Sir Oliver vstával ve své celé rozpačité výšce. “Byl jste ohromně laskav, padre. Thank you so much. Směl bych tu snad něco nechat… pro vaše chudé farníky,” mumlal červenaje se a strkaje pod kraj talíře hrst zecchinů.

“Ale, ale,” hrozil se padre Ippolito a třepal rukama, “co vás nemá, tolik peněz za ždibec veronského salámu!”

“Něco je také za váš příběh,” děl honem mladý Oliver. “Byl – eh, byl velmi, velmi – nevím, jak to říci. Very much, indeed.”

Do oken fary se rozlilo slunce.

Lidové noviny 6. 11. 1932

Pan Janek Chval z Jankova se ještě nesebral z toho překvapení. Prosím vás, kde se vzal, tu se vzal, najednou se sem přihrne na návštěvu pan zeť, a jaký zeť, račte se podívat: má německé nohavice a maďarské kníry, inu, velký pán, jen co je pravda; a tuhle starý pan Janek zatím s vyhrnutými rukávy pomáhal při telení krávy. To je nadělení, myslí si starý pán rozpačitě, co mi ho sem čerti nesou?

“Jen pij, pane Hynku,” nutil horlivě. “Je to jen zdejší víno, pět let tomu, co je přivezl žid z Litoměřic. V Praze píváte cyperské, pravda?”

“Takové i onaké,” děl pan Hynek. “Ale já vám řeknu, pane tcháne, není nad poctivé české vínečko. A dobré české pivo, pane. U nás lidé ani nevědí, co máme dobrého, a kupují kdejaký cizí šmejd. Myslíte, že k nám někdo z ciziny přiveze něco kalého?”

Starý pán pokyvoval hlavou. “A ještě za to chtí takové nekřesťanské peníze.”

“Se rozumí,” vycedil pan Ráb. “Prosím vás, vemte si jenom ta cla. Jeho královská Milost si mastí kapsy a my to musíme poplatit.” Pan Hynek rozhořčeně zachrchlal. “Jen když on má plné truhly peněz!”

“Poděbrad?”

“Ten kraťas,” přisvědčil pan Ráb. “Vypadá jako nějaký krupař. Máme to králíka, co? Ale ono se to zhoupne, pane tcháne. Už z hospodářských příčin a podobně. Je u vás na Jankově taky tak zle?”

Pan Janek se zasmušil. “Zle, hochu. Tuze zle. Přišel mor na krávy, marno vykuřovat. A čertví, sedlákům zesnětivělo obilí. Loni padly kroupy – Zle je sedlákům. Považ si, pane Hynku, nemají ani zrní na osev, musel jsem jim rozdat osivo ze své sýpky –”

“Rozdat?” podivil se pan Ráb. “To bych, pane tcháne, nedělal. Nač se s chrapouny mazlit? Kdo se nedovede uživit, ať chcípne. Ať chcípne,” opakoval pan Hynek energicky. “V dnešní době, pane tcháne, je třeba železné ruky. Jen žádné almužny a podpory! Změkčovat je, to tak! Přijdou ještě horší časy, pane. Raději zvykat ty žebráky na trochu bídy. Ať žerou kůru a podobně. Já bych jim nedal nic, jen bych jim rovnou řekl: Vy holoto žebrácká, vy hřbeti, a podobně. Myslíte snad, že nemáme na starosti nic vážnějšího než vaše střeva? Dnes, řekl bych jim, musíme být všichni připraveni na těžké oběti. Musíme myslet na obranu našeho království, a na nic menšího. Tak bych jim to řekl, pane. Doba je vážná, a kdo není ochoten padnout pro vlast, ať pojde hladem. A je to.” Pan Hynek se řízně napil. “Dokud se to drží na nohou, cvičit to ve zbrani, a žádné řeči.”

Starý pán z Jankova vytřeštil na pana zetě bledé oči. “Co to, co to,” zabrebtal zmateně. “To jako že – chraň bůh – bude vojna?”

Pan Hynek se uchechtl. “Aby nebyla! Musí být: copak máme nadarmo mír? Á pane, když je mír, to dá rozum, že se něco chystá. Prosím vás,” děl s opovržením, “vždyť to už ví i ten – jakže mu říkají? aha, kníže pokoje. Kníže pokoje,” prskl pan Ráb. “To se ví, pane, bojí se o svůj trůn. Nebylo by ho ani vidět, kdyby neseděl na trůně, tři polštáře pod zadnicí.”

“To jako Poděbrad?” ptal se pan Janek nejistě.

