Věc byla ve vší stručnosti ta: Jak Francie, tak Anglie počaly každá ze své strany budovat v Lamanšském kanále podmořské mločí pevnosti, kterými by bylo možno v případě války uzavřít celý Kanál; potom se ovšem obě mocnosti navzájem vinily, že začala ta druhá; ale podobá se pravdě, že obě zahájily opevňovací práce současně, z obavy, že by s tím mohl sousední a spřátelený stát přijít dřív. Zkrátka pod hladinou Calaiské úžiny vyrůstaly proti sobě dvě obrovské betonové pevnosti vyzbrojené těžkými děly, vrhači torpéd, rozsáhlými minovými pásmy a vůbec všemi nejmodernějšími vymoženostmi, ke kterým té doby dospěl lidský pokrok v umění válečném; na anglické straně byla tato strašlivá hlubinná pevnost osazena dvěma divizemi těžkých Mloků a asi třiceti tisíci Salamandry pracovními, na francouzské straně třemi divizemi prvotřídních válečných Mloků.
Zdá se, že kritického dne se setkala uprostřed Kanálu na dně mořském pracovní kolona britských Mloků se Salamandry francouzskými a že mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění. Na francouzské straně se tvrdilo, že jejich pokojně pracující Mloci byli napadeni britskými, kteří je chtěli zahnat; britští ozbrojení Mloci se prý pokoušeli odvléci několik Mloků francouzských, kteří se ovšem bránili. Nato britští vojenští Salamandři počali pálit do francouzských mločích dělníků ručními granáty a minomety, takže francouzští Mloci byli nuceni užít stejných zbraní. Francouzská vláda se cítí donucena, aby žádala na vládě Jeho britského Veličenstva plnou satisfakci a vyklizení sporného podmořského úseku, jakož i ujištění, že se podobné případy nebudou napříště opakovat.
Naproti tomu britská vláda oznámila zvláštní nótou vládě Republiky francouzské, že francouzští militarizovaní Mloci pronikli na anglickou polovinu Kanálu a chystali se tam klást miny. Britští Mloci je upozornili, že se nalézají na jejich pracovní půdě; nato francouzští po zuby ozbrojení Salamandři odpověděli vrháním ručních granátů, kterými zabili několik mločích dělníků britských. Vláda Jeho Veličenstva se s politováním cítí donucena žádat na vládě Francouzské republiky plnou satisfakci a záruku, že napříště francouzští vojenští Mloci nevkročí na anglickou polovinu Lamanšského kanálu.
Nato francouzská vláda ohlásila, že nemůže nadále trpět, aby sousední stát stavěl podmořská opevnění v bezprostřední blízkosti břehů francouzských. Pokud se týče nedorozumění na dně Kanálu, vláda republiky navrhuje, aby ve smyslu Londýnské konvence byla sporná záležitost předložena haagskému smírčímu soudu.
Britská vláda odpověděla, že nemůže a nehodlá bezpečnost britských břehů podrobit žádnému zevnímu rozhodování. Jako napadený stát žádá znovu a se vším důrazem omluvu, náhradu škody a záruku pro budoucnost. Současně středozemní anglické loďstvo, ležící u Malty, vyplulo plnou parou směrem k západu; atlantické loďstvo dostalo rozkazy soustředit se u Portsmouthu a Yarmouthu.
Francouzská vláda nařídila mobilizaci pěti ročníků námořnictva.
Zdálo se, že žádný z obou států nyní už nemůže ustoupit; koneckonců bylo jasno, že nejde o nic menšího než o panství nad celým Kanálem. V ten kritický okamžik zjistil sir Thomas Mulberry překvapující fakt, že na anglické straně žádní pracovní ani vojenští Mloci vlastně (aspoň de jure) neexistují, neboť na britských ostrovech je dosud v platnosti zákaz vydaný kdysi za sira Samuela Mandevilla, podle něhož nesmí být ani jediný Salamandr zaměstnáván na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů. Podle toho nemohla britská vláda mít oficiálně za to, že francouzští Mloci napadli Mloky anglické; celá věc se tedy scvrkla na otázku, zda francouzští Salamandři úmyslně nebo jen omylem nevkročili na dno svrchovaných vod britských. Úřady republiky slíbily, že to vyšetří; anglická vláda ani nenavrhla, aby byl spor předložen haagskému mezinárodnímu soudu. Nato se britská a francouzská admiralita dohodly, že mezi podmořskými opevněními v Lamanšském kanále zůstane neutrální pásmo v šíři pěti kilometrů, čímž bylo neobyčejně utvrzeno přátelství obou států.
