To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků. A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filozofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté. Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí. Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí; z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit; že jsouce homogenní se budou muset spojit; a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem. Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka? Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout? Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy! Budou dědici celé lidské civilizace; spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět; ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás. Musejí se zbavit lidí, chtějí-li uchovat svou stejnorodost. Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je. Ale toho se neobávejme; dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.

Není pochyby, že mločí svět bude šťastnější, než býval svět lidí; bude jednotný, homogenní a ovládaný stejným duchem. Mlok se nebude od Mloka lišit řečí, názory, vírou ani životními nároky. Nebude mezi nimi kulturních ani třídních rozdílů, nýbrž jen dělba práce. Nikdo nebude pánem ani otrokem, neboť všichni budou sloužit jenom Velikému Mločímu Celku, jenž bude bohem, vládcem, zaměstnavatelem i duchovním vůdcem. Bude jen jeden národ a jen jedna úroveň. Bude to lepší a dokonalejší svět, než býval náš. Bude to jediný možný Šťastný Nový Svět. Nuže, udělejme mu místo; nic jiného už zhasínající lidstvo vykonat nemůže než urychlit svůj konec – v tragické kráse, pokud i na to nebude pozdě. –

Podáváme zde názory Wolfa Meynerta ve formě pokud možno přístupné; jsme si vědomi, že tím ztrácejí mnoho na své působivosti a hloubce, jimiž svého času fascinovaly celou Evropu a zejména mládež, která s nadšením přijímala víru v úpadek a nastávající konec lidstva. Říšská vláda sice zakázala učení Velikého Pesimisty pro některé politické důsledky a Wolf Meynert se musil uchýlit do Švýcar; nicméně celý vzdělaný svět si přisvojil s uspokojením Meynertovu teorii o zániku lidstva; kniha (o 632 stranách) vyšla ve všech jazycích světa a byla v mnoha miliónech rozšířena i mezi Mloky.

KAPITOLA 6

X VARUJE

Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu: Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost náleží Mlokům. Mloci, toť kulturní revoluce. Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filozofie a vůbec kultura, – senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek. Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežilého lidského umění: my jim uděláme nové. My mladí razíme cestu budoucímu světovému salamandrismu: my chceme být prvními Mloky, my jsme Salamandři zítřku! A tak se zrodilo mladé básnické hnutí salamandriánů, vznikla tritónská (třítónová) hudba a pelagické malířství, které se inspirovalo tvarovým světem medúz, mořských láčkovců a korálů. Krom toho bylo objeveno regulační dílo Mloků jako nový zdroj krásy a monumentality. Už máme po krk přírody, volalo se; sem s hladkými betonovými břehy místo starých rozervaných útesů! Romantika je mrtva; budoucí pevniny budou obrýsovány čistými přímkami a předělány na sférické trojúhelníky a kosočtverce; starý geologický svět musí být nahrazen geometrickým. Zkrátka bylo tu zase jednou něco nového a budoucího, nové duchovní senzace a nové kulturní manifesty; ti pak, kdo opomenuli včas nastoupit cestu příštího salamandrismu, cítili s hořkostí, že propásli svou dobu, a mstili se za to tím, že hlásali čisté lidství, návrat k člověku a k přírodě a jiná reakcionářská hesla. Ve Vídni byl vypískán koncert tritónské hudby, v pařížském Salónu Nezávislých rozřezal neznámý pachatel pelagický obraz nazvaný Capriccio en bleu; prostě salamandrismus byl na vítězném a nezadržitelném postupu.

Nechybělo ovšem zpátečnických hlasů, které se stavěly proti “mločí mánii”, jak se tomu říkalo. Nejzásadnější v tom směru byl anonymní anglický pamflet, který vyšel pod názvem X varuje. Tato brožura dosáhla značného rozšíření, ale totožnost jejího původce nebyla nikdy odhalena; mnoho lidí mínilo, že ji napsal nějaký vysoký církevní hodnostář, soudíce tak podle toho, že v angličtině X je zkratka pro Krista.

V první kapitole se pisatel pokusil o statistiku Mloků, omlouvaje se zároveň za nepřesnost čísel, která uvádí. Tak už odhad celkového počtu všech Salamandrů kolísá toho času mezi sedminásobkem a dvacetinásobkem úhrnného počtu všech lidí na světě. Stejně neurčité jsou naše vědomosti o tom, kolik mají Mloci pod mořem továren, naftových studní, chaluhových plantáží, úhořích farem, využité vodní síly a jiných přírodních zdrojů; nemáme ani přibližných dat o tom, jaká je výrobní kapacita mločího průmyslu; nejméně ze všeho je nám pak známo, jak to vypadá s vyzbrojením Mloků. Víme sice, že Salamandři jsou ve své spotřebě kovů, strojových součástí, výbušných látek a mnoha chemikálií odkázáni na lidi; ale jednak všechny státy přísně tají, jaké zbraně a kolik jiných výrobků dodávají svým Mlokům, jednak víme nápadně málo o tom, co vlastně v hlubinách mořských Mloci vyrábějí z polotovarů a surovin, které kupují od lidí. Jisto je, že Salamandři si ani nepřejí, abychom to věděli; v posledních letech zahynulo utopením nebo udušením tolik potápěčů spuštěných na dno mořské, že už to nelze přičítat pouhé náhodě. To arciť je úkaz alarmující jak po stránce průmyslové, tak v ohledu vojenském.