“Kdo jiný? Ech, pane, máme to panovníka, pěkně děkuju! Samý mír, pane tcháne. Samá poselství a takové věci. Na to jsou peníze, víte? Tuhle – až do Hlohovce si to drandil za polským králem, a že prý pakt proti Turkům. Celou míli šel Polákovi naproti, považte! Co tomu říkáte?”

“Inu,” pravil pan Janek opatrně, “málo-li se povídá o Turkovi?”

“To jsou hlouposti,” řekl pan Hynek Ráb rozhodně. “Ale copak se sluší, aby český král dělal honéry Polákovi? Hanba je to,” křikl pan Hynek. “Měl čekat, až přijde Polák k němu! To jsme to, pane Janku, dopracovali! Co by tomu tak řekl nebožtík císař Karel nebo Zikmund? Tehdy jsme, drahý pane, měli ještě nějaký mezinárodní prestiž –” Pan Ráb si odplivl. “Tfuj! Se divím, že si my Češi dáme takovou ostudu líbit.”

To jsou věci, mrzel se pan Janek Chval. A nač mi to vůbec povídá? Jako bych neměl dost svých starostí – –

“Nebo tohle,” kázal pan Ráb, “pošle si poselstvo do Říma, aby ho jako papež uznal a kdesi cosi. Pěkně s prosíkem, víme? Prý aby byl pokoj v křesťanstvu a podobně. To přestává všecko!” Pan Ráb uhodil dlaní do stolu, div nepřevrhl číše. “To by se tatík Žižka obrátil v hrobě! Proboha vás prosím, vyjednávat s papežem! Proto jsme my kališníci krváceli, he? Aby nás prodal Římu za papežův pantofel?”

A co ty se tak čertíš, divil se starý pán roztržitě mrkaje. Kdepak ty jsi, člověče, krvácel? Tvůj nebožtík tatík sem přišel teprve se Zikmundem – Pravda, pak se v Praze přiženil. Psal se Joachim Hanes Raab. To byl jeden hodný člověk, holenku, já ho znal; docela rozumný Němec.

“A on si myslí,” horlil pan Hynek Ráb, “že dělá bůhví jak vysokou politiku. Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem. A že prý by se měl zarazit spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem. Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně. A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci. Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl? Copak se dá politika dělat – takhle? Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou? A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým? No, pitomosti; celý svět se tomu jenom směje. Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje! Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna –”

“A – přijde?” ptal se pan Janek starostlivě.

Pan Hynek Ráb z Kufštejna potřásl hlavou. “Na to můžete vzít jed. Helejte, pane tcháne, proti nám je Uher, Němec, papež a Rakousko. Když jsou proti nám, tak dobrá: musíme je napadnout, dokud se nespojí. Hned válku, a je to. Tak se to dělá,” prohlásil pan Ráb a pročísl si odhodlaně vlasy.

“To abych se včas staral o zásoby,” mumlal pan Janek Chval zamyšleně. “Dobře mít zásoby.”

Pan Hynek Ráb se důvěrně naklonil přes stůl. “Já bych měl, pane, ještě lepší plán. Spojit se s Turkem a s Tatarem. To by byla politika, co? Tatarovi nechat Polsko a Německo, ať to tam všechno vymlátí a vypálí. Tím líp pro nás, chápete? A Turkovi nechat Uhry, Rakousy a papeže.”

“Říká se,” bručel starý pán, “že Turek je nelida.”

“Právě,” děl pan Hynek uznale. “Ten by je, pane, zřídil! Jen žádné okolky nebo takové ty křesťanské city! Prostě otázka moci. A náš národ, pane – Já říkám, pro národ není žádná oběť příliš veliká; ale musí ji nést ti druzí, rozumíte? Nikoho neživit, jak říkal náš Žižka. Proti všem a podobně. Jen kdyby bylo víc pravých a ryzích našinců! Jen znovu máchnout tím naším starým českým palcátem –”

Pan Janek Chval z Jankova pokyvoval hlavou. Musím pamatovat na zásoby, mínil. Kdopak ví, co se stane. Starý pan Raab byl moudrý člověk, třebaže Němec jako poleno. Tyrolák. Třeba má Hynek kousek rozumu po něm, napadlo starého pána, a v Praze lidé ledacos vědí – Hlavně sena nasušit. Na vojně je potřebí sena.

Pan Hynek Ráb z Kufštejna plácl rozjařeně do stolu. “Pane tcháne, my se toho ještě dožijeme! Na zdraví! Hej, chlapče, sem s tím džbánem! Nalej mi vína, nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? A na zdraví naší věci!”

“Wohl bekomm’s,” děl starý Janek zdvořile.

Lidové noviny 15. 1. 1933