KAPITOLA 4
DER NORDMOLCH
Nemnoho let po osazení prvních mločích kolonií v Severním a Baltském moři zjistil německý badatel dr. Hans Thüring, že baltský Mlok vykazuje – patrně vlivem prostředí – některé odlišné tělesné vlastnosti; tak prý je o něco světlejší, kráčí vzpřímeněji a jeho lebeční index svědčí o lebce delší a užší, než je hlava jiných Mloků. Tato varieta dostala jméno der Nordmolch čili der Edelmolch (Andrias Scheuchzeri var. nobilis erecta Thüring).
Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů. Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby. Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé? Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým. Tudíž jen na německé půdě se mohou Mloci vrátit k svému čistému a nejvyššímu typu, jak jej našel veliký Johannes Jakob Scheuchzer na otisku v lomech öhningenských. Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů. Potřebujeme nového prostoru pro své Mloky, psaly německé noviny; a aby ta skutečnost byla německému národu stále na očích, byl v Berlíně postaven velkolepý pomník Johanna Jakoba Scheuchzera. Veliký doktor byl tu zobrazen s tlustou knihou v ruce; u jeho nohou sedí vztyčeně ušlechtilý nordický Mlok, zírající do dálky, na nedozírná pobřeží světového oceánu.
Při odhalení tohoto národního pomníku byly ovšem proneseny slavnostní řeči, jež vzbudily neobyčejnou pozornost ve světovém tisku. Německo znovu vyhrožuje, konstatovaly zejména anglické hlasy. Jsme na takový tón sice již zvyklí, ale mluví-li se při tak oficiální příležitosti o tom, že Německo potřebuje do tří let pěti tisíc kilometrů nového mořského pobřeží, jsme nuceni odpovědět co nejzřetelněji: Dobrá, zkuste to! Na britských březích si vylámete zuby. Jsme připraveni a budeme tím lépe připraveni do tří let. Anglie bude a musí mít tolik válečných lodí jako dvě největší kontinentální mocnosti dohromady; tento poměr sil je jednou provždycky neporušitelný. Chcete-li rozpoutat šílené závody v námořním zbrojení, budiž; žádný Brit nestrpí, abychom zůstali o sebemenší krok pozadu.
“Přijímáme německou výzvu,” prohlásil v parlamentě lord admirality sir Francis Drake jménem vlády. “Kdo vztahuje ruku po kterémkoli moři, narazí na pancíře našich lodí. Velká Británie je dosti silná, aby odrazila každý útok na své výspy a na břehy svých dominií a kolonií. Za takový útok budeme považovat i stavbu nových pevnin, ostrovů, pevností a leteckých základen v každém moři, jehož vlny omývají sebemenší kousek britského pobřeží. Budiž toto poslední výstrahou komukoliv, kdo by chtěl byť jen o yard pohnout břehy mořskými.” Nato parlament povolil stavbu nových válečných korábů s preliminovaným nákladem půl miliardy liber šterlinků. Byla to vpravdě impozantní odpověď na postavení vyzývavého pomníku Johanna Jakoba Scheuchzera v Berlíně; tento pomník stál ovšem jenom dvanáct tisíc říšských marek.
Na ty projevy odpověděl skvělý francouzský publicista markýz de Sade, zpravidla výtečně informovaný, v tomto smyslu: Britský lord admirality prohlásil, že Velká Británie je připravena na všechny eventuality. Dobrá; je však vznešenému lordu známo, že Německo má ve svých baltských Mlocích stálou a strašlivě vyzbrojenou armádu, čítající dnes pět miliónů kombatantních Salamandrů z povolání, kterou může ihned nasadit do války ve vodě i na břehu? K tomu připočtěte nějakých sedmnáct miliónů Mloků pro službu technickou a etapní, připravených kdykoliv nastoupit jako rezervní a okupační armáda. Dnes je baltský Salamandr nejlepší voják na světě; psychologicky dokonale zpracován, vidí ve válce své pravé a nejvyšší poslání; půjde do každého boje s nadšením fanatika, s chladným důmyslem technika a s příšernou kázní právě pruského Mloka.
