Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.

Evangelium sv. Lukáše, 10, 38–42

Toho večera pak vešla Marta k sousedce své Támar, ženě Jakuba Grünfelda, kteráž ležela v šestinedělí;

a vidouc, že žár v krbu pohasíná, naložila polen a usedla u ohniště, aby roznítila oheň. A když vyšlehly živé plameny, dívala se ona Marta do ohně a mlčela.

Řekla pak paní Támar: “To jste hodná, Martičko. Vy se tolik nastaráte – ani nevím, jak vám to odplatit.”

Ale Marta neřekla nic, aniž odvrátila svých očí od ohně.

Tu zeptala se paní Támar řkouc: “Je to pravda, Martičko, že dnes byl u vás rabbi z Nazaretu?”

I odpověděla Marta: “Byl.”

I sepnula pa Tám; ar ruce a řekla: “To jste měla radost, slečno Marto; já vím, k nám On by nešel, ale vy si to zasloužíte, vy jste tak dobrá hospodyně –”

Tu sklonila se Marta k ohni, prudce rovnala polena a pravila: “Já vám řeknu, paní Támar, já bych se raději ani neviděla. Kdepak by mne napadlo, že teď, před svátky – Dobrá, myslím si, vyperu si nejdřív – To víte, naše Marie, co ta toho prádla nadělá. Tak já to nevyprané prádlo házím na hromadu, a najednou: ,Dobrý den, děvčata,‘ a On stojí na prahu! Já začnu volat ,Marie, Marie, pojď sem,‘ aby mně jako pomohla honem uklidit tu hromadu košil, – Mařka přiletí, rozcuchaná, a jak Ho vidí, začne křičet jako smyslů zbavená: ,Mistře, Mistře, Vy jste k nám přišel?‘ a bums, už je před ním na kolenou, vzlyká a ruce Mu líbá – paní Támar, já jsem se za ni tak styděla, co si Mistr musel myslet, taková potřeštěná hysterka, a teď ty špinavé hadry všude – já vám stěží ze sebe vypravila: ,Mistře, sedněte si,‘ a sbírám to prádlo; a Marie ho tahá za ruku a vzlyká: ,Mistře, mluvte, povězte nám něco, Rabbóni –‘ Považte si, paní Támar, ona mu říká Rabbóni! A všude samý nepořádek, to víte, jako když se pere, ani zameteno nebylo – Co si On musel o nás myslet!”

“No víte, Martičko,” těšila ji paní Grünfeldová, “mužští si té trochy nepořádku zhruba nevšimnou. Já je znám.”

“A i kdyby,” prohlásila Marta s tvrdě svítícíma očima. “Pořádek má být. Koukejte se, paní Grünfeldová, když byl Mistr na obědě u toho celníka, tak to Marie dovedla Mu umýt slzami nohy a utřít je svými vlasy. Já vám řeknu, paní Támar, něco takového bych si já ani netroufala, ale aspoň tu čistou podlahu bych Mu chtěla dát pod nohy. To zas ano. A položit před Něj ten pěkný kobereček, víte, ten z Damašku. A ne špinavé prádlo. Utírat Mu nohy slzami a vlasy, to Mařka svede; ale aby se aspoň učesala, když přijde, to ne; a utřít před Ním podlahu, to taky ne. Jen si před Ním kecnout na zem a dělat takovéhle oči, a teď povídej, Rabbóni!”

“A povídal?” ptala se dychtivě paní Támar.

“Povídal,” děla Marta pomalu. “Usmíval se a mluvil k Marii. To víte, já nejdřív uklidit to prádlo, a pak Mu podat aspoň trochu toho kozího mléka a kousek chleba – Vypadal ušlý a unavený; já vám měla na jazyku, Mistře, já Vám přinesu polštáře, odpočiňte si chvilenku, zdřímněte si, my budeme tiché jako dušičky, ani dýchat nebudem – ale to víte, paní Grünfeldová, člověk Mu nechce skákat do řeči. A tak jsem jen chodila po špičkách, aby se Marie dovtípila, že má být ticho, ale kdepak! ,Povídejte ještě, Mistře, prosím, prosím, ještě něco,‘ a On, dobrák, se usmíval a mluvil –”

“Ach, to bych chtěla slyšet, co říkal,” vzdychla paní Támar.

