Литмир - Электронная Библиотека
A
A

Zkrátka mladý Lotrando vzkvétal vědomostmi a uhlazeností, a zrovna když byl v nejlepších studiích, zatřeskla koňská kopyta před broumovským konviktem a z koně skočil ježatý pacholek a zabouchal do vrat, a když ho fráter vrátný pustil, řekl surovým hlasem, že jako jede pro mladého pána Lotranda, že jeho pantáta, jako starý Lotrando, se chystá umřít a volá k sobě jediného syna, aby převzal jeho živnost. Tu tedy mladý Lotrando se slzami v očích se rozžehnal s ctihodnými otci benediktýny, jakož i s ostatními mladými panáčky a študenty, a jel s pacholkem na Brendy přemítaje, jakou to živnost mu otec chce odkázat, a slibuje si v duchu, že ji povede bohulibě, vznešeně a s příkladnou zdvořilostí ke všem lidem.

Tak přijeli na Brendy a pacholek dovedl mladého pána k smrtelnému loži tátovu. Starý Lotrando ležel ve velikánské jeskyni na balíku nevydělaných hovězin a přikryt byl koňskou dekou.

“No tak, Vincku, ty kujóne,” ozval se těžce, “vedeš už mého kluka?”

“Drahý otče,” zvolal mladý Lotrando klekaje, “kéž vás Bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bližních a k nevýslovné pýše vašeho potomstva.”

“Pomalu, hochu,” řekl starý raubíř. “Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování. Myslel jsem, že ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho živ bez práce. Ale hrom do toho, kluku, jaká teď byla pro naše řemeslo mizerná léta.”

“Ach, otče,” vzdychl mladý Lotrando, “neměl jsem tušení, že strádáte.”

“No jo,” bručel starý. “Víš, mám pakostnici a už jsem se nemoh pouštět daleko odtud. A nejbližším silnicím se kupci, neřádi, nějak vyhýbali. Nejvyšší čas, aby mou práci převzal někdo mladší.”

“Drahý otče,” řekl mladý pán horlivě, “přísahám vám při všem na světě, že převezmu vaši práci a budu ji plniti čestně, ochotně a ke všem co nejvlídněji.”

“Já nevím, jak pochodíš s vlídností,” zavrčel starý. “Já jsem to dělal tak, že jsem zapích jen ty, co se chtěli bránit. Ale poklony, synáčku, jsem nedělal nikomu; víš, jaksi se to při mé živnosti nehodí.”

“A jaká je, drahý otče, vaše živnost?”

“Loupežnictví,” řekl starý Lotrando a skonal.

Tak zůstal mladý Lotrando sám na světě, zdrcen do té duše jednak smrtí pantátovou, jednak přísahou, kterou se mu zavázal, že bude po něm loupežníkem.

Po třech dnech k němu přišel ten ježatý pacholek Vincek, že prý už není co jíst a že prý jářku se musí zase začít s pořádnou prací.

“Drahý pacholku,” řekl mladý Lotrando žalostivě, “musí-li to tak vskutku býti?”

“Se ví,” odpověděl Vincek nevlídně. “Tady, panečku, nám žádný páteříček nepřinese nadívané holoubě. Kdo chce jíst, ať pracuje.”

Vzal tedy mladý Lotrando překrásnou pistoli, skočil na kůň a jel na silnici, no, dejme tomu na silnici u Batňovic. Tam se položil do zálohy a čekal, až tudy pojede nějaký kupec, aby ho oloupil. A skutečně za nějakou tu hodinku přijížděl po cestě pláteník, co vezl plátýnka do Trutnova.

Mladý Lotrando vystoupil z úkrytu a hluboce smekl. Pláteník se podivil, že ho zdraví takový pěkný panáček, no, a smekl taky a řek: “Navěky, mladý pane.”

Lotrando přistoupil blíže a smekl znova: “Dovolte,” řekl sladce, “doufám, že vás nevyrušuji.”

“Ale božínku ne,” povídá pláteník, “a čímpak bych vám moh posloužit?”

“Prosím vás, pane, co nejsnažněji,” mluvil dále Lotrando, “abyste se nepolekal. Já jsem totiž loupežník, strašný Lotrando z Brend.”

Pláteník byl mazaný a nelek se ani trochu. “A heleme,” řekl vesele, “tak taky kolegáček. Já jsem totiž taky loupežník, a sice Krvavý Čepelka z Kostelce. Jistě znáte, ne?”

“Nemám tu čest,” omlouval se Lotrando rozpačitě; “jsem tu, pane kolego, dnes poprvé. Převzal jsem totiž závod svého pana otce.”

“Aha,” řekl pláteník Čepelka, “starého Lotranda z Brend, že jo? To je stará renomovaná firma loupežnická. Moc solidní závod, pane Lotrando. To vám gratuluju. Ale víte co, já jsem byl tuze veliký kamarád vašeho nebožtíka pantáty. Tuhle jsme se potkali a on povídá: ,Víš co, Krvavý Čepelko, jsme sousedi a kolegové, no, rozdělíme si to po dobrém; tahle silnice od Kostelce až do Trutnova bude tvá a na ní budeš loupit jenom ty.‘ Tak to řek, a na to jsme si plácli, víme?”

