“Meteory,” řekl kos, který to věděl od Kubíkovic Mirka.

“Tak,” souhlasil špaček. “A tehdy ještě ptáci neuměli lítat, ale běhali po zemi jako slepice. A když viděli padat z nebe takové andělí vejce, řekli si, že by je chtěli vysedět, aby viděli, co se z něho vylíhne za ptáka. A to je opravdická pravda, protože to tak říkal ten havran. Jednou za večera zrovna o tom hovořili, když docela blízko za lesem bums! spadlo z nebe zlaté a zářící vejce, jen to svištělo. Tu se tam všichni rozběhli, nejvíc vpředu čáp, protože má nejdelší nohy. A čáp to zlaté vejce našel a vzal je do rukou; ale ono bylo tím pádem celé žhavé, takže si čáp popálil obě ručičky, ale přece jen donesl to řeřavé vajíčko mezi ptáky. Potom honem hups! skočil do vody, aby si ochladil popálené ručičky. Proto se od té doby čápi brodí ve vodě, aby si chladili pařátky. To mně povídal ten havran.”

“A co povídal dál?” ptal se střízlík.

“Potom,” pokračoval špaček, “se přikolíbala divoká husa, aby to horoucí vejce vyseděla. Ale to vejce bylo ještě celé říční a žhavé, takže si husa popálila bříško a musela skočit do rybníka, aby si to bříško ochladila. Proto husy podnes plavou bříškem na vodě. A pak přišel jeden ptáček za druhým a sedl si na to andělí vejce, aby je vyseděl.”

“Střízlík taky?” ptal se střízlík.

“Taky,” řekl špaček. “Všichni ptáci na světě na tom vejci seděli, aby je vyseděli. Jenom když řekli slepici, že je na ní řada, aby šla sedět, povídala slepice: ,Jak? Jak? Copak, copak, copak mám na to kdy? Já musím zobat. Kdepak, kdepak! To to to ne. To bych byla hlupák.‘ A nešla vysedět andělí vejce. A když se všichni ptáci na tom zlatém vejci vystřídali, vyklubal se z něho boží anděl. A když se vyklubal, nezačal zobat ani pípat jako jiní ptáci, ale vzletěl rovnou k nebi a zpíval aleluja hosana. Potom řekl: ,Ptáčkové, co vám mám za vaši lásku dát, že jste mě vyseděli? Za to budete ode dneška lítat jako andělé. Helejte, to musíte takhle zamávat křídly a šups! už to letí. Tak pozor: jedna, dvě, tři!‘ A když řekl tři, začali všichni ptáci lítat a lítají až podnes. Jen slepice neumí lítat, protože nechtěla sedět na andělím vejci. A to všechno je svatá pravda, protože to tak povídal karlštejnský havran.”

“Tak pozor,” řekl kos. “Jedna, dvě, tři!” A tu všichni ptáčci potřásli ocáskem, mávli křídly a vzletěli, každý za svým zpěvem a svým živobytím, jak je tomu naučil boží anděl.

Lidové noviny 8. 6. 1930

Autorem Josef Čapek

O tlustém pradědečkovi a loupežnících

Můj nebožtík pradědeček byl povoláním sekerník a vedle toho obchodoval tu a tam v koních a jetelovém semínku. Při svých devadesáti osmi letech byl, chválabohu, ještě veselý a čilý brach, kulatý a červeňoučký jako jablíčko, ba, tak neobyčejně tlustý, že ho v létě prababička ukládala do sklepa, protože by se nahoře horkem rozplynul. Usadil se tedy pěkně dole ve sklepě, popíjel pivo s cukrem a těšil se na chladnější počasí.

Když přestalo parné léto, tu pak vylezl, batolil se po svém, hospodařil, šafařil a domostrojil, kupoval, prodával a sháněl, přibíjel, stloukal a tesařil, potil se a hmoždil se, dupal v bačkorách a klepal v pantoflích, statně jedl a pil, oháněl se zkrátka při svém valném věku a ctihodné tloušťce tak mile, že z něho všichni měli radost. Měl, panečku, nejbohatýrštější břicho z celé farnosti; však na něho také naše farnost byla hrdá. Takového druhého na farnosti nebylo: tak tlustého a červeného, tak plecitého a kolébavého, s takovými vráskami kolem očí a s takovým kulaťoučkým nosem a takovým podbradkem. Ba ani v jiných farnostech takového nebylo. Když přijel na trh do Králové Hradce, všichni se za ním ohlíželi, ať to byl student, biskup, nebo pan generál; cožpak hladový student nebo generál vyschlý a zamračený jako sleď, ale sám pan biskup nebyl daleko tak tlustý a tak ruměný, tak podsaditý a krásně kolébavý jako můj nebožtík pradědeček.

V obličeji byl pěkně vyholený, na nose, na tvářích a uších červený skoro do fialova; kolem krku si vázal strakatý šátek, přes břicho se mu klenula mocná vesta s dvěma řadami kovových knoflíků, a v ní měl velikou tabatěrku, do které se vesla libra sňupavého tabáku. Tak tu stál mezi povozníky a sedláky, mezi mlynáři a sekerníky a mluvil a vykládal, nebo seděl v hospodě, když ho bolely nohy, a tam mluvili a vykládali a šprýmovali. Ach, takových starosvětských a důkladných lidí už není! Však se také mému pradědečkovi přihodily věci zcela neobyčejné, jaké se už dnes nestávají.

Tak vám jednou prodal koně a vracel se se psem Voříškem a s několika stovkami v kapse domů, když ho na horách překvapila veliká bouře. Protože pradědeček měl raději pivo než vodu, ohlížel se honem po nějaké hospodě, kde by mohl pěkně v suchu přečkat lijavec a hromobití. Daleko široko nebylo stavení než o samotě mizerná hospoda „U oběšeného a láhve". Jak už napovídá jméno, neměla ta hospoda zrovna dobrou pověst. Ale když daleko široko nebylo jiného úkrytu, nezbývalo pradědečkovi než uchýlit se do přístřeší „Oběšeného a láhve", i učinil tak nerad, co lijavec máčel ho až na kůži a Voříška až na kosti, a proklínal bouři, klusaje, co mu stačil dech, k hospodě, jejíž všechna okna svítila.

Toho se však dobrý pradědeček i Voříšek ani ve snu nenadáli, že tu zapadnou rovnou do loupežnického bálu. Ano, měli tu zrovna nejhorší loupežníci bál a všichni ti chlapi se vám navlékli do nejrůznějších masek. Byl tady náčelník lupičů, proslulý Lotrando, ve fraku, v bílé kravatě a rukavicích jako veliký pán, jeho milenka, lstivá a napudrovaná Kokotička, se oblékla za baletku, pověstný vrah Hrdlořez se přestrojil do bledě modrého a růžového atlasu pá-žete, byl tu Veliký Šibal, Krvavý Jíra i Hmaták a Chramostejl i zlý Kudlich a mezinárodní lupič Dynamit a šejdíř Kujón, zkrátka všelijaká sebranka, která si vzala masky Turků, Číňanů, medvědů a bubeníků, kolovrátkářů, rytířů i kejklířů, jak už to bývá na maškarních bálech. Tu se tedy otáčeli, hodovali a bavili se jako docela slušní a poctiví lidé, ale z jízlivých očí jim nekoukalo nic kalého. A pod parukami měli vlasy ježaté, na tvářích jizvy. Krvavému Jírovi scházely na levé ruce dva prsty, ale zato ty zbývající byly plné prstenů, ruce měli neupracované, ale s velkými zlodějskými klouby a za nehty špínu, a někteří měli i špinavé uši, protože stále pomýšleli na lotroviny a pak zapomenou pořádně se umýt mýdlem a teplou vodou. Jen si tak přejedou mokrou prackou přes obličej jako kočka a myslí, že to je tím odbyté. Tak si to, kluci, pamatujte a myjte se pořádně, když vám to maminka ráno poručí.

No tak tedy pradědeček se velmi podivil, že zapadl rovnou do bálu, trochu se lekl, ale nepomyslil si hned, že by to mohli být právě loupežníci. Voříšek frkal a otřásal se a ten si, myslím, vůbec nic nemyslil. Tak teda pradědeček pozdravil: „Dobrou zábavu přeji vespolek!", usedl stranou a poručil si syrečky a pivo. A tu jeden z loupežníků, který tu hodoval na řízkách, k nimž střídavě přikusoval okurky, zmrzlinu a krémové trubičky, povídá: „Dobré chutnání!" a dědeček pěkně odpověděl: „Též tak, i nápodobně," neboť si potrpěl na slušnost. Ale to se ví, loupežníci, kteří viděli, jaká poctivá kůže jim padla do rukou, to s ním nemysleli dobře a chtěli se na jeho účet nešlechetně pobavit.

A tak začali. „Pantáto Cvalíku," zaštěbetala Koko-tička, jako kdyby se pradědeček nejmenoval Novotný. „Pantáto, my bychom se pěkně k sobě hodili do páru! Zadám vám jednu čtverylku, skotskou, nebo ještě raději kvapík." Loupežníci se řehtali. Kokotička byla tenká až moc, kdepak na pradědečka kvapík! Pradědečka zamrzela taková důvěrná řeč a ten smích. Vzpomněl si na prababičku, a jak povídám, Kokotička byla tenká jako šindel. Na tohle se ta holka nemusela tolik naparovat! I řekl tedy pradědeček, nadzvedaje svou ohromnou botu s podkůvkami a cvoky: „Nevzal jsem si na to tancování lakýrky, a třeba bych vám, slečinko, mohl šlápnout na nožičku, a vy, koukám, máte nožičky jako hůlky, jako sirky, ba co dím, jako brabec."