“Já taky, paní Támar,” řekla suše Marta. “Ale někdo musel pro Něho ochladit to mléko, aby bylo svěží. A někdo taky musel sehnat trochu medu na chleba. Potom zaskočit k Efraimovým – já to Efraimce slíbila, že sem tam dokouknu na její děcka, když ona musí do trhu, – to víte, paní Grünfeld, taková stará panna jako já je někdy k něčemu taky dobrá. Kdyby aspoň byl náš bratr Lazar doma! Ale když Lazar ráno viděl, že se bude prát, povídá: ,Holky, nic, já se ztratím: ale ty, Marto, dávej pozor, kdyby tudy šel ten kořenář z Libanonu, kup pro mne to prsní thé,‘ – on je totiž náš Lazar nějak špatný na prsa, paní Támar, jde vám moc dolů. A tak jsem si pořád myslela, kdyby se Lazar vrátil, dokud je tu Mistr, – já věřím, paní Grünfeld, že On by nám Lazara uzdravil; jak jsem slyšela něčí kroky, už jsem letěla před dům a na každého volala: ,Pane Ašer, pane Lévi, pane Išachar, kdybyste potkal bratra Lazara, že má hned, ale hned přijít domů!‘ A přitom vyhlížet toho kořenáře – já nevěděla co dřív.”

“To já znám,” pravila paní Grünfeldová. “Rodina dá jednomu starosti.”

“Copak starosti,” mluvila Marta. “Ale helejte, paní Grünfeld, jeden by taky chtěl poslouchat slovo boží. Já jsem jen hloupá ženská, taková služka jsem – říkám si, někdo to musí dělat, někdo musí vařit a prát a spravovat hadry a smejčit, a když naše Mařka na to nemá tu povahu – Ona už není tak krásná, jako byla dřív, paní Támar; ale ona bývala taková krasavice, že – že – že jsem jí prostě musela sloužit, víte? A přitom si každý myslí, že jsem zlá, – paní Grünfeldová, vy to znáte, zlá a nešťastná ženská nemůže nic dobře uvařit, a já nejsem špatná kuchařka. Když je Marie krásná, ať Marta dobře vaří, no nemám pravdu? Ale paní Támar, to vy snad taky znáte: někdy člověk na chvilku, jen na chvilinku složí ruce do klína, a pak mu přijdou takové divné myšlenky: že ti snad někdo něco poví nebo se na tebe tak nějak podívá,… jako by ti říkal: Dceruško, svou lásku nám strojíš a sebe celou nám dáváš, svým tělem smejčíš a udržuješ všechnu čistotu čistotou své duše; vcházím do tvého domu, jako bys to ty sama byla. Marto, i ty jsi svým způsobem milovala mnoho –”

“Ba, je to tak,” řekla paní Grünfeldová. “A kdybyste měla šest dětí, Martičko, jako já, tak byste to teprve viděla.”

Tu pravila Marta: “Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad – – snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, – a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla – Já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím to prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily – A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde On seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla –” Marta se suše zasmála. “Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči! A tu On, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím – bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl – A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine – ,Mařenko,‘ povídám, ,pojď na okamžik do kuchyně.‘ Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá.”

“To ona nechtěla nechávat hosta o samotě,” pravila chlácholivě paní Támar.

“Kdyby si raději všímala,” řekla tvrdě Marta, “aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak – paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říci. ,Pane,‘ povídám, ,to Ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!‘ Tak to ze mne vyhrklo –”

“No a řekl jí?” ptala se paní Grünfeldová.

Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. “,Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci; ale jednoho jest potřebí. Marie si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme. –‘ Tak nějak to, paní Támar, řekl.”

Bylo chvíli ticho. “A to bylo všechno, co promluvil?” ptala se paní Támar.

“Všechno, pokud já vím,” děla Marta stírajíc si drsně slzy. “Pak jsem šla koupit ta holoubata – zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld, – a pekla jsem je a uvařila pro vás tu polévku z holubích drůbků –”

“To vím,” pravila paní Grünfeldová. “Vy jste moc hodná, Martičko.”

“Nejsem,” uryla Marta. “Abyste věděla, to bylo poprvé, že jsem holoubata dost nepropekla. Byla tvrdá; ale já – mně všechno padalo z rukou. Když já v Něho tak nesmírně věřím, paní Támar.”