“Ach, prosím tisíckrát za odpuštění,” omlouval se zdvořile mladý Lotrando. “Opravdu jsem nevěděl, že tady je váš revír. Je mi neobyčejně líto, že jsem sem vložil nohu.”

“No, pro tentokrát nevadí,” povídá mazaný Čepelka. “Ale váš pantáta ještě řek: ,A víš, Krvavý Čepelko, jestli sem já nebo někdo z mých lidí jen páchne nohou, tak mu můžeš vzít pistole a čepici a kabát, aby si pamatoval, že to je tvá silnice.‘ To řek ten váš starý partyka a dal mi na to ruku.”

“Je-li tomu tak,” odvětil mladý Lotrando, “musím vás co nejuctivěji prositi, abyste přijal tuto vykládanou pistoli, můj baret s pravým pštrosím pérem a tento kabátec z anglického sametu na památku a na důkaz mé nejhlubší úcty, jakož i lítosti, že jsem vám způsobil takovou nepříjemnost.”

“Tak dobrá,” povídal na to Čepelka, “dejte to sem a já vám to odpustím. Ale víckrát, panáčku, ať vás tu nevidím. Tak hyje, koníčky. Spámbíčkem, pane Lotrando.”

“Bůh vás provázej, šlechetný a otcovský pane,” volal za ním mladý Lotrando a vrátil se na Brendy nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního kabátu. Pacholek Vincek mu pak šeredně vyčinil a dal mu naučení, aby příštího dne zapíchnul a obral prvního, koho potká.

Tak tedy druhého dne číhal mladý Lotrando se svým tenkým kordiskem na silnici u Zbečníku. A za nějakou chvíli jede tudy forman s náramným nákladem zboží.

Mladý Lotrando vystoupil a zvolal: “Je mi líto, pane, ale musím vás zapíchnout. Prosím, abyste se v rychlosti připravil a pomodlil.”

Forman padl na kolena a modlil se a přemýšlel, jak by z té šlamastyky vyvázl. Modlil se první, druhý otčenáš, a pořád ho nic chytrého nenapadalo. Už se modlil desátý a dvacátý otčenáš, a pořád nic.

“Nu tak, pane,” zvolal mladý Lotrando dodávaje si přísnosti, “jste už připraven na smrt?”

“Kdepak,” řekl forman jektaje zuby. “Já jsem totiž strašně velikej hříšník, třicet let jsem nebyl v kostele, klel jsem jako pohan a rouhal se a hrál ferbla a hřešil na každým kroku. Ale kdybych se moh v Polici vyzpovídat, tak by mně snad Pámbu hříchy odpustil a neuvrh by do pekla mou hříšnou duši. Víte co? Já honem pojedu do Police, a až se vyzpovídám, vrátím se sem a vy mne zapíchnete.”

“Dobrá,” souhlasil Lotrando, “já tady zatím počkám u vašeho vozu.”

“Jo,” řekl forman, “a vy mně, prosimás, půjčte svýho koníčka, abych byl dřív zpátky.”

I k tomu svolil zdvořilý Lotrando, a tak forman sedl na jeho koníčka a jel k Polici, zatímco mladý Lotrando vypřáhl koně formanovy a nechal je napást se na louce.

Ale ten forman byl taškář a nejel do Police k zpovědi, ale jen do nejbližší hospody, a tam povídal, že na silnici na něho čeká loupežník; a ještě se v té hospodě na kuráž napil a s třemi čeledíny se hnal na Lotranda. A ti čtyři chlapi chudáku Lotrandovi ukrutně namlátili a hnali ho až do hor, a tak zdvořilý loupežník se vrátil do jeskyně nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního koníčka.

Do třetice zajel si Lotrando na silnici k Náchodu a čekal, jakou kořist mu náhoda přinese. Jede tu, jede vozejček plachtou přikrytý a v něm veze trhovník na jarmark do Náchoda samá perníková srdce. A zas mladý Lotrando se postaví do cesty a křikne: “Člověče, vzdej se, já jsem loupežník.” Tak ho to totiž naučil ježatý Vincek.

Trhovník se zastavil, podrbal se pod čepicí a pak nadzvedl plachtu u vozu a řekl dovnitř: “Stará, je tu ňákej pan loupežník.”

Tu rozhrnula se plachta a z vozejčku vylezla stará tlustá panička, založila ruce v bok a spustila na mladého Lotranda: “Ty raubíři, rošťáku, ničemo, šibeničníku, prašivko, hrubiáne, lotře, kreminálníku, poberto, vandráku, lenochu, darebo, kujóne, lupiči, taškáři, šupáku, pobudo, lumpe, otrapo, lucipere, nemravo, holomku, špatenko a zloději zlodějská, co se to opovažuješ, takhle si přijít na poctivé lidi?”

19
{"b":"551036","o":1}