“Bejvala,” řekl Kreuzmann zamyšleně, “bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá.”

“Jak to?” podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.

“Inu, němá byla,” povídal Liška Hejkavec. “Neměla žádný hlas. Neuměla ještě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne. Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá.”

“A jak to,” ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, “jak to, že už není němá?”

“To přišlo tak,” řekl Liška. “Mně to vypravoval můj pradědeček a říkal, že už je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval?”

“Arion,” řekl Kreuzmann.

“Arion,” přisvědčil Liška. “Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od Pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval. Takový to byl muzikant.”

“Básník,” opravil Kulda.

“Muzikant nebo básník,” řekl Liška, “ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpívala naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto už není voda němá. A proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, stená a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu. Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.”

“Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,” řekl starý Kreuzmann. “To bylo až později, za mého tatíka, dej mu Pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a sice z lásky.”

“Jak to bylo?” ptal se vodník Zelinka.

“To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená; taková krasavice to byla. Takové už ani nejsou.”

“A co dál?” ptal se vodník Zelinka dychtivě.

“Nu, co by bylo? Kuakuakunka byla krásná a pyšná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. Vezmeš-li si mne za muže, řekl jí, přinesu a dám ti, co budeš chtít. A tu ona řekla: Tedy mi přines modré z nebe, kvak.”

“A co udělal Kvakvakvokoax?” ptal se Zelinka.

“Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kva kva kva kvá, kva kva kva kvá. A pak si chtěl vzít život. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.”

“A co udělal ve vzduchu?”

“Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax užasl. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě. Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a v křikla radostí kvakvá. Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.”

“A co bylo dál?”

“Nic. Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov. Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.”

“A kdo to dokázal?”

“Kvakvakvokoax.”

“A Kuakuakunka.”

“Ať žije Kvakvakvokoax!

“A Kuakuakunka!”

V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslil si: To dnes ty žáby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou zase mít konferenci.

Lidové noviny 25. 12. 1923

Pohádka o zdvořilém loupežníkoví

Je tomu už náramně dávno, tak dávno, že ani nebožtík starý Zelinka, dej mu pánbůh věčnou slávu, se na to nepamatoval, a ten přece se pamatoval i na mého nebožtíka tlustého pradědečka. Tak tedy je tomu už nesmírně dávno, co na horách Brendách panoval slavný a zlý loupežník Lotrando, mordýř ze všech nejukrutnější, se svými jednadvaceti pacholky, padesáti zloději, třiceti zlodějíčky a dvěma sty pomocníky, pašeráky a přechovávači. Tak ten Lotrando vám číhal u silnice třeba k Poříčí nebo ke Kostelci nebo i k Hronovu, až kolem pojede nějaký ten forman, kupec, žid nebo rytíř na koni; pak na něj vystoup, zařval a obral ho o všecko, a to ještě ten potrefený mohl být rád, že ho Lotrando nezapíchnul, nezastřelil nebo nepověsil na stromě. Takový vrahoun a nelida byl ten Lotrando.

Jede si takový kupeček cestou, povídá koňům hyje a čehy a těší se, zač prodá v Trutnově to své zboží. A když jede lesem, má trochu strach před loupežníky, ale aby to nedal na sobě znát, píská si pěknou písničku. A najednou vystoupí z lesa chlap jako hora, širší než pan Šmejkal nebo pan Jahelka, ale ještě o dvě hlavy větší a k tomu fousatý, že si pro samé fousy do huby nevidí; tedy takové chlapisko se vám postaví před koně a zařve: “Peníze nebo život,” a zamíří na kupce pistolí širokou jako hmoždíř. To se ví, kupec dá peníze, a Lotrando mu sebere ještě k tomu i vůz i zboží i koně, ale i kabát, katě a holinky mu stáhne a ještě mu přidá pár bičem, aby se mu, chudákovi, lehčeji běželo domů. Jak říkám, nebyl ten Lotrando nic jiného nežli šibeničník.

Ale protože široko daleko nebylo jiného loupežníka (teprve až u Maršova byl druhý, a to byl jen žabař proti Lotrandovi), dařilo se Lotrandově loupežnické živnosti tuze dobře, takže brzo byl bohatší než leckterý rytíř, ano i továrník. A protože měl malého synáčka, řekl si starý loupežník: A co, dám ho někam na študije, ať už to stojí pár tisícovek, já si to můžu dovolit; ať se naučí německy a francouzsky, ať umí pěkně říkat pitšen a ževuzém, a na piáno hrát, a tancovat šotyš nebo kvadrilu, a jíst z talíře, a smrkat do kapesníku, jak se sluší a patří. Sic jsem jen loupežník, ale můj syn ať je jako ňákej hrabě. A už jsem to řek, a basta!

Řek to, vzal malého Lotranda před sebe na koně a už uháněl do Broumova. Tam sesadil synáčka z koně před klášterem páterů benediktýnů a hrozně řinče ostruhami šel rovnou k páteru převorovi. “Velebnosti,” řekl tlustým hlasem, “tady vám nechám tohohle kloučka na vychování, abyste ho naučili jíst, smrkat a tancovat a říkat pitšen a ževuzém a všechno, co se sluší, když je člověk holt kavalírem; a tady,” řekl, “je na to pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů, aby se u vás měl jako princátko.”

To řek, otočil se na patě a hajdy do lesů, nechávaje otcům benediktýnům malého Lotranda na starosti.

Tak se tedy malý Lotrando učil s mnoha princátky, hrabátky a jinými bohatými mládenečky v takovém tom konviktě u pánů páterů; a tlustý páter Spiridion ho učil říkat pitšen a gorsamadýnr po německu, a páter Dominik mu vtloukl do hlavy všelijaké to francouzské trešarmé a silvuplé, a pan páter Barnabáš ho naučil všem komplimentům, menuetům a způsobným manýrám, a pan regenschori Kraupner ho učil smrkat, aby to zaznělo tence jako flétna nebo jemně jako šalmaj, a ne aby to zatroubilo jako kontrafagot, pozoun, jerišská trouba, piston nebo automobil, tak jako troubíval starý Lotrando; zkrátka naučili ho těm nejjemnějším způsobům a delikátnostem jako pravého kavalíra. Však mladý Lotrando byl v černých sametových šatech s krajkovým límečkem tuze pěkný hoch a docela zapomněl, že rostl v loupežnické jeskyni v divokých horách Brendách a že jeho otec, starý vrah a raubíř Lotrando, chodil ve volské kůži a čpěl koninou a jedl syrové maso jen tak holýma rukama, jak už to loupežníci dělají.