tak vážně hráli. To už patří k té hře, madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy –”

Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.

“Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou,” mluví císař zahloubaně. “A snad si šeptají: Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne, – kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!” Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál. “Komické, že, madame? A já na ně dávám tak pozor, – jakmile se šťouchnou, abych se dal první do srníchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřil, že to není hra, – a pak se mi vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!” Císař se tiše zasmál. “Nene! Mne nedostanou! Já vím, co vím –”

Polio, přemýšlela Mlle Claire. Až bude něžný, budu ho tak jmenovat. Polio. Mon petit Polio.

“Prosím?” tázal se císař ostře.

“Nic, Sire,” bránila se Mlle Claire.

“Proto. Myslel jsem, že jste něco řekla.” Císař se naklonil k ohni. “Zvláštní, u žen jsem to tak nepozoroval; ale u mužů to bývá častěji. V hloubi duše nepřestanou nikdy být kloučky. Proto nadělají v životě tolik věcí, že si vlastně hrají. Proto dělají věci tak vášnivě a soustředěně, že je to vlastně hra, nemyslíte? Což může být někdo vážně císařem, hm? Já vím, že je to jen švanda.”

Bylo ticho. “Nenene,” mumlal císař. “Nevěřte tomu. Ale někdy si člověk není jist, víte? Někdy se najednou lekne – vždyť jsem ještě malý Polio a toto všecko je jen tak, že ano? Mon Dieu, ale až to praskne! To je právě to, že si člověk nemůže být jist –” Císař zvedl oči a podíval se upřeně na Mlle Claire. “Jenom vůči ženě, madame, jenom v lásce si je jist, že – že – že už není dítětem; tu aspoň ví, že je mužem, u čerta!” Císař vyskočil. “Allons, madame!”

Byl náhle velmi vášnivý a bezohledný.

“Ah, Sire,” vydechla Mlle Claire, “comme vous ętes grand!”

Lidové noviny 1. 1. 1933

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.

1895-1901

V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.

1901-1909

Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou

v Praze.

1907

Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.

1909-1915

Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.

1917

Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.

1921-1938

Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.

1922

Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.

1925

Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.

1931

Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).

1933

Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu.

1934

Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.

1935

Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání.

1937

Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.

1938

Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.