HAMLET: Nuže, poslyšte

a nechte pro sebe můj úmysl,

jenž pevně dozrál.

ROSENKRANTZ: Jaký, drahý princi?

HAMLET: Já chci být hercem.

ROSENKRANTZ: Princi, opravdu?

HAMLET: Je rozhodnuto, Rosenkrantzi. Zítra

chci odjet s těmi herci do světa.

Od města k městu budou hrát ten kus

o velkém králi, jenž byl zavražděn;

o vrahu, který po něm nastoupil

na jeho trůn a v jeho nevychladlé

manželské lože; a o královně,

jež, sotva měsíc vdovou, laškuje

na propocené, mastné posteli

s vrahem a sketou, lumpem, zlodějem,

jenž ukrad říši… Čím víc na to myslím,

tím víc mě láká jeho postava.

Zahrát ho v jeho celé mrzkosti,

tu podlou, zvrhlou, hadí kreaturu,

jež svrabem všechno nakazí, nač sáhne,

– jaká to role! Bylo by jen třeba

jinak ji hrát než kočovný ten herec

– dělá, co umí, ale nestačí

na tolik zla. Ať hraje toho krále,

však na padoucha není velký dost.

Škoda té role! Jak bych já ji hrál,

jak bych se vžil do jeho slizké duše,

až vymačkal bych do poslední kapky

veškerou lidskou neřest! Jaká role!

GUILDENSTERN: A jaký kus!

HAMLET: Kus nebyl zcela špatný.

ROSENKRANTZ: Byl výtečný!

HAMLET: Měl víc být vypilován

a vůbec – Možná že se k té látce vrátím

– stála by za to; mne ten zrádný král,

ten zrůdný, mrzký, hnusný charakter

nesmírně vábí. Milý Rosenkrantzi,

já chci psát dramata.

ROSENKRANTZ: Toť skvělé, princi!

HAMLET: Psát budu, psát. Já mám už tolik látek

– ten padouch byla první. Druhá bude

o podlízavých, podlých dvořanech –

ROSENKRANTZ: Ohromné, princi!

HAMLET: Třetí: veselohra

o starém, zpitomělém komořím. –

GUILDENSTERN: Výtečná látka!

HAMLET: Čtvrtá bude hra

o jedné dívce.

ROSENKRANTZ: Jaká hra?

HAMLET: Nu, hra.

GUILDENSTERN: Toť vděčná látka.

ROSENKRANTZ: Přímo básnická.

HAMLET: A Hamlet bude psát. Na trůně podlec

odírat bude lidi bez nože,

dvořani budou hřbety ohýbat,

a Hamlet bude psát. A války budou,

těm slabým bude hůř a silným líp,

a Hamlet bude psát. Ne aby vstal

a něco udělal –

GUILDENSTERN: Co, princi?

HAMLET: Což já vím?

Copak se dělá proti špatné vládě?

ROSENKRANTZ: Nic, princi.

HAMLET: Zhola nic?

GUILDENSTERN: Nu, v dějinách

se někdy vyskytují mužové,

kteří se v čelo lidu postaví

a výmluvností svou či příkladem

je strhnou k tomu, aby odbojem

zlomili špatnou vládu.

ROSENKRANTZ: Ale to

se, princi, děje jenom v dějinách.

HAMLET: Tak, tak. Jen v dějinách. A říkáte,

že výmluvností mohou strhnout lid?

Hoře je němé. Musí někdo přijít,

kdo nazve věci pravým jménem: hleďte,

toto jest útisk, to zde bezpráví,

zde na vás všech se páše mrzký zločin,

a ten, kdo vaším králem zove se,

je zloděj, taškář, vrah a kurevník

– tak je to, že? Kdo z vás je ještě mužem,

což nechá líbit si tu potupu,

což nesáhnete po meči a kyji,

či jste už hanbou vymiškováni,

jste otroci, a proto snášíte

žít beze cti –?

GUILDENSTERN: Jste, princi, výmluvný.

HAMLET: Aj, výmluvný? Tož abych vystoupil

a – jako v dějinách – svou výmluvností

stvořil hlas lidu?

ROSENKRANTZ: Lid je svému princi

zajisté oddán.

HAMLET: A pak v čele všech

skácel trůn shnilý?

GUILDENSTERN: Princi, prosím vás,

to už je politika.

HAMLET: Zvláštní pocit,

tak velký úkol vidět před sebou!

Dík, pánové.

ROSENKRANTZ: Nebudem rušit, princi.

ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odejdou.

HAMLET: Být, nebo nebýt, toť ta otázka.

A když už být, tož čím? Ó nebesa,

být princem, pravda! Vedle trůnu stát

s úsměvem na rtech, dvorný, loajální,

– a proč ne na trůně? ne, tam je jiný,

a čekat jen, až pojde, až se srazí

v něm černá krev! Tož tak? Ne! Raději

nůž vetknout do té hrudi zrádcovy

a otcovu smrt pomstít! smýti hanbu

matčina lože! Nu, co ještě váhám?

Jsem sketa bez krve či co? – Ne, tak to není.

Vpíjím se zrakem v jeho mrzkou tvář,

v ty chlípné rty a těkající oči

a cítím: teď ho mám, teď mohl bych

ho vystihnout, a zkouším potají

si navléknout tu tlamu. Jaká role!

Být hercem, ano: tu bych odhalil

to všechno skryté, nestydaté zlo,

jež tají se v té usměvavé mordě –

Láká to, láká. – Ale tuto tvář

by jenom vrstevníci poznali

– a pak už nikdo? – To spíš navěky

jej usvědčit i všechny lidské stvůry

a všechno shnilé, čím se obklopil

ve státě dánském! Jaký vděčný úkol!

– Ba, vždyť jsem básník! Mohu tedy napsat

žalobu, která věky přetrvá,

a prstem, který nikdy nezetlí,

ukázat na ten hnisající vřed –

Hle, jaká výmluvnost! Není jí škoda,

abych jí plýtval jen sám pro sebe?

Což postavit se na trh, svolat lid

a mluvit, mluvit – Nejsou přece z bláta

a člověk výmluvný z nich vykřeše

očistnou bouři proti tyranům!

Láká to, láká. – Ale pak bych už

ho nemoh zahrát! Škoda! Jakým hercem

bych mohl být! Leč kdybych hercem byl,

což mohu potom bouři rozpoutat,

jež kácí trůny? – Ale pak bych zase

nemohl psát své příští kusy! Škoda!

– Co tedy, k ďasu? Mám ho demaskovat

hrou na scéně, či mám ho pro vše časy

na vrata přibít jako netopýra,

či z trůnu srazit s rozzuřeným lidem?

Co tedy, co? – A což když, dejme tomu,

si jenom namlouvám, že chci se mstít?

Proč hercem být jen proto, abych masku

strh z jeho tlamy? Když už hrát, tož proto,

že je to ve mně a že musím, musím

ze sebe tvořit lidské postavy,

ať dobré, nebo bídné! Jeho bych

hrál arci nejraději – jaká role! –

Být prostě hercem! Nebo jen tak psát,

ne ze msty, ale jenom pro tu radost,

že slovo ožívá mi pod rukama –

A proč jen psát? Proč raděj nemluvit?

Být zkrátka řečníkem, být vůdcem lidu

a mluvit, mluvit, jako zpívá pták,

tak krásně a tak uchváceně, že bych

sám sebe přesvědčil a věřil tomu,

co povídám! – Tak jest. Být cele něčím,

to je to slovo vykupující!

Být hercem. Nebo psát? Či s lidem jít?

To, nebo to. Oh, peklo! Co mám volit?

Čím má být Hamlet? Co bych dovedl,

kdybych byl něčím! – Ano, ale čím?

To je ta otázka!

Lidové noviny 28. 10. 1934

Smrt nešťastné doni Elvíry byla pomštěna; don Juan Tenorio ležel s probodenou hrudí v Posadě de las Reinas a zřejmě umíral. “Emfyzém plic,” bručel místní doktor. “Někdo by se z toho ještě vylízal, ale caballero tak vyžilý jako don Juan – To jsou těžké věci, Leporello; abych ti řekl, mně se nelíbí jeho srdce. Inu, to dá rozum: po takových excesech in venere – vyloženě astenický případ, pánové. Já bych mu, Leporello, pro jistotu zavolal faráře: třeba ještě přijde k sobě, ačkoliv podle dnešního stavu vědy – já nevím. Mám tu čest se vám poroučet, caballeros.”

Tak se stalo, že padre Jacinto usedl u nohou dona Juana a čekal, až se pacient probere z mrákot; zatím se modlil za jeho notoricky hříšnou duši. Kdyby se mně tak povedlo spasit tohoto pekelného hříšníka, myslil si dobrý páter; zdá se býti pořádně oddělán – snad to zkruší jeho zpupnost a přivede jeho mysl ve stav kající lítosti. To se každému nestane, aby dostal do rukou tak slavného a nesvědomitého prostopášníka; holenku, takový vzácný případ možná neměl ani biskup burgoský. To si budou lidé šeptat: Hele, to je padre Jacinto, ten, co spasil duši dona Juana –

Padre se otřásl a pokřižoval; jednak se vzpamatoval z tohoto ďábelského pokušení pýchy, jednak si uvědomil, že se na něho upírají palčivé a jakoby výsměšné oči umírajícího dona